Mt 22,1–13

Písně: 607, 632, S14, 406, 397 (11-13)

Introit: Ž 95,1–3
Čtení: Da 2,31–45
Text: Mt 22,1–13
Poslání: Ju 1,20–25

Milé děti, milí bratři a sestry,

tak jak to tedy je s tím Božím královstvím… Jde o Boží království, tedy o to, jak to mezi námi má vypadat, co se bude dít, aby mezi námi vládl Bůh. A také co by se dít nemělo, na co si máme dát pozor, když už tady Bůh vládne. Od Pána Ježíše tu máme zase jedno podobenství, jeden příběh, jeden scénář divadelního představení, ve kterém je potřeba správně rozdat role. Tak se podíváme na jednotlivé postavy a uvidíme, jaká z těch rolí by byla nejvhodnější pro nás.

S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Dvě postavy tedy máme – král a královský syn. Tady asi nebudeme na pochybách, koho si máme v tomto podobenství dosadit. Pán Bůh a Boží Syn, tedy Ježíš. Bůh jako král, to je ten, který v celém příběhu rozhoduje. Jednou se rozhodl uspořádat hostinu a nikdo a nic mu tyto jeho plány nemůže překazit. Boží Syn sám v příběhu nijak nevystupuje, ale je velice důležitý – kvůli němu se celá ta hostina koná! Je právě tak důležitý, jako jeho královský otec. Odmítnout pozvání na tuto hostinu, to znamená odmítnout Otce i Syna. Není možné je dost dobře oddělit. Královský otec stojí za svým synem. Když někdo odmítne jít na synovu svatbu, bere to i jeho otec velmi osobně a sám se zasazuje o to, aby byla zjednán náprava. Tuto roli tedy hrát nemůžeme, ale něco důležitého jsme se přece jen dozvěděli – kdo chce vyjádřit úctu k Bohu, nemůže přitom opomenout Pána Ježíše. A platí to i naopak – nelze si myslet, že mám správný vztah k Ježíši, když zapomenu, že to je Boží Syn, že si zaslouží stejnou úctu, jako jeho nebeský Otec. A nelze si pak ani myslet, že to má něco společného s Božím královstvím, když bychom zapomínali na Pána Ježíše.

Tohle mějme na paměti – král a jeho syn, tedy Bůh a Ježíš. Pak dlouho, dlouho nic a pak teprve kdokoliv další. Když na to zapomeneme, bude pro nás podobenství nepochopitelné a zmatené. Někdy zbytečně kruté, hlavně, když král nechá vypálit celé město. Jenže právě tím chce Pán Ježíš v rámci podobenství ukázat na tu nezměrnou Boží moc. Tady nikdo nejedená jako rovný s rovným. Ten, kdo zve, je král. Ti, kdo jsou pozváni, jsou možná ve světě významné osobnosti, ale ani náhodou nejsou králi postaveni na roveň. Tu hostinu uspořádal Bůh kvůli svému Synu. Bůh rozhoduje a nikdo z nás mu to nemůže překazit. Bůh je ten, kdo má první i poslední slovo. Je to ten, kdo organizuje akci, kdo na ní zve hosty a kdo také řeší všechny problémy s akcí spojené a také všechny problémy vyřeší. Hostina Božího království bude i kdybychom se stavěli na hlavu a odráželi ušima.

Na nás tedy zbývají další aktéři tohoto podobenství. Dalšími postavami jsou královi služebníci. Ti, kteří vyrazili s pozvánkami. V lepším případě se vrátili s nepořízenou. „Víte, pane králi – my je zvali. Jenže jeden že prý musí na pole, další měl obchodní jednání.“ Tak se vrátili bez hostů, což je blbé, ale nic hrozného se jim nestalo. Jenže jsou tu ještě další služebníci a ti už dostali namláceno a někteří byli dokonce zabiti. A to už je samozřejmě strašlivý průšvih.

