Mt 22,15-22 – daň císaři

1. čtení: Gn 1,25-28

Jak je to s tou daní mistře? Co bys doporučoval? Můžeme dát peníz císaři nebo ne?

Je to otázka jako ledovec plující v moři. Nahoře vykukuje jenom špička, která se tváří úplně nevinně. Hlavně pro nás dnes – daně, to je jen nepříjemná povinnost, která se moc netýká naší víry, leda by člověk chtěl páchat daňové podvody. Služebníci farizeů spolu s herodiány navíc oslovují Ježíše tak mile, chválí jeho pravdivý postoj. Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy. … nebereš ohled na postavení člověka.

Zato pod hladinou, tam je obrovská masa ledu, která může potopit kdejakého opovážlivce. Daň v Izraeli není jen finanční problém. Je to rouhání. Dávat daň znamená platit okupantům, dávat peníze císaři, který se prohlašuje za Boha. Podívejte se na tu minci. Božský Tiberius, otec. Smíme platit tomuto člověku, který si přisvojuje božské pocty? Copak nemáme jiného Otce – Hospodina, jak říká Desatero?

Velice chytře vymyšlená otázka. Jestliže Ježíš přitaká, stane se zrádcem. Drží s císařem, porušuje Boží přikázání. A tak zklame mnohé z těch, kteří ho následují. Pokud se vysloví proti dani, poradí si s ním zase římské úřady.

Tak se ukaž a řekni, jak to je, ty, který chceš vždy odpovídat bez vytáček, ano ano, ne ne.

Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.

Na neupřímnou otázku upřímná odpověď. Co se tu vlastně stalo? K pochopení bude nejlepší projít si jednotlivé možnosti, které se nabízí jako odpověď:

1. je dovoleno platit daň – neboli dejte císařovi, co je císařovo. Buďte pragmatičtí. Nebudeme přece praktikovat žádnou „hodnotovou“ politiku ani život. Takto uvažovali už mnozí lidé v Ježíšově době. Bylo pro ně výhodné využít vládnoucí kultury, svézt se s tím, co jim zrovna přineslo užitek. Poslouchat císaře se jim vyplatilo. Proč si ztrpčovat život ještě nějakými pravidly, proč se vůbec zabývat tím, jestli daň odporuje božím zákonům nebo ne.

To je přece postoj mnohých i dnes. Není třeba si dělat žádné násilí. Pro většinu lidí je dnes konflikt víry, konflikt svědomí naprosto mimo. Proč si přidělávat starosti s nárokem nějakého Boha? Proč se vůbec ptát, jestli je něco dovoleno? Nejde jenom o politiku. Volím prostě to, co je momentálně výhodné. Co mi přinese zisk. Nebo dokonce jen to, co mě baví.

Má to však háček. Znamená to otevřít volnou cestu vládě císaře, vládě člověka nad člověkem. Nechat Boha za dveřmi znamená klanět se člověku. Třeba i sobě samému, svým vlastním přáním. Přijmout to, že lidská vůle a zvůle je nejvyšším zákone, nechat věci svému osudu znamená podlehnout tomu, kdo chce řídit svět podle sebe. Jak řekl T. S. Eliot: „Nechcete-li Boha (a On je žárlivý Bůh), budete úctu vzdávat Hitlerovi nebo Stalinovi.“ Ale nemusí jít o tak vyhrocené příklady. Jde prostě o snadnější (nebo výhodnější) volbu. Zastat se pravdy je náročnější. Pomáhat druhému je náročnější. Zkrátka poslouchat Boha je náročnější, protože nám občas promlouvá do života i do svědomí. Vynechat Boží nárok znamená možná uspat bolest, kterou nám způsobuje svědomí, ale ztratit svobodu.

2. Nabízí se tedy druhá možnost. Stačilo by, aby Ježíš odpověděl, že není dovoleno platit daň – dejte Bohu, co je jeho. V Izraeli to tehdy ovšem znamenalo výzvu k povstání. Boží věc je třeba hájit i se zbraní v ruce. Musíme se postavit nároku císaře a jít bojovat za naše svatá práva. Je to jazyk, kterému dobře rozumí náboženští fanatici. Nakonec to tak i dopadlo, kdy po několika nezdařených povstáních a válkách byli Židé vyhnáni ze své země, Jeruzalém zničili Římané a chrám byl srovnán se zemí.

Ježíš tohle probojoval už při zkoušce na poušti. Když odmítne přijmout svět z ďáblových rukou. Prosadit boží vládu násilím, zvnějšku. Není možné druhým vnutit Boha, pravdu, spravedlnost anarchií, terorem nebo hrůzovládou. Ježíš by se nejspíš mohl postavit do čela jednoho z židovských povstání. Jeho stoupenců nebylo málo, víme, že i ti nejbližší učedníci očekávali politické převzetí moci. Ale Ježíš to odmítá. Boží vláda, jeho království není jako vláda lidí, není královstvím tohoto světa. Neprahne po moci a nepotřebuje si ji ani dokazovat.

