L 24,13–35

Písně: 662, 350, 367, 622, „Na úsvitu neděle“, 341

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Cesta do Emaus 2.0
Introit: Ž 116,1–2
Čtení: Iz 42,1–9
Text: L 24,13–35
Poslání: 1K 15,20–22

Bylo to zrovna takhle po Velikonocích. Doma ve schránce jsem objevil zapomenutou zásilku. Příjemce prý „bratr František Vonásek“. Chvíli jsem se na to nechápavě díval a pak mi to došlo. Obsílka z církve. Sborový dopis. Kdysi jsem pomáhal s jeho rozesíláním. To když jsem ještě aktivně chodil do kostela a naivně si myslel, že to dává smysl. Copak asi tak píšou v pozdravení ovečkám, pomyslím si a otevírám obálku. Aha. Pozdrav, nějaké předčítání z bible, pár zbožných frází, obvyklý flanďácký kecy, pozvání na Velikonoce v kostele – to si radši doma pustím Pasoliniho nebo Jesus Christ Superstar. A pak dlouhý článek o jakési solidaritě, aha, to jako že chtějí prachy, prý „pamatujte štědře na potřeby církve“.

Tak dost, řekl jsem si. Je čas s tím definitivně skoncovat. Už tenhle spolek nebudu financovat, ostatně už to nějaký čas nedělám. Chci pryč, neposílejte mi tyhle spamy. Končím s církví. Bylo to hořké zklamání. A přitom to vypadalo tak slibně. Ale kdo ještě dnes potřebuje něco takového? Kdo bude věřit nějaké absurdní resuscitaci jednoho šílence, který holt uměl oslovovat davy? Kdovíjak to bylo, že by už tenkrát cílený marketing? Dřív jsem chodil do kostela, vlastně jsem v něm vyrostl. Rodiče mě tam vodili, i jako dospělý jsem tam tu a tam zašel. Ale teď, teď už je jiná doba. Už jsem dávno prohlédl, co je to zač, a znechuceně odcházím. Naposled navštívím webové stránky sboru, abych se podíval, kdy mají úřední hodiny na faře. Odhlásím se aspoň osobně a se ctí. Doufám, že mě nebudou moc přemlouvat. Ale já se nenechám.

Hned druhý den odpoledne přicházím ke kostelu. Dojednal jsem si schůzku přímo s farářem, ať mám ten rozchod s církví řádně posvěcený. Dívám se kolem sebe. Tady je lidí. Co je sem táhne? Maminky s dětmi, odrostlejší děti přicházejí samy, do toho kroužek seniorů a nějací lidé s notami, asi pěvecký sbor, to za nás nebylo. Dívám se raději zpovzdálí. Některé poznávám a nechci, aby oni poznali mě. Nemám rozhodně v úmyslu někomu něco vysvětlovat. S úderem čtvrté hodiny všichni zmizí kdesi v útrobách kostela a já zůstávám sám. Do toho mi zvoní mobil – farářovo číslo, ještě ho mám uložené. „Bratře Vonásku, bratře Vonásku!“ V duchu zuřím nad tím sokolským pozdravem, ale co už. „Bratře Vonásku, moc se omlouvám, ale jedu z návštěvy a porouchalo se mi auto, musím volat odtahovku a budu mít zpoždění, nezlobte se prosím. Nemohli bychom se sejít jindy?“ Zamumlám, že raději počkám tady. Co mi nakonec zbývá, odkládat to v žádném případě nebudu, už jsem se rozhodl. Tak holt budu čekat. Myslel jsem, že farářské Superby z církevních restitucí jsou bezporuchové. To jsem se teda mýlil.

A tak sedím na lavičce před kostelem. V jarním slunečném odpoledni přivírám oči. No dobře, přiznám to, kus života jsem tady prožil, je v tom hromada vzpomínek. Dědeček tu byl kurátorem. Pamětníci vzpomínali, jak krásně a nahlas zpíval při bohoslužbách. A táta občas vypomáhal na kazatelně. Vypadal legračně v tom taláru. Ale to už je dávno. Závidím jim, že vydrželi až do smrti. Mně se to nějak zprotivilo. Přijde mi, že nic z toho, čemu oni i já dřív věřili, prostě nemůže fungovat. Kdybys, Pane Bože, byl, tak bys přece musel vidět, v čem se tu pachtím. A nikdo mi nepomůže. Celý můj život je vlastně takové pachtění odnikud nikam. Od beznaděje k beznaději, z bláta do louže.

