L 2,41-50 – Den matek s dvanáctiletým Ježíšem

1. čtení: Př 31,10-20

Milé sestry, milí bratři,

dneska by na kazatelně měla stát spíše nějaká farářka. Chci totiž mluvit o svátku, který jsme si připomínali s dětmi – Den matek. Koneckonců každý měsíc máme rodinné bohoslužby – rozuměj bohoslužby pro děti – ale bohoslužby pro matky…

Budete muset vzít za vděk mnou, i když to trochu zavání mansplainingem. Omlouvám se tímto všem mužům a tátům, ale třeba na ně taky někdy dojde.

A protože malý je ten, kdo zná jen malý cíl, jak řekl Svatopluk Čech, chci mluvit rovnou mateřství Marie, matky Ježíšovy.

Ženu statečnou, kdo nalezne, četli jsme v prvním čtení. A potom hodně o jejích pracovních povinnostech. Ale já myslím na statečnost právě v souvislosti s mateřstvím. Stát se matkou vyžaduje statečnost. Žena do mateřství vkládá doslova sebe sama. Mění se. A aby dala šanci novému životu, sama se stává zranitelnou. Je nerozlučně spjata se svým dítětem. Když Ježíš mluví o pádu Jeruzaléma, není to náhoda, že jako dvě nejzranitelnější skupiny jmenuje těhotné a kojící. Tyto ženy jsou první obětí jakékoliv humanitární katastrofy.

Ale žena riskuje i jinak. Marie by mohla vyprávět. Přijala své nezvyklé těhotenství, ale riskuje přitom odmítnutí svého muže, člověka, který by jí měl být oporou. I tenhle příběh v mnoha obměnách známe dodnes. Moc nechybělo a z Marie by se stala svobodná matka. Čteme o tom, jak byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Josef si přitom nejspíš myslel, jak je slušný, jak Marii prokazuje laskavost, když ji „jenom propustí“ a neudělá jí ostudu.

Ještě, že se do toho vloží anděl, který Josefa vyhmátne a jemně mu dá najevo, že to není laskavé a že když nechá Marii na holičkách, tak je v podstatě srab. Proto mu říká neboj se Marii přijmout. Můžete namítnout, že ten příběh je jiný, protože se jedná o božího syna. No ale není přece každé dítě boží? A nezaslouží si péči milujících rodičů?

Zastavení druhé. Dvanáctiletý Ježíš v chrámu. Říká se, že je to jediný příběh z Ježíšova dětství. No ne tak docela. Je to na hraně. Znáte možná ten vtip: proč měl Abraham obětovat Izáka, když mu bylo dvanáct let? Protože zabít toho třináctiletého puberťáka už není žádná oběť.

Ježíš je podle tehdejších měřítek na prahu dospělosti. Před slavností bar micva. Konfirmací. To už není tak úplně dítě.

Ježíš se ztratí. Možná si vzpomeneme, jaké to je, když se nám ztratilo dítě. Jednou se nám ztratily děti ve Veroně – třistatisícové město. A nepřeju vám prožít to, co jsme zažili, než se nám je povedlo najít. A kdo z vás má děti, možná jste prožili něco podobného. Jenže Ježíš už není úplně dítě.

A tak si spíš můžeme představit jakými všelijakými způsoby se nám mohou naše děti ztrácet a odcizovat. Každá matka, každý rodič si tím projde, když se najednou ztratí ta jistota, to je můj chlapeček, moje holčička. Ale ztrácet se děti mohou svým matkám mnohem zásadnějším a bolestnějším způsobem. To tušíme někde v pozadí toho příběhu. V lepším případě se vydá na svou vlastní cestu, v horším případě na cestu, ze které se těžko vrací. Na cestu, která nějak poškodí jeho život, nebo dokonce na cestu, ze které není návratu.

Příběh líčí, jak Marie s Josefem hledají Ježíše tři dny. Vůbec si nedovedu představit, jak jim u toho bylo. Ale znám rodiče, kteří hledají cestu ke svým dětem celý život, a ne vždycky to dobře dopadne.

