L 2,21 a 3,21–22

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici.

Introit: Sk 4,11
Čtení: Fp 2,5–11
Text: L 2,21 a 3,21–22
Přestože je všední den, nikoliv neděle, ten jediný a dostačující svátek Kristova lidu, shromáždili jsme se tu dnes, první den nového a neznámého kalendářního roku. Církevní rok, jak všichni víme, začal 1. adventní nedělí a toto sejítí na začátku nového občanského roku je tedy poněkud nezvyklé a možná nadbytečné, bude-li v centru naší pozornosti prchavý čas; změna v letopočtu není důvodem shromáždění křesťanů. Tím skutečným důvodem je událost, o níž jsme slyšeli v prvním evangelijním textu. Dnes je osmý den po narození Páně. A my si připomínáme, že děťátko, narozené v Betlémě bylo právě ten osmý den obřezáno a dostalo jméno Ježíš. A z druhého oddílu Lukášova evangelia jsme slyšeli o tom, jak po mnoha letech při jeho křtu zní hlas: Ty jsi můj milovaný Syn. Teprve teď víme, kdo je ten, jehož jméno je Ježíš. Dali mu je rodiče, ale ne podle vlastní volby: Lukáš píše, že „dostal je od anděla, dříve, než ho matka počala.“ A to druhé jméno „milovaný Syn“ dostává přímo od Boha, který jeho Otcem.

Ježíš je Boží Syn, to je jistota, kterou mají apoštolové a proto vyznávají, že „není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ Jména lidských velikánů budí obdiv, ale nikdy nemohou člověka zachránit z jeho zoufalství, z jeho neštěstí a viny. I ta největší jména dozní v zapomenutí, ale jméno Ježíšovo je stále vzýváno s láskou a důvěrou. Je to jméno nad každé jméno, jak píše apoštol Pavel filipským křesťanům.

Jméno, které si lidé pro to dítě sami nevymysleli, ale je mu určeno ještě před početím, je spojeno s obřízkou, s bolestivým rituálem, který nařizoval Mojžíšův zákon. A náš Spasitel je mu podroben jako každý jiný izraelský chlapec. Ač je od věčnosti Boží Syn, ve svém těle nese tíhu Zákona a tak vstupuje do společenství Božího lidu. Jeho obřízka svědčí o tom, že je skutečným Židem, k pohoršení všech antisemitů. I když patří Bohu plně a bezezbytku, vstupuje obřízkou do vztahu smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem. Nemá to zapotřebí stejně jako nepotřebuje křest, který je znamením Božího odpuštění. On neučinil hřích, ale jde s hříšnými lidmi k Janu Křtiteli, aby byl pokřtěn v Jordánu. I ta obřízka, i ten křest, je znamením jeho dobrovolné sounáležitosti s námi všemi. „Byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl – vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.“ (Fp 2,6–7) Až do té obřízky, kterou vůbec nepotřebuje, až do křtu, který je pro něj naprosto zbytečný.

Při obřízce dostal jméno Ježíš. V hebrejštině zní stejně jako jméno Mojžíšova nástupce, který se jmenoval Jozue – Jošua. Bylo to jinak dost běžné a rozšířené jméno, jehož význam je „Hospodin vysvobozuje.“ To jméno slyší Marie v Nazarétu, když k ní přijde anděl: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“ A zmatené dívce zní i další andělské slovo: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní, proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ Toto druhé jméno zní při Ježíšově křtu: „Můj milovaný Syn.“ Člověk s obyčejným jménem a Boží milovaný Syn zároveň – to je ten, který je naším Spasitelem, který nás zve dnes k svému stolu. Jeho jméno je vlastně Boží program – a tím je záchrana, spása, vysvobození a pomoc. On, který se s námi ztotožnil a který přece je roven Bohu a má jméno nad každé jméno, je s námi stále. Bez ohledu na to, jaký letopočet píšeme, jak se mění politická situace, kolik všelijakých bubáků nás děsí, máme se koho dovolat o pomoc. Vždyť stále platí to, co znělo už v prvním kázání Petrově jeruzalémským posluchačům: _Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.“ (Sk 2,21) Je to jméno Božího Syna, který poznal na vlastní kůži všechnu tíhu a bolest našeho lidství, jak o tom svědčí i náš text: „Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš.“

Amen.