Mt 11,25–30

Písně: 96, 158, 394, 191, 451,
Introit: Iz 12,3–6
Čtení: Ko 3,5–17
Text: Mt 11,25–30
Předchozí oddíl evangelia nám vypráví, že Ježíš neměl úspěch v městech, kde činil nejvíc divů. Matouš uvádí jejich jména: Chorozaim, Betsaida a Kafarnaum. Celá jeho práce jako by byla úplně zbytečná, protože lidé zůstali stejní a nečinili pokání. Nic s nimi nehnulo. Žádný mocný čin je nezměnil a Ježíš jim může jen říci: „Kdyby se v Sodomě udály takové mocné činy jako u vás, stála by podnes.“ (Mt. 11,25).
Sodomští obyvatelé by se změnili, vy ne. Ani ty divy nedokázaly přemoci jejich lhostejnost, tvrdost a nevěru.
Ježíš by teď mohl právem podlehnout sklíčenosti a pocitu marnosti, který se nás zmocní, když se namáháme a není to k ničemu. On nám je podoben ve všem, kromě hříchu – jak by ho takové fiasko nemělo zdeptat? Ale právě teď, v tuto chvíli, místo hořkosti a stěžování si On chválí a velebí svého Otce. „A v ten čas řekl Ježíš: Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.“
Pán Ježíš velebí svého Otce, že on ty největší věci svého království dává poznat těm, kteří na to nestačí, protože jsou maličcí, doslova děti. Ti farizeové a zákoníci, kteří stejně jako lidé těch tří měst Ježíši nevěřili, byli znali v Písmu a spoléhali na své znalosti Zákona. Pohrdali takovými prosťáčky, jako byli rybáři, Ježíšovi učedníci. Ti byli proti nim opravdu hodně malí, bezvýznamní a nepatrní. Ale tak jedná Bůh, tak se mu zalíbilo, že těm nejmenším dává největší šanci. Žádný neúspěch u moudrých a rozumných nemůže Ježíši vzít radost z Otcova jednání: že se sklonil ve své milosti k těm, kteří jsou malí jako děti, kteří se nemohou chlubit svou duchovní zralostí či rozvinutými rozumovými schopnostmi. „Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.“
Ve chvíli, kdy na něho dopadá vědomí neúspěchu, velebí Ježíš svého Otce. Touto radostnou modlitbou je předznamenáno jeho druhé slovo, které říká svým posluchačům. „Všechno je mi dáno od mého Otce: a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to chtěl Syn zjevit.“ Když slyšíme tato slova, slyšíme znovu o tajemství, jež nemůžeme zvládnout svým rozumem. Můžeme výmluvně kázat o Ježíši Kristu a přece plnost jeho božství je nám skryta, tu zná jen Otec, který mu všechno dal. A můžeme se namáhat sebevíc, abychom vystihli – stejně jako židovští zákoníci – z plnost Písma, kdo je to Bůh – a nejde to. „Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to chtěl Syn zjevit.“ Jen Ježíš sám může nám dát poznat svého Otce v jeho nezměrné lásce k nám. Na něho jsme odkázáni jako jeho maličcí naprosto ve všem. K této pokoře nás zve Ježíšovo druhé slovo: na něm záleží náš vztah k Bohu, který je Otcem.
Třetí slovo je jedno veliké pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Vy, kteřé se namáháte žít správně podle Zákona Božího a přitom vám to ani trochu nejde, vy, kdo cítíte výčitky svědomí a tíží vás vina, vy, kdo se životem vlečete a nevíte kam – pojďte ke mně! Tady je pro vás místo, tady vám bude dobře. „Já vám dám odpočinout.“
Ježíš zve k sobě každého, kdo si neví rady sám se sebou, se svými otázkami, se svým zatížením. Toto pozvání mohou přijmout jen ti, kteří potřebují odpočinutí své duši – kdo si stačí sám, pozvání odmítne. Ale není to pozvání k jakési nirváně, či zbožné nudě. Pán Ježíš nás zve k učednictví, k tomu, abychom se učili být tišší a pokorní jako on. V době, která vede k sebeprosazení a hlasitému zdůrazňování sama sebe, je to nepopulární. Ale právě tato tichost a pokora, láska a odpuštění je Ježíšovo jho, které nám on nabízí spolu se svým pokojem. „Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“
Amen.