A zase – nemusí se z nás stát hned fanatičtí teroristé, kteří budou střílet nevěřící. Stačí, když si začneme myslet, že jako boží lid jsme my ti lepší, my jsme ti jediní spasení, jediní, kteří stojí v pravdě v tomto hříšném a prohnilém světě. My jsme ti správní morální lidé, kteří stojí jako hráz proti: dosaďte si sami – levičákům, pravičákům, LGBTQ, úpadku morálních hodnot, Evropské unii, iluminátům, deep state a já nevím čemu všemu ještě.

Když místo vděčnosti za to, že jsme mohli Boha poznat, si ho začneme přivlastňovat a nárokovat. Když místo naslouchání začneme ostatní moralizovat a poučovat, když místo pozvání budeme jenom kritizovat zkaženost a bezbožnost druhých. Když budeme ostatní manipulovat, nutit či dokonce morálně vydírat, aby se vydali stejnou cestou jako my. Víra je důležitá. Misie je důležitá. Ale samotným základem víry je spolehnutí se na Boha. Že to on proměňuje lidská srdce.

3. Pak je tu ještě třetí možnost. Dobrá, řekneme si, jsou tu tedy dvě oblasti, dva nároky, dva nespojité světy. V každém z nich platí jiná pravidla, jsou oddělené. Tak to chápal Luther, který mluvil o dvou říších. A ani to nám není cizí. Svět, který patří duchovním myšlenkám, kde se mluví o Božím království. A pak svět ekonomiky, politiky, kde by člověk s milosrdenstvím, láskou, pravdou, obětavostí daleko nedošel.

Ale zkuste tohle říkat Kristu, který právě kvůli lásce, pravdě, milosrdenství, obětoval veřejně svůj život. A vyhlásil odpuštění nejen pro nějaké abstraktní nepřátele, ale pro ty, kteří ho křižovali.

Co tedy s tím. Jak přijmout celou Ježíšovu odpověď?

Napřed zazní: dejte císařovi, co je císařovo. Protivníci, kteří si chtěli Ježíše naklonit mu lichotí: ty nehledíš na tvář člověka. (ČEP – na postavení). Ale Ježíš hledí na tvář. Na obraz toho, kdo by si rád přivlastnil božské pocty, kdo je na trůnu z Boží vůle, z vyšší moci, dějinné nutnosti, vůle lidu. Jenže Ježíš vidí jeho tvář. Vidí člověka. Který možná zapomněl, jaké to je být člověkem, ale pořád je to člověk. A tak mu klidně vraťte ten peníz, když si ho podepsal. A tak odnímá důležitost všem císařům a vládcům, zřízením, formám vlády. To vše je jen lidské dílo. Toho se nebojte. Byli tu a budou. Byli tu a nebudou. Nejsou ani od Boha. Ani od ďábla. Jsou to lidé. Jen lidé. Jako vy a já. Vládci – mohou být dobří nebo špatní, pro lidi nebo proti lidem. Stejně jako celé systémy vlády. Nebojte se jich. Nejsou to bohové. Mění se, a vy můžete být spouštěčem té změny.

Vy mějte na paměti jinou věc: Dejte to, co je Boží, Bohu. Ale co je vlastně Boží? Co patří Bohu? Mince patří císaři, protože nese jeho obraz. Bohu patříme my, protože jsme stvořeni k obrazu Božímu. To my neseme jeho obraz. Císaři možná patří ten obraz na minci, ale všechno ostatní (včetně toho císaře) patří Bohu.

Ježíš odpovídá na útok, ale obrátí otázku ve velmi osobní protiotázku. Nesete obraz Boží?

Jsme obrazem Božím. To je naše určení. Zrcadlit Boha v jeho jednání, v jeho velkorysosti, trpělivosti, v jeho shovívavosti. Mít alespoň něco z jeho moudrosti a spravedlnosti, která stojí na odpuštění. Zobrazovat ve svém životě alespoň část nezměrné Boží lásky. Tak jako vrací Ježíš minci s vyobrazením císaře císaři (ať si ho užije), vracíme i my svůj život Bohu, protože neseme jeho obraz.

Znamená to začít u sebe, hledat a ptát se, jak vypadá Bůh zobrazovaný mým vlastním životem? A jestli to není spíše ubohá karikatura. Tam leží začátek všech změn, které Bůh skrze nás koná v tomto světě.

Díky tomu můžeme nahlížet jinak i na nedokonalost a pochybení druhých lidí, když si uvědomíme, jaký je náš vlastní život a my přesto neseme obraz Boží. Je to konec všeho povyšování a odsuzování, protože i v druhých nacházíme obraz Boží.

Zvláštní na tom všem je, že i když Ježíš dovolil vracet peníz daně císaři, ve skutečnosti popřel princip jeho moci. Peníze – v tom tajemství života netkví. Klidně je může dostat císař, protože sebevětší moc, bohatství nebo sláva nemůže zajistit, aby mu patřilo naše srdce. To patří Bohu. Pokud neseme jeho obraz, nemůže nás už ohrozit moc druhých lidí. Nikdy totiž nebude kompletní.

Užijme si proto svobodu, kterou jsme od Boha dostali a dostáváme, výměnou za náš život.

amen