Mk 10,35–45

Čtení: Gn 37,5–10
Text: Mk 10,35–45
Sen Zebedeovců
V obou příbězích, které jsme četli, o Josefovi ve Starém zákoně a o bratřích Zebedeovcích v Novém zákoně, jsou společným motivem vysoké ambice. Lidé se vždycky touží dostat někam výš. Aby mohli rozhodovat, uplatňovat moc. Zejména před volbami se pokoušejí získat popularitu. Hledají známosti, nabízejí peníze, všechno možné zkoušejí, jen aby se dostali, kam chtějí.

A tak nás vůbec nemusí překvapit, když bratři Zebedeovi přijdou k Ježíši a prosí ho: dej, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě. Dej, abychom ti směli být co nejblíže – až to praskne, až usedneš na trůn, a chopíš se vlády nad tímhle světem. Vzpomeň si na nás, že jsme s tebou byli od začátku, že jsme kvůli tobě opustili všechno, co jsme měli. Vzpomeň si, že jsme ti uvěřili, nezapomeň na nás. Ale Pán Ježíš říká: Nevíte, oč žádáte. Nevíte, o jaký průšvih si to koledujete. Jedno místo po pravici a druhé po levici – Zebedeovci to nevěděli, ale my už víme, komu jsou tato místa připravena: jsou to místa na Golgotě. Jeden kříž po pravici a druhý po levici, místa největšího ponížení. A kde jsou v té chvíli učedníci?

Můžete pít kalich utrpení? ptá se Ježíš. Dovedete podstoupit křest, to znamená: odvážíte se do studené vody? Odvážíte se vstoupit do moře, v důvěře, že vody se rozestoupí? Ale samozřejmě, křičí Jakub a Jan horlivě, nebeská sláva, to přece stojí za trochu rizika. Zástupy andělů nám drží palce, nebeská vojska stojí připravena, jen jen vyrazit. Kéž bychom byli u toho, kéž bychom byli co nejblíž! I kdyby tě, Pane, všichni opustili, my ti přece zůstaneme věrní! Skočíme za tebou do ohně!

Nevíte, oč žádáte
Taková víra plná oddanosti – na tom jistě není nic špatného, naopak. Však také Pán Ježíš nekárá bratry Jakuba a Jana za to, že jsou tak odhodlaní, naopak, on jim přisvědčuje: to, co chcete, se také stane: kalich utrpení budete pít. A přece nevíte všechno, nevíte, oč vlastně žádáte. Jakub a Jan o utrpení vědí, neznají však jeho pravou podobu ani jeho cíl, a nemají ani vzdálenou představu, jak dlouhé to utrpení bude. Neznají podobu utrpení: vždyť nebudou bojovat po Ježíšově boku s meči v rukou, ale jen zpovzdálí budou přihlížet, jak jejich Pána křižují. Zoufalství, bezmoc a stud, že ho opustili, to bude utrpení, které je čeká. A později, až se dozvědí, že Kristus slavně zvítězil, a budou zvěstovat jeho smrt a vzkříšení, stihne je podobný osud jako jeho. Kristovi učedníci budou zabíjeni a mučeni, budou následovat svého Pána beze zbraně.

Ale teď, na cestě do Jeruzaléma, nevědí ještě, jaký je cíl utrpení. Chystají se se svým Pánem porazit římskou moc a obnovit staré slavné království. Nevědí ještě, že Kristus zakládá království nového řádu. Králové tohoto světa panují a utlačují, ale Kristus nás volá do společenství těch, kdo se nederou k moci na úkor druhých.

Vydržet v utrpení
A konečně, bratři Jakub a Jan nemají ani zdaleka představu o tom, jak dlouho bude utrpení trvat. Jakpak by mohli tušit, že jejich otázka bude znít ještě po dvou tisíci letech? Křesťan má Krista následovat po celý svůj život, v dobrém i ve zlém, nepodléhat chvilkovému nadšení, neupínat se na jediný časový okamžik. Křesťan musí šetřit dechem. A nakonec musí počítat i s tím, že se království božího zde na světě nedožije, že musí štafetu předat někomu dalšímu.

