Sk 2,1-11 – svatodušní kázání, křest Vendulky Bedrníkové

1. čtení: Ez 36,25-28

Milá Vendulko Ludmilo Rút, bratři a sestry.Dnes slavíme hned dvoje narozeniny.

Ty první narozeniny, to je křest. Je to trochu zvláštní, říct si – dnes jsem se znovu narodil. Ale my starší jsme si možná někdy povzdychli – kéž bych mohl začít některé věci od začátku. A někteří z nás třeba přežili nějakou hroznou věc ve svém životě, a to si pak člověk řekne: No to jsem se znovu narodil.

Možná ale, když koukáme na Vendulku, tak si říkáme: Taková šikovná holka, ta ještě nic takového nepotřebuje. Vždyť má celý život teprve před sebou. A je to pravda. Ale ono jde taky o to, jaký život to bude. No a Vendulka svůj život svěřila do těch nejlepších rukou. Rozhodla se žít svůj život s Bohem, který ve křtu slibuje: já budu s tebou. Tak, jak jsme to slyšeli v tom dnešním požehnání: Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.

Říkal to tak skrze proroka Izaiáše. A my víme, že to musíme brát jako něco, co Izaiáš vidí svýma prorockýma očima, které posiluje víra. Protože víme, že člověk se může v životě i spálit. Ať už je pokřtěný nebo ne. Že nás občas strhne proud, kterému se snažíme čelit. A někdy šlapeme vodu na hlubině, která nás stahuje dolů. A že to čeká i Vendulku, i když jí přejeme všechno nejlepší do jejího života. Ale přitom všem platí pro ni i pro nás to boží zaslíbení: Já budu s tebou. Tomu věříme. Věříme, že pro nás sáhne, i když se topíme jako Petr. Pomůže nám překonat proud jako tehdy Jozuovi u Jordánu, a i když se třeba spálíme jako marnotratný syn, pořád je s námi a čeká na nás.

Ty druhé narozeniny souvisí s dnešním svátkem. Je to svátek seslání Ducha svatého. Možná si říkáte: Jaképak narozeniny? No, jsou to narozeniny církve. Ze skupiny lidí se najednou stala církev. Společenství lidí, kteří patří jeden druhému a společně Hospodinu. Jak se to stalo a co to znamená?

Na začátku byli lidé spolu. Zavření v nějakém domě. Z evangelií víme také něco o zavřených dveří, strachu, bezradnosti. Skupina lidí, kteří jsou velice různí, různorodí. Tak je Ježíš schválně vybral. Možná byli tak moc různí jako my tady, když se rozhlédneme kolem sebe. Co vlastně máme společného, kromě toho, že jