Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

L 6,37–45

Kniha: Čtení: Gn 8 | Text: L 6,37–45

Datum: 23. 6. 2002

Autor: bratr farář Luděk Rejchrt

Písně: 71, 214, 392, 500, 192
Introit: Ř 12,17–21
Čtení: Gn 8
Text: L 6,37–45
Je člověk svou podstatou dobrý nebo zlý? Možná, že každý z nás si tuto otázku položil a odpovědí je celá řada, ale jedna může popírat druhou. Jsme-li optimisté, vzpomínáme si třeba na ochotnou pomoc, kterou lidé před několika lety prokázali těm, kdo ztratili při povodních své domovy. Ukazuje to přece lidskou solidaritu a dobrotu, to je nesporné. Ale stejně tak se v každých novinách dočteme o nezměrných krutostech, kterých jsou lidé schopni v rasové nenávisti proti těm, kteří za nic nemohou.

Není to všechno jednoduché: s přesvědčením, že člověk je zlý, se nám ztratí mnoho povzbuzujícího a pěkného, co je mezi lidmi a z čeho bychom měli mít radost. Ale opačný pohled má také úskalí: může přispět k hlubokému zklamání, když se setkáme se skutečným lidským zlem, jež jsme si až dosud nepřipustili.

Ani v Bibli však nenajdeme jednoznačné řešení. Hned na začátku čteme Boží hodnocení člověka: „myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho“ (Gen. 8,21). O zlém srdci, z něhož vycházejí zlá myšlení, mluví i Pán Ježíš. Rozhodně mu není vlastní optimistické vidění hodného člověka, který je dobrý: „Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ Tak jednoznačně stanová, kdo má na toto označení právo – jen sám Bůh. Tím víc nás překvapí to, co dnes slyšíme z jeho úst: „Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré.“ Kde se tu najednou ten dobrý člověk vzal? Jak místo zásobárny všelijakých špatností, jímž je lidské srdce, se stane najednou pokladnice, odkud dobrý člověk vynáší pro druhé skvost dobra?

Především je třeba říci, že takový poklad nám není dán do vínku od narození, nedědí se po rodičích jako rodinné stříbro, ale získává se. A jako to nejvzácnější bohatství. Však Pán Ježíš ještě dřív než zmíní ten poklad v srdci vypráví o žáku a učiteli, Žáček se s ním nemůže měřit. Není nad svého učitele, i kdyby si to snad ve své pošetilé domýšlivosti myslel.

Teprve když se u něj vyučí, bude jako on. Začne se mu podobat, protože má v něm svůj vzor, má jeho metody, sdílí jeho stupnici hodnot. A tímto učitelem je – i když to tu není řečeno naplno – Ježíš Kristus. Nepatří do řady ušlechtilých učitelů lidstva co jich kdy bylo, protože On jediný je – tak to poznal apoštol Pavel – „Boží moc a Boží moudrost.“ (1 K 1,24). Být u něj vyučen znamená žít v této moudrosti, která proniká až do hlubin a činí z našeho srdce klenotnici, z níž je možné obdarovávat druhé. „Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré.“

Aby člověk mohl vydávat z pokladu, který mu byl svěřen, musí přijímat. A proto slyšíme slovo svého Pána, který k nám teď mluví. A mluví k nám proto, aby ten jediný dobrý, totiž Bůh, nás mohl vidět jako ty, kteří k němu patří. On je „plný soucitu a slitování“ (Jk 5,11) a proto Pán Ježíš nám říká: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“

Když jsme četli ze Starého Zákona o Josefově jednání s jeho povedenými bratřími, kteří mu zničili mládí a prodali jej do otroctví, jako bychom měli před sebou názornou ilustraci toho, co znamená nesoudit, nezavrhovat a odpustit. Josef měl všechny důvody k tomu, aby vzal spravedlnost do svých rukou, ale on bratřím odpustil. A přitom byla vhodná chvíle, aby jim to všechno vrátil: otec Jákob už zavřel oči a on nemusí brát na nikohoohled – ale přece to neučinil. Nedal se přemoci zlem, ale přemohl zlo dobrem, jak nás k tomu vybízí apoštol Pavel. Není to nikdy snadné, protože toto nemáme v genech, však „zlý ze srdce vydává zlé“ a bez poslušnosti Ježíšových slov to snad ani jinak neumíme. Ale právě tento učitel vede své žáky, aby byli v jeho škole vyučeni a byli jako on, jenž je Synem Otce, který jediný je dobrý. A k tomu vyučování patří i zapamatovat si základní pravdu, která by nám měla znít v obou uších: „Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ Jak my jednáme s druhými, tak bude Bůh jednat s námi. Jak bychom potom mohli nad někým zlámat hůl a zavrhnout ho?

Je všem i další nebezpečí, před nímž nás varuje Ježíšův hlas: vidíme třísku v oku bližního a nenapadne nás, že sami máme v oku trám. Jde o obrazné podobenství, ale dobře mu rozumíme: spolehlivě vidíme chyby druhých, ale nedojde nám, že naše vlastní jsou mnohem větší a často mnohem nebezpečnější. „Pokrytče, nejprv vyjmi trám ze svého oka a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ Vraťme se na začátek: je člověk dobrý či zlý? Dnešní text odpovídá. Je jeden i druhý, tak jako je dobrý strom a špatný strom. Není však naším úkolem hodnotit a soudit. Kdo je dobrý a zlý, rozhodne nakonec sám Pán Bůh. Ale snad smíme říci, že z Ježíšova hlediska dobrý člověk tu není automaticky, ale může v něho růst jako žák v podobu svého Mistra. „Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel.“ Jen o takovém platí – a kéž by to platilo o každém z nás: „Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré.“

Amen.