A skutečně, uplynula staletí, a království boží nikde. Ale také utrpení přestalo, aspoň to fyzické, to házení křesťanů lvům. Mučedníci jakoby se ocitli na suchu, o jejich mučednictví nikdo nestojí. Nikdo dnes církev nepronásleduje, aspoň u nás. Ale trápí nás mnoho jiných věcí, které nejsou v pořádku. Trápí nás vzrůstající sobectví a necitelnost mezi lidmi, trápí nás osud lidí postižených a na okraji společnosti. A hlavně by nás mělo trápit, že vůči nim cítíme bezmoc. Jak konkrétně pomoci? Jak to udělat? Každý, kdo má ještě kousek svědomí, si tuhle otázku klade. I to je ten kalich hořkosti, který nevyhnutelně doprovází každého slušného člověka: trápení nad utrpením druhých.

Pravidla království Božího
Pán Ježíš nám nedává konkrétní recepty, jak zastavit zločinnost, a už vůbec nemůžeme v bibli najít jednoduché odpovědi na problémy moderní doby – třeba jak odvrátit mladé lidi od používání drog, nebo jak se vyrovnat s křivdami globálního světového systému. Ale přece nám říká něco velmi konkrétního: Království boží je blízko. A i když stále nepřichází, i když na ten rychlík čekáme už dva tisíce let, přece jen pořád platí jízdní řád. Pořád platí základní pravidla, jak se chovat na nádraží, jak se chovat ve vlaku. Pravidla božího království platí – i když králové vládnou a utlačují národy. Mezi vámi, říká Ježíš, to má vypadat jinak: „Kdo se mezi vámi chce stát velký, buď vaším služebníkem. Kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech“.

Kdyby jen všichni takhle jednali, asi bychom se octli blízko ráje. Ovšem, my víme, že to tak není. Ale přece jen, čím více lidí se bude takhle chovat, tím více bude mezi námi solidarity a rovnosti. A mám teď na mysli tu pravou rovnost, mezi lidmi, kteří se pro ni sami rozhodli, rovnost, která se zakládá na dobrovolné službě. Nemyslím teď na rovnost proklamovanou ve volebních heslech a slibech; vždyť takové řeči většinou končívají tak, že všichni jsou si sice rovni, ale někteří jsou si ještě rovnější. Pán Ježíš totiž nenapomenul jenom Jakuba a Jana, ale také těch deset, když se na ně zlobili. Ovšem, není správné se vyvyšovat, ale rovnostářské řeči taky nejsou to pravé. Teprve tam, kde jedni nesou břemena druhých, vzniká pravá rovnost a solidarita. Tam přichází dobrovolně jeden za druhým a dělí se s ním o dobré i o zlé. Tam teprve platí, že sdílená radost je dvojnásobná radost, a sdílený smutek je poloviční smutek. Takovéhle společenství je jako jedna rodina, která se nakonec dovede vypořádat s nejrůznějšími problémy každé doby.

Sen Josefův
A vraťme se ještě o mnoho let zpátky, do příběhu jedné takové rodiny. Je to příběh, z něhož jsme četli již na začátku, příběh o praotci Jákobovi a jeho synech. Dvanáct jich bylo, jako Ježíšových učedníků. A jeden z nich, Josef, ten nejmladší, měl velmi podivné sny. Však jsme o nich četli na začátku. Velikášské představy a fantazie. Že prý jeho bratři se mu budou klanět, a dokonce i otec a matka!

Bratři se na něj proto zlobili – podobně jako těch deset se zlobilo na Zebedeovce. A jakmile se naskytla vhodná příležitost, zbavili se ho. Za pár stříbrných ho prodali, jako otroka, do daleké země, do Egypta. A tam si Josef mnoho vytrpěl, dostal se až do vězení. Až do dna si vypil kalich hořkosti a utrpení. Inu, chtěl být veliký, a stal se služebníkem. Chtěl, aby se mu všichni klaněli, a stal se z něho otrok. Ale Pán Bůh na něj nezapomněl. Josef dokonce udělal v Egyptě kariéru. Když Egyptu hrozila neúroda a hlad, přesvědčil faraóna, že se má něco podniknout. Stal se jeho vícekrálem, řekli bychom ministrem zemědělství, a naučil Egypťany stavět sýpky, našetřit si obilí na období nedostatku.

