L 4,1–13

Písně: 91, 214, 189, 182, 451
Introit: Ž 91,11–16
Čtení: Dt 6,10–19 a 8,1–3
Text: L 4,1–13
Když jsme četli ze Starého Zákona Mojžíšovu řeč k Izraeli, slyšeli jsme i tato slova: „Hospodin tvůj tě vodil po čtyřicet let po poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoliv.“ (Deut. 8,2) Celé to čtyřicetileté trmácení pouští nebyla náhoda, ale Boží vedení, které mělo hluboký smysl; byla to zkouška opravdovosti a poslušnosti Izraele.

Církev si dnešní první postní neděli připomíná Ježíšovo pokušení na poušti. Obvykle se čte evangelium Matoušovo. Lukášova zpráva, kterou jsme dnes slyšeli, má trochu jiné pořadí; poslední pokušení není na hoře, ale na střeše chrámu, kde ďábel cituje Bibli, slovo žalmu, které jsme slyšeli na začátku bohoslužeb. Zdá se, že právě to Lukáš vidí jako pokušení nejtěžší a nejnebezpečnější. Ale právě u Lukáše je zřejmé, že tato tři pokušení jsou jen výsečí, jen částí celku – ďábel ho totiž pokouší stále. Těch čtyřicet dní na poušti, kde ho vodí Duch, nám připomíná těch čtyřicet let zkoušky Božího lidu. „Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel.“ I teď se má ukázat, zda ten, který je při svém křtu prohlášen za Božího Syna, bude jako člověk poslušný a věrný Bohu.

Celé toto vyprávění nám chce ukázat Ježíše jako toho, který nemá žádné výhody proti nám – ani tu, že je skutečně Boží Syn. Je také skutečný člověk a je vystaven pokušení jako každý z nás. Nehraje roli člověka, ale je jím až do toho vyhladovění; má skutečné tělo jako my se všemi jeho potřebami. Nemá předem v kapse vítězství nad pokušitelem, musí se rozhodovat a volit, jako každý člověk, musí přemýšlet o tom, co je správné v tu chvíli, kdy slyší nabídky pokušitele. Jen jedna je nepřijatelná: klanět se satanu. Ale co je špatného na tom, utišit hlad či spolehnout se na andělskou ochranu, o níž ujišťuje Bible? Ježíš nemá po ruce anděly, aby se s nimi poradil. Nemá nic, jen dětskou a bezpodmínečnou důvěru v Boha, jeho chce poslouchat a slova Písma svatého. Proto na každé pokušení odpovídá stejně: „Je psáno.“ Nepouští se s pokušitelem do rozsáhlé debaty, nevymýšlí si argumenty, ale velmi stručně odpovídá slovy Písma.

„Člověk nežije pouze chlebem, ale vším, co vychází z Hospodinových úst“ – tak jsme to slyšeli z 5. knihy Mojžíšovy a toto slovo je jeho odpovědí na nabídku, aby si udělal z kamenů chléb. Jistě by mohl, ale on tuto možnost svévolné sebezáchrany odmítá; zůstává člověkem, který spoléhá i ve svém hladu na Boha samého, který neopustil svůj lid na poušti, ale dal mu manu+ člověk žije z toho, co Bůh dává v pravý čas. Ježíš důvěřuje Bohu, který zachraňuje i v situacích, jež jsou lidsky beznadějné. Proto může říci pokušiteli: „Psáno jest: Člověk nebude živ jenom chlebem.“

Druhé pokušení má Ježíše nejprve zdeptat tím, že tento svět je v ďáblově moci. Vidí jakoby z nadhledu, z výše, z vysoké hory, celou lidskou společnost a slyší, že její moc a sláva patří tomu, který jej pokouší. Kdo z nás by neznal úzkost, že náš svět je nějak ovládán silami zla, ať už mají jakoukoli podobu; však něco z té beznaděje jakoby na nás dýchlo i z dopisu nešťastného mladíka, který si před několika dny vzal na Václavském náměstí život. Právě to chce vštípit pokušitel Ježíši, že on je pánem nad světem, on rozhoduje, a proto je jen rozumné a výhodné se před ním klanět a respektovat jej. Ale právě to je lež. Však Pán Ježíš sám o něm říká v Janově evangeliu: „Když mluví, nemůže jinak než lhát, proto je to lhář a otec lži.“ (Jan 8,44) Tento svět nepatří ďáblu, ale patří Bohu. Ďábel, ač to tak vypadá, není posledním pánem, ale je jím ten, který říká: „Je mi dána moc na nebi i na zemi.“ A proto ne pokušiteli, ale Bohu samému patří všechna úcta a oddanost: „Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“

Třetí a poslední pokušení podle Lukášova evangelia je na střeše chrámu, tedy ve svatém, prostoru a slovy Písma. Opravdu, toto pokušení je nejtěžší. Je zřejmé, že pokušitel může zneužít Božího domu i litery Písma: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů, vždyť je psáno – andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen.“ Je to pokoušení k duchovnímu vypínání, i když to zní zdánlivě zbožně. Andělé tě budou přece chránit. Ale Martin Luther velmi správně upozornil na to, že pokušitel ten citát ze žalmu trochu zkrátil: vypustil totiž, že budou chránit „na všech tvých cestách.“ A trefně k tomu poznamenal: „svémocný skok vzduchem není žádná cesta, na níž by chránili andělé, to je jen pokoušení Pána Boha.“ K tomu má člověk, který něco o Bohu ví a zná trochu Bibli, vždycky blízko. Už Izrael slyšel varování, které jsme četli: „Nepokoušejte Hospodina svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse.“ (Deut. 6,16) Víra Pána Boha nezkouší v jeho všemohoucnosti, obrazně: neskáče z vrcholu chrámu, aby si dokázala svou důležitost, nedělá to, co od ní Bůh nevyžaduje, nepropadá velikášství a užívá daru zdravého rozumu. Je psáno: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého!“

Pán Ježíš obstál v této zkoušce, k níž ho vedl po poušti Duch. Evangelisté nám tento příběh zaznamenali, aby nám dodali odvahu k zápasu s pokušením. Pokušitel totiž nic nezmůže proti tomu, kdo celým srdcem spoléhá na Pána Boha a žije z jeho slova. A ten, který sílu pokušení poznal na vlastní kůži, ten je s námi. „Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“

Amen.