L 8,4–15

Písně: 164, 372, 417, 446, 452
Introit: Žd 4,12–13
Čtení: Iz 55,5–11
Text: L 8,4–15
Minulou neděli jsme slyšeli Ježíšova slova o služebnících, kteří – když učiní všechno, co je jim přikázáno – mají říci: „Jsme služebníci neužiteční; učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ (Luk. 17,10) Něco takového se těžko říká, protože tento postoj bere radost z toho co vykonal, někdy s velkým přemáháním a obtížemi. Ježíšův učedník nemá nárok ani na to, aby se v koutku duše pochválil za to, co udělal dobrého pro svého Pána. Možná, že bychom právě tato Ježíšova slova z evangelia nejraději vymazali, protože se nám zdají tvrdá k těm, kdo se poctivě snaží dělat všechno co mají a přitom si mají uvědomovat svou neužitečnost. To se nám zdá hodně nespravedlivé.

Ale z našeho evangelijního oddílu slyšíme další provokativní Ježíšovo slovo, které nám může připadat ještě tvrdší. Ti lidé, kteří k němu přicházejí v celých zástupech, od něj něco očekávají – jinak by tu nebyli. A on jim vypráví to, co je obecně známé, co každý z nich mnohokrát viděl. Rozsévač rozsévá, jeho zrno padne na cestu, kde ho sezobají ptáci, na skalnatou část pole, kde uschne, do trní, které je udusí a také do dobré země, kde vzklíčí a vydá užitek. „To řekl a zvolal: Kdo má uši k slyšení, slyš!“ To je všechno, tečka. Člověk by čekal, že jim poví víc a něco důležitého, třeba o smyslu života, o tom, jak snášet rány osudu, jak vycházet s bližními a správně se rozhodovat. To by přece zajímalo každého z nás i dnes.

Ale on jim mluví v podobenství. Ale co horšího: on jim to říká s úmyslem – to jsou jeho vlastní slova: „aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali.“

Ježíš tedy mluví proto, aby ty davy lidí z toho, co jim říká, nic nechápali. Zdá se nám to nejen nespravedlivé, ale přímo absurdní. Ale právě tímto způsobem se děje skrytý Boží soud nad těmi, kdo vnitřně stojí proti Ježíši, i když za nám přicházejí. Jako by se tady opakovala situace z dávné doby, kdy prorok Izaiáš také mluvil k zpronevěřilému Izraeli, ale nikoliv k jeho záchraně: „Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“ (Iz. 6,10) I tímto podobenstvím, které nebude pochopeno, se uskutečňuje Boží spravedlnost nad člověkem, který o jeho pravdu vlastně ani nestojí.

Zdá se, že ta obrovská většina posluchačů kolem Ježíše nic nechápe, ale nevadí jí to. Jenom o malé hrstce učedníků nám Lukáš poznamenává, že se Ježíše ptali, co to podobenství znamená. Ti ostatní šli domů a nijak je netrápilo, že neporozuměli skrytému významu jeho vyprávění. Slyšeli Ježíše, a přece jim to v posledu k ničemu nebylo. Učedníci se od nich odlišují právě svým zájmem dobrat se smyslu Ježíšova podobenství. A právě oni slyší, že je jim dáno znát tajemství Božího království. Ne ovšem tak, že by mu rozuměli sami od sebe, protože jsou moudřejší než ti ostatní, ale že ve svém Mistru mají toho, který jim toto tajemství, skryté v prostém vyprávění, umožní poznat a přijmout.

Je to tak dodnes: když člověk skutečně touží po pravdě Božího slova, je mu dáno ji poznat. Někdy to není okamžitě a hned, ale postupně a v určitém zrání mu dává Duch svatý poznávat tajemství Božího království. Však ten, který jej seslal své Církvi, všem hledajícím a toužícím lidem i v dnešní době k tomu dává odvahu: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevříno.“ (Mat. 7,7) Náš Pán chce, abychom ve víře k němu šli jako ti učedníci i s tím, čemu nerozumíme a co nechápeme. Však stále platí prorocké volání: „Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud blízko jest.“

Učedníci se neptali marně a Pán jim otevřel smysl toho, co zástupům zůstalo skryto. A to smíme spolu s nimi pochopit i my: že to, zda semínko Božího slova vzejde a přinese užitek pro Boží království, se nedá předem odhadnout. Záleží totiž na člověku, který je slyší, tak jako záleží na půdě, do níž padne. Boží slovo má v sobě život, jako to zrnko, ale v lidském srdci může zahynout, když je udusí starosti, touha po majetku nebo příjemnostech života. Je možné je dokonce přijmout s radostí, ale ani lidské chvilkové nadšení nedokáže, aby v srdci zapustilo kořeny. Boží slovo nepotřebuje naše emoce, ale naši věrnost – jestliže v nás nezakoření, nepronikne do hloubky naší bytosti, víra dlouho nevydrží: takoví „věří jen na nějaký čas a v čas pokušení odpadají.“ A nadto je tu škůdce zvenčí: on není v činnosti jen tam, kde se dějí zvěrstva, ale působí tam, kde je rozséváno Boží slovo, aby v lidském srdci zůstalo jen prázdno: „podél cesty – to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni.“

Těch ohrožení rozsévaného Božího slova je víc než dost, zevnitř i zvenčí. Ale to slovo se nevrací zpět s prázdnou, jak jsme slyšeli z Izaiáše. Vždycky tu budou ti, kteří jako dobrá půda je přijmou ne na chvilku, ne jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale zachovají je v srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu. Teď jde jen o to, abychom takovými lidmi byli právě my všichni jak tu jsme.

Amen.