L 2,25–35

Písně: 280, 443, 472, 286, 192
Introit: Mt 21,42.44
Čtení: Iz 1–7
Text: L 2,25–35
První neděli po vánocích otevírá Církev v evangeliu vyprávění o setkání starého muže s malým děťátkem. Je to setkání, jež vyrůstá z veliké touhy a očekávání, a přece je to setkání darované, umožněné jen Duchem svatým, který Simeona vede do chrámu k Ježíši. Dodnes tomu není jinak. K Ježíši Kristu jako Pánu nás nepřivede ani náš cit, ani náš úsudek či poctivá snaha. Však už Martin Luther ve svém Malém katechismu dobře vyjádřil naši závislost na Duchu svatém: „Věřím, že můj rozum a mé síly nestačí, abych v Ježíše Krista, svého Pána, uvěřil a mohl k němu přijít, ale že Duch svatý mě skrze evangelium povolal, svými dary osvítil a v pravé víře posvětil a utvrdil.“

Bez Ducha svatého ani ten Simeon se nemůže setkat s tím, na něhož čeká jako na „potěšení Izraele.“ Lukáš nám o něm píše, že byl zbožný a spravedlivý. Mohl být sám se sebou spokojen, ale Simeon – a to jméno znamená „Vyslyšený“ se nedívá do minulosti, nevzpomíná na to, jak si zachoval čistý štít i v těžkých chvílích, ale vyhlíží kupředu, očekává zaslíbeného Mesiáše, Krista Pána. A potom už jeho život skončí: „Neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše.“ To nebyl stařecký vrtoch či chorobná představivost: tu informaci mu dává Duch svatý. Simeon ví, že ani smrt jej nemůže zaskočit, protože k tomuto setkání skutečně dojde.

Třebaže žijeme v jiné době než Simeon, setkání s tím, který je „světlo národům“ – tak o něm mluví i Izaiášovo proroctví (42. 6) vždycky umožňuje Duch svatý. Simeon jej viděl svýma očima, to my nemůžeme, ale Duch svatý nám dává vidění víry, abychom v tom, o němž nám svědčí evangelia, poznali svého Pána. Nemůžeme jej vzít do náruče, ale Duch svatý nás ujišťuje, že on vzal do své náruče nás a nikdy se nás nevzdá, ani tehdy, kdy nám bude uloženo – řekněme to slovy našeho textu – „uzřít smrt.“

Josef s Marií a děťátkem v obrovském jeruzalémském chrámu, kam chodí tolik rodičů se svými narozenými syny naplnit povinnost Zákona, splývají s celým tím lidským hemžením. Ale Simeon má v Duchi svatém dobrého průvodce, přichází na minutu přesně, a Duch svatý mu dává poznat, o koho jde. Sám by je nepoznal, ale teď vidí děťátko, které bere do své náruče. A nad tímto děťátkem, jež se nijak neliší od ostatních, zpívá svůj chvalozpěv. Zpívali mu andělé, pak jej chválili pastýři, muži v plné síle, teď jej chválí starý člověk s velikou radostí. Stáří, k němuž všichni směřujeme a většinou s obavami, nemusí naříkat, stěžovat si a vyčítat, že to už za nic nestojí. Simeon chválí Boha. To je příklad pro nás. Naše stáří může být pro druhé dokonce požehnáním. Však Simeon chválí Boha a žehná Josefovi a Marii.

Postava starce Simeona je dotvrzením, že ten, kdo se setkal s Kristem Pánem, může všechno vidět docela jinak, než ostatní. Dokonce i smrt, k níž každý z nás směřujeme, i když o ní neradi slyšíme. Ve světle evangelia to nemusí být hrůza; ve slovech Simeona slyšíme naopak radost: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane.“ Být propuštěn ze služby, a to v Božím míru, který převyšuje všeliký lidský rozum, znamená vstoupit do skutečné svobody. Když Bůh propouští své služebníky a své služebnice, pak proto, aby jim dal to, co neměli a dosud neznali, protože to „oko nevidělo, ucho neslyšelo a na rozum lidský nevstoupilo.“ Stále však jde o to, abychom byli až do poslední chvíle věrní v Boží služebě. Proto apoštol Pavel vybízí: „V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu.“ (Ř 12,11)

Simeon mu slouží i tím, co o něm říká, když jej drží v náruči. Jsou to slova, jež musí vzbudit odpor. Vždyť on v jeruzalémském chrámu, kam pod trestem smrti nesměl vejít žádný pohan, svědčí o spasení před obličejem všech lidí a o světle, jež bude zjevením národům, doslova pohanům. Generace židovských bohoslovců chápaly Mesiáše jako toho, kdo s pohany zatočí; jak by měl být pro ně světlem: Simeon to však hlasitě zvěstuje.

Marie s Josefem byli tím vším udiveni. Oba už slyšeli od anděla, že narozené dítě vysvobodí lid Boží od jeho hříchů a bude kralovat Izraeli. Ale teď z úst starého muže slyší o pohanech, kteří k Božímu lidu nepatří, a přece v něm uzří světlo. Jakoby tento propuštěný služebník Boží zahlédl z tajemství Božího syna nejvíce. A přece tu není jen radost, ale hluboká vážnost, jež ukazuje ke Kristovu utrpení. Simeon sice nemluví výslovně o kříži, ale o meči, který pronikne srdce Marii. Mluví o znamení, jemuž se lidé budou vzpírat a odmítat je.

A nad děťátkem znějí jeho prorocká slova: „Hle, on je dán k pádu i povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat.“ Na tomto dítěti se rozhoduje všechno, na něm se dělí lidstvo. Jedni o něho zakopnou jako o kámen, který jim ublíží, pro druhé se však stane kamenem úhelným, na němž svůj život založí. Ježíš není kamínek, který může člověk odkopnout z cesty jen tak. „Kdo by padl na ten kámen, roztříští se.“ (Mat. 21,44) Duch svatý nás vede k setkání s Ježíšem jako Simeona, ale neušetří nás toho nárazu. Narazit na Ježíše znamená i pro nás pád: pád dolů ze své důležitosti a soběstačnosti, roztříštění našeho tvrdého a kamenného srdce. A pak ten pád může být počátkem povstání, doslova vzkříšení k novému životu s ním. Už se mu nedokážu vzpírat, ale ve víře v něho vyznávat se Simeonem: „Mé oči viděly tvé spasení.“

Amen.