Králův služebník – a takhle hrozně to s ním skončí… Aha! I tahle možnost tu je a podobenství se nás na ni snaží upozornit. Tohle by mohla někdy být naše role. Víme, že králem je Bůh a jeho Synem Pán Ježíš. Když budeme Boží služebníci, může se čas od času stát, že se na nás lidi vykašlou. Nebudou nás brát vážně. Nepřijmou nás. Nebudou nás poslouchat, i když jim budeme vyřizovat pozvání do Božího království a to pozvání od samotného Pána Boha.

Může se stát, že to čas od času bude bolet. Nejen, že nás nebudou brát vážně (což taky bolí – jednoho to mrzí, když říká něco důležitého a ostatní na to kašlou), ale třeba nás i zbijí. Mnoho křesťanů už stála i v dnešní době jejich víra život. Nás to nejspíš stát život nebude, ale připravme se na to, že se nám budou druzí posmívat, že nás budou urážet a kdo ví co dalšího a to všechno jen proto, že jim budeme vyřizovat pozvání od Boha, pozvání do nebeského království, pozvání na něco úžasného, jako je víra, jako je Boží milost. Jim to bude šumák. Mají svoje zájmy… Z Pána Boha si nic nedělají. Nezajímá je. Tohle pak každého křesťana mrzí a bolí, že to nedokázal ty druhé pozvat.

Dalšími postavami jsou ti, kteří pozvání odmítli. Tuhle roli by asi nikdo hrát nechtěl. Je lákavé si říkat, že to my nejsme. My přece pozvání od Boha přijali! Proto jsme tady! Dobře tedy – berme tyto postavy jako varování, že je možné odmítnout. Je možné si najít nějaký na první pohled důležitý důvod. Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. To nejsou malichernosti! Takové pole, to vyžaduje pravidelnou péči, jinak se vám zaplevelí raz dva. Mandelinku musíte z brambor sbírat každý den. A což teprve obchod – představuji si takové ty burzovní makléře. Možná jste to viděli v televizi, jak stojí zástup lidí, kouká se na pohyb cen akcií a zvažuje každou minutu či vteřinu, kdy něco koupit a kdy něco prodat. Teď že by měli odejít?! Hostina je pěkná věc – ale oni by mohli přitom na burze propást obchod, který by jim vydělal miliony, či nestihnou prodat akcie, jejichž cena jde dolů a jim zůstane v ruce hromada bezcenných papírků!

Jasně, že se nám nechce stavět sám sebe do této role. Ale úplně ji odmítnout nemůžeme. Kdokoliv z nás něco takového může prožít! Pán Bůh po nás něco bude chtít. Bude chtít, abychom někomu pomohli, někoho navštívili, někomu odpustili. Nám samotným to nedojde a tak za námi pošle někoho jiného, aby nám to vyřídil. „Ty hele, to nebylo pěkné, jak jsi se k ní choval… Jdi a omluv se jí…!“ A my to odmítneme, protože „máme jiné starosti“. Protože se nám nechce. A třeba se na toho druhého i rozkřikneme, že nás otravuje a že mu do toho nic není. Určitě ho nezabijeme! Ale je docela dobře možné, že mu vynadáme a že o něm pak budeme vyprávět, že je otravný, vlezlý a že strká nos do věcí, do kterých mu ale vůbec nic není. No – není. Opravdu mu do toho nic není – jenže on také nešel kvůli sobě, ale kvůli nám a Pánu Bohu. My jsme to odmítli a ať už nás Pán Bůh chtěl pozvat k čemukoliv, tak tohle jsme nezvládli a zachovali jsme se přesně jako ti první pozvaní. Našli jsme si něco, co bylo pro nás důležitější, než je Boží vůle. Než je vůle krále. Nezapomínejme na to, co jsme si říkali na začátku, že to je nerovný postoj. Ten, kdo říká, abychom přišli, to je král! To není nějaký hej počkej, nějaký kámoš, co nás zve, že zakalím u beden při příležitosti týdenního výročí minulé středy. To je sám pan král, který nás zve na svatbu svého královského syna! Neexistuje nic není důležitějšího, než jeho pozvání. Když ho odmítneme, tak jsme hloupí a když se na druhé ještě rozkřikneme (říkali jsme si na mládeži i na biblické podle jedné pohádky od Jana Karafiáta: „když máme hubu a k tomu ještě v těle žluč“), tak to už si přímo říká o trest. Ještě, že je s námi Bůh trpělivější, než pan král z Ježíšova podobenství.