A bída přišla, a byla tak veliká, že do Egypta přicházeli zdaleka, z daleké ciziny přicházeli pro chleba. A jednoho dne se objevili i Josefovi bratři. Přišli prosit o chleba. Co teď? Co má Josef udělat? Jaký bude konec příběhu, jaký bude smysl Josefova utrpení? Teď se přece mohl splnit Josefův sen z dětství. Mohl udělat cokoli. Mohl své bratry zavřít do vězení. Mohl se jim pomstít, ukázat jim, kdo je tady pánem. Ale on nakonec řekl:

„Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si nic. Však to byl sám Bůh, kdo mě sem vyslal před vámi, abych vám mohl pomoci. Neposlali jste mě sem vy, ale Bůh, proto, abych vám teď mohl dát chleba, abych vám mohl zachránit život.“

Kdo chce být veliký, musí sloužit
Toto je vyvrcholení příběhu Josefova, a my v něm poznáváme předobraz příběhu samotného Ježíše. V podobných slovech, nebo jen náznacích poznáváme, jak se Starý a Nový zákon doplňují. Teď už bratři chápou, proč přišel Josef do Egypa, jako malý a ponížený otrok, aby se nakonec stal velikým a mohl tak posloužit všem – nejen své rodině, ale i Egypťanům. Aby tak všichni mohli dál žít svůj pozemský život. A podobně i v Novém zákoně: také učedníci Pána Ježíše, Zebedeovci stejně jako ti, kdo proti nim reptali, nakonec pochopili, proč přišel Syn člověka na svět, proč se ponížil a vzal na sebe lidské utrpení: ne proto, aby si dal sloužit, ale aby sám sloužil, a aby sám sebe dal jako výkupné za mnohé, aby jim všem – a nejen křesťanům – otevřel dveře k věčnému životu.

Ale tady příběh nekončí, pokračuje dál. Věříme, že Pán Ježíš vstal z mrtvých a žije a kraluje nad svou církví. A proto i pro nás platí jeho slova učedníkům o tom, co to znamená ho následovat. Víme ovšem, že je to těžké, že je to nebezpečné. Znamená to pít s ním kalich utrpení, znamená to vzít na sebe kříž. Ale víme také, že v tom nejsme sami. Před námi to prodělal Pán Ježíš, a také bratři Zebedeovi, a ostatní učedníci, a po nich mnoho dalších. Ti všichni nás učí, jak se žije ve službě, jak se předává štafeta dále těm, kdo chtějí žít životem lidské důstojnosti, životem Syna člověka.

Lidské sny a Boží milost
Sen Josefův, sen bratří Zebedeovců, to byly sny, které se nakonec z Boží milosti uskutečnily – i když docela jinak, než jak si to Josef nebo Zebedeovci původně představovali. Museli vypít kalich utrpení, museli sestoupit do jámy ponížení a utrpení, museli se zbavit panovačnosti a touhy vyniknout nad druhé – a teprve tehdy se stali pravými učedníky Páně, tehdy se stali těmi, kdo vynikli v dějinách Božího lidu. Nebyla to jejich odhodlanost, statečnost, hbitost, vzdělání, hospodářský talent nebo politický postřeh, co je vyneslo do popředí, ale byla to Boží milost, která je uvedla do nejtěžších zkoušek, a která jim současně dala v nich obstát. Máme-li jejich příklad před očima, dodávají nám odvahy, abychom věřili, že i naše sny o Božím království a spravedlivějším světě se splní: že z Boží milosti štafeta svědků půjde dál, třebas to bude po cestách, jejichž konce sami nedohlédneme.

Amen.