„Dobrý den, mladej pane, můžu přisednout?“ Ohlížím se, kdo mě to oslovil. Takový divný člověk – kde se tu vzal nevím, vypadá trochu jako poutník a trochu jako bezdomovec. „No prosím,“ říkám trochu neochotně. Toho jsem tu tak ještě potřeboval, pomyslím si a snažím se tvářit se nezúčastněně. Poklepáním na hrudník zkontroluju peněženku v kapse saka. Už jenom čekám, kdy začne s historkou o okradení a srdceryvnou prosbou o pětikilo na vlak domů.

„Tak do kostelíčka, jo? Přišel jste se pomodlit, mladej pane?“ „To zrovna,“ povídám. „Naopak. Přišel jsem říct, ať už mi dá církev navěky pokoj.“ „Mně už pokoj dala,“ směje se on. „Cože, jak to myslíte?“ tvářím se nechápavě. „No vážně, doslova. Mám tu na faře takovou místnost, jednou za čas se tu umeju a vyspím, občas jim s něčím helfnu. Už mi takhle mockrát pomohli, jsou to fajn lidi, to víte, kde dneska narazíte na někoho, kdo nad vámi nezlomí hůl? A taky tam chodím na kázání. Líbí se mi to. Naposled jsem byl teď o Velikonocích. Na ten svátek vzkříšení, jak tomu říkají.“

„Vidíte,“ povídám, „tak to máme každý trochu jinak. Já jsem tam taky chodil. Ale teď už mi to nic nedává. Asi už jsem moc velkej na to jejich fantazírování.“ „Jak to myslíte?“ ptá se on. A já na to: „Dokážete si představit, že někdo jen tak obživne? A pak resuscitovaný chodí po světě? A vůbec, co s tím v dnešním světě? Proč neobživnou i ti, které nám vzala rakovina nebo autonehoda? A proč neobživne radost a naděje, když o tom křesťani pořád tak rádi mluví? A vidíte to někde v týhle zemi? Jestli jo, tak jste asi jediný idealista, co nechápe realitu věcí. A s vámi ještě možná Babiš, když tvrdí, že bude líp. Já s tím mám problém, sorry jako!“ „Nevím,“ pokrčil on rameny. „Já zase věřím, že tam všude ten Vzkříšenej nějak byl, nějak je. I u tý rakoviny, i u tý bouračky. Jenom to není tak jednoduše vidět. Víte, co si myslím? Že to vzkříšení bude asi něco jinýho než to, co byste mohl vidět třeba na kameře, kterou nás sledujou měšťáci.“

„O vzkříšení si běžte vykládat s těmi, co jsou vevnitř,“ ukazuji směrem ke kostelu. „Ale vůbec ne,“ povídá on. „Oni to nepotřebují slyšet tolik, jako ti tady venku. Co se vám vlastně stalo, mladej pane, proč jste tak zklamanej?“

Překvapuje mě, že se tak zajímá. Ale vlastně je mi to sympatické. Aspoň někdo, říkám si. A kupodivu ani nechce prachy. Zatím.

„Ále,“ povídám ztěžka, „život nějak běží a já vlastně nevím kam. Nevidím moc smysl a cíl. A vadí mi, když mě někdo přesvědčuje o tom, jak jsou ty věci krásné a jednoduché. Zázraky na počkání – tomu fakt nevěřím. Proto tady s tím končím,“ ukážu znovu směrem ke kostelu. „Aha,“ povídá zase on, „já už tam chodím dlouho. A znám ty lidi, co tam jsou. Znám jejich příběhy, co já toho už vyslechl. Taky se broděj lecčíms. Nějak mi nepřipadá, že by ta víra byla tak jednoduchá, jak povídáte.“

A pak začal v tom dubnovém slunečném odpoledni vyprávět. Od příběhů lidí z kostela přes spoustu příběhů z Bible. Většinu z nich jsem už znal nebo aspoň slyšel. Z nedělní školy, z dědečkova vyprávění nebo z nedělních kázání. Ale nikdy jsem o nich takhle nepřemýšlel. O Mojžíšovi, Izraelcích, o králi Davidovi a o prorocích. O Gedeonovi, Deboře, Eliášovi. Kdo to jen je, že zná tak dobře slova žalmů a proroků? A kdo to jen je, že dokáže poskládat věci dohromady tak, že to najednou začíná dávat smysl?