Poslední skupinou jsou pak ti, kteří byli pozváni tak říkajíc „v druhé vlně“ – jako náhrada za ty první, co odmítli. I tady se můžeme najít, zvláště, když ty první budeme chápat jako židovský národ, který ve své drtivé většině Ježíše odmítl. Pak ta poslední skupina – to jsou křesťané z pohanů. Křesťané, kteří nemají mezi svými prapředky Abrahama, Izáka a Jákoba, ale křtem byli k Božímu lidu připojeni. Naroubováni jako planá větvička na ten úžasný strom Božího lidu a teď i užíváme vší té síly, co jde z kořenů až k poslednímu lístečku.

I když nad tím ale nijak moc nedumáme, tak se můžeme v těchto hostech poznat – prostě proto, že víme, že si to nezasloužíme být pozvaní do Božího království. Pořád je tu svatý a dokonalý Bůh – a na druhé straně my, obyčejní lidé. Navíc znám spousty fajn lidí, hodných lidí, kteří v Boha nevěří, do kostela nechodí – a já nevím, proč si Bůh vybral mne a dal se mi poznat. Nu – nevidíme do Božích záměrů. Když se v tom podobenství poznáme tady, tak je čas pro děkovnou modlitbu, za to, že se máme tak dobře, jak se máme.

Jenže pak nastává ta asi nejpodivnější část dnešního podobenství. Král přišel mezi hosty. Tak – prostě přišel pozdravit hosty, to se dělá. A spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. A když to dotyčný nedokázal vysvětlit, proč že se na svatbu přiměřeně neoblékl, tak ho nechal přísně potrestat. Ten člověk dozajista nebyl v hadrech. V rámci podobenství jde o královskou svatbu. Ti první pozvaní, to byli nějací nóbl lidé – diplomaté, představitelé vážených rodů. Když tito nepřišli, netřeba hned brát nějaké žebráky a chudáky. Prostě se přivedou nižší úředníci, lidé slušně oblečení z nějakých přiměřených společenských vrstev. Stejně ale tomuto hostu něco chybí.

Jednou z možností je, že se u vchodu dávaly „erární“ šaty a on si je nevyzvedl. Prostě se tak nějak protlačil do skupiny, proto byl přespočet a už na něj žádné šaty nezbyly. Králova otázka: „Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?“ by pak byla naprosto pochopitelná. Možná je to ještě jednodušší. Jak dnes uděláme z normálního hosta svatebního hosta? Připneme mu myrtu. Jak uděláme z normálního auta svatební? Navěsíme na něj mašle. U těch okrajových hostů a posledních aut v koloně je to otázka pár vteřin či minut. Tenhle si řekl, že když už je taková příležitost, tak se skočí nadlábnout a pak zmizí a že mu to nestojí za převlékání. Z podobenství jasně vyznívá, že nevhodné oblečení je chyba toho hosta.

Jestliže se poznáváme v těchto posledních hostech, pak z toho zní pro nás varování – Bůh od nás něco očekává. Jsme naprosto nezaslouženě pozváni k něčemu krásnému a vznešenému, jsme pozváni do Božího království – a na to je potřeba nějak odpovědět. Podle toho je potřeba se chovat. To není jak houska na krámě, že před námi Pán Ježíš otevřel bránu do nebe! Je potřeba se nějak změnit – a je to možné se nějak změnit. Třeba nijak zvláštně, asi jako když si přišpendlíte myrtu na sako a už je z vás svatebčan.

Tohle už je na každém z nás, aby přemýšlel, co na sobě máme změnit, aby na nás bylo poznat, že nám jde o Boží království.

Amen.