Tady ano. Najdou ho v chrámě. Mariina slova v ekumenickém překladu jsou slabý odvar návalu emocí, které si musela prožít: Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali. Podle bible 21: Cos nám to udělal, synu? tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali! – to je trochu lepší. Nevím, co byste na jejím místě řekli vy.

Hodně se mluví o tom příběhu jako ukázce, jak je ten Ježíš moudrý. Ale to jeho pubertální ohrazení: Proč jste mě hledali? muselo být pro Marii spíš jako studená sprcha. To že nic nečteme o následné výchovné facce hovoří jako argument pro přesvědčení bratří katolíků, že Marie byla opravdu svatá.

Zastavení třetí je v Káně Galilejské. (J 2) Ani tady to nemá Marie s Ježíšem snadné a povězme si otevřeně, ani on s ní. Pamatujeme si to jako oblíbený příběh o tom, jak Ježíš proměnil vodu ve víno. Už méně často si pamatujeme Mariin nátlak, aby Ježíš udělal zázrak, konflikt, který to vyvolalo a nerudnou Ježíšovu odpověď Co mě a tobě ženo, co ode mě chceš, co do mě reješ. Ještě nepřišla má hodina. 

Asi to k mateřství a k rodičovství patří, že někdy chceme po svých dětech zázraky. A ony to právem odmítají. Nutíme je, aby dělali to, co my považujeme za nejlepší. A výsledek? Trochu sporný. Ano, Ježíš proměnil vodu ve víno, udělal tím radost svatebním hostům i mnoha farářům, kteří mají na těch svatbách o čem kázat, ale zároveň také celý život čelil senzacechtivým zástupům, kterým chtěl něco podstatného sdělit, ale oni byli zvědaví právě jen na ty zázraky. Proto opatrně s tím, jak a kam naše děti tlačíme. Někdy prostě ještě nepřišla jejich hodina. A někdy má být jejich hodina v něčem úplně jiném.

Jen letmo se dotknu předposledního příběhu, který také vypovídá o nedorozumění a nesouladu, když za Ježíšem přišla jeho matka a povolala si na to všechny jeho bratry, aby ho přivedli k rozumu, ale on jim jenom vzkáže: Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a plní je.

Jak ten příběh Mariina mateřství končí? Dobře. Na kříži. Což zní trochu paradoxně, ale jako křesťané bychom asi měli být zvyklí, že ty nejlepší věci se dějou na kříži. Když Ježíš uviděl matku a učedníka, kterého miloval, jak tam stojí, řekl své matce: “Ženo, hle, tvůj syn.” Potom řekl tomu učedníkovi: “Hle, tvá matka.” A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě. (J 19)

Co se to stalo? V té nejdůležitější, nejvypjatější chvíli života, kdy Ježíš umírá doslova za každého člověka, si vzpomene na svou matku. Ve chvíli smíření celého lidstva s Bohem se i oni smiřují, ve chvíli duchovní záchrany všech, chrání i její docela obyčejný a pozemský život. Je v tom naděje pro všechny matky a inspirace pro všechny děti.

Ale pojďme se ještě na závěr vrátit do toho chrámu, kde dvanáctiletý Ježíš je tam, kde jde o věci jeho Otce.

Možná je Marie pořád ještě naštvaná z toho strachu, který prožívala, když hledala svého syna. Ale možná už tuší, že Ježíš nepřevezme otcovu tesařskou dílnu. Nebude dělat to, co si přála a žít život, jaký by si pro něj představovala. Ale možná také přitom tuší, že je tam, kde má být. A že je to to jediné důležité místo, na kterém záleží. Kde jde nejen o věci jeho Otce, ale našeho Otce. To je naše naděje. Naděje všech matek. Že najdeme své děti ne takové, jaké je přesně chceme mít, ale takové, jako díky Bohu a u Boha smí být. amen