L 8,4–15

Písně: 96, 451, 434, 572, 118, 136, 165, 168, 510
Introit: Žd 4,12
Čtení: Iz 55,6–11
Text: L 8,4–15
Je to velmi prosté a jednoduché, co Ježíš vypráví zástupům: rozsévač rozhazuje zrno a jen některé vzklíčí. To přece každý ví. Ale je to zvláštní, že evangelista dodává: „To řekl a zvolal: Kdo má uši k slyšení, slyš!“ Ježíšovo volání žádá na posluchačích, aby dávali velký pozor, aby otevřeli svoje nitro a slyšeli srdcem, protože tu jde o mnohem víc, než se zdá. A oč tu jde? Z těch dalších slov Páně učedníkům je zřejmé, že jde o tajemství Božího království. Učedníci měli zájem pochopit Ježíšova slova, ti ostatní, celé zástupy, šli domů. Člověk může slyšet a přece vůbec nerozumět, zvlášť když Ježíše nijak nepotřebuje, když ho kritizuje a stojí proti němu. Takových posluchačů měl Ježíš hodně. A potom to, co Ježíš říká, je jim při vší jednoduchosti vzdálené, cizí a nic neříkající. Učedník, který jde za Ježíšem dostává porozumění Božím tajemstvím, zástup, který se přišel na Ježíše jen podívat a nemá k něm vztah poslušnosti a důvěry, slyší a není to k ničemu. Je to podoba soudu nad lidskou lhostejností, že Ježíš vypráví svá podobenství, „aby hledíce neviděli a slyšíce neslyšeli.“
Učedníci nejsou lhostejní, jde jim o smysl toho, co slyší. A proto jen jim to Pán Ježíš vysvětluje. Tady nejde o lidskou práci a o to, jaká bude úroda, tady jde o Boží slovo. To je tím semenem, které je rozséváno, zvěstováno, kázáno nejrůznějším lidem. Když Jan začíná své evangelium, mluví o Slovu, které je Bůh, jež se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Pán Ježíš sám je plností Božího promluvení k člověku, on je tím slovem, které má být přijato do lidského srdce jako zrno do dobré půdy. Jistě se tak děje i podle tohoto podobenství, jistě Boží slovo se nevrací s prázdnou, jak jsme četli z Izaijáše, ale kolik toho nejvzácnějšího semene padá na našem světě každou neděli vedle! Jeden významný vykladač Písma říká dokonce smutnou, ale realistickou větu: „Normálním výsledkem Božího slova je jeho neúspěch.“ Však Pán Ježíš o neúspěchu zde mluví hned třikrát: jedno zrno podél cesty, druhé na skálu, třetí do trní. Lidé slyší a přece to slovo, v němž je záchrana, nezůstane v srdci dlouho, protože přichází ďábel a vezme je. Jiní mají z toho slova radost, jsou nadšeni, jsou v euforii, jaké to bylo pěkné kázání. Ale nemá to kořeny, je to jen nálada, věří na čas a pak přestanou. A ta třetí skupina je stálé varování pro nás všechny: posluchači, kteří uslyší, ale to slovo něco udusí jako to trní. Pán Ježíš mluví o starostech, majetku a rozkoši života – a je to pořád i dnes navýsost aktuální. Boží slovo má ustavičné překážky, které se celým stylem života spíše zmnožují. A přece se děje ten div, že všemu tomu navzdory se sémě Božího slova uchytí v lidském srdci. To proto, že je „živé a mocné“, jak jsme slyšeli na začátku z listu k Židům. A také proto, že Duch svatý to srdce připravil jako dobrou zemi pro zrno.
Když přistupujeme ke stolu Páně, uvědomujeme si, že slyšet Boží slovo, zachovávat je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášet úrodu je nad naše síly. Pán Ježíš však nás k sobě zve. Nechce, abychom mu nerozuměli jako ten lhostejný zástup. Mluví k nám srozumitelně chlebem a vínem, jež nám podává. Není to odměna za naši vytrvalost ve víře. Je to ujištění, že nás přijímá v naší slabosti, protože za nás zemřel a pro nás vstal z mrtvých.
Amen.