„Víte,“ povídá pak ještě ten tajemný bezdomovec, „jestli to vzkříšení mělo mít nějaký smysl, tak právě kvůli těm, kteří hledaj a jsou zklamaný a unavený a zdrcený a mrzutý a otrávení životem. Chápete? Možná právě kvůli tomu, že tu teď sedíte a čekáte, až přijde farář a vy mu podepíšete odchod z církve, možná právě kvůli tomuhle vašemu znechucení mělo vzkříšení smysl. Dyť jsem to v tý Bibli četl, vy ne? Ten Vzkříšenej přece nepřichází tak, že se postaví do čela svejm následovníkům, kteří mají ve všem jasno. Spíš než k následovníkům se přece připojil k těm, kteří to chtěli s vírou a církví zabalit – protože to už nemá budoucnost. Protože to postrádá smysl. Rozumíte mi? My to vzdáváme, ale je tu Někdo, kdo to nevzdal!“

Na chvíli se odmlčí. Z otevřených oken kostela jer slyšet zpěv. Jé, tuhle písničku si ještě pamatuju: „Otevírej oči, které nevidí tě, nevidí pravdu, znají jenom klam. Důvěru probuď v nás, jakou mívá dítě. Promluv k nám, Pane, řekni: „Pokoj vám“. Ano, to bych tak moc chtěl slyšet – Pokoj tobě, pokoj vám…

„Chtěl jsem se ještě zeptat“, otáčím se ke svému sousedovi na lavičce. Ale vidím jen prázdné místo. Není tu. Jak je to možné? Že bych přehlédl, jak odchází? Už dlouho se mi nestalo, aby mi někdo takhle naslouchal. A řekl tolik zajímavého. Ještě na tolik věcí bych se chtěl zeptat, mluvit o nich, sdílet je. A zůstal jsem zase sám. Kam zmizel? A kdo to vlastně byl? Andělé přece mají křídla. Nebo ne všichni? Paprsky jarního slunce se opírají do chodníků a vzduchem voní rozkvetlá jabloň.

Před očima mi jako film běží různé situace z mého života posledních měsíců a let. Byl v nich Bůh se mnou? Je možné, že jsem to třeba jenom neviděl? Že by člověk Boží působení a doprovázení ve vlastním životě viděl až zpětně, třeba až s velkým časovým odstupem? „Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá,“ nese se znovu refrén písničky.

Zůstaň s námi, kteří nerozumíme, kteří utíkáme a zapalujeme za sebou mosty. Zůstaň s námi, kteří nechápeme, proč se dějí různé věci kolem nás. Zůstaň s námi, které provokují otazníky nad tvým vzkříšením i na tvým bytím ve světě. Zůstaň s námi, nad kterými mnozí zlomili hůl, zůstaň s námi, kteří jsme možná zlomili hůl nad něčím, co mohlo fungovat, kdybychom tomu dali šanci. Zůstaň s námi, kteří jsme si zakázali čemukoli věřit, protože jsme strašně zklamaní. Zůstaň s námi, Pane. Nevím, kdy jsem se naposled modlil. Ale teď jako by k tomu byla znenadání příležitost.

Z myšlenek mě náhle vyrušil zvuk motoru. Přijela odtahovka s farářovým autem na zádech. Zánovní Superb to teda nebyl. A vida, farář přijel taky. Jakmile vyřídil formality se šoférem, hned mě přijal a pozval do kanceláře.

„Bratře Vonásku, sepíšeme to spolu. Respektuju Vaše rozhodnutí, nebudu Vás přemlouvat. Zapnu počítač, otevřu sborovou kartotéku a…“ „Počkejte ještě,“ skáču mu do řeči. „Nezapínejte to, já vlastně… vlastně jsem se chtěl zeptat, v kolik jsou v neděli bohoslužby?“

„V devět třicet,“ usmál se vlídně. „A budeme slavit i večeři Páně. Přijdete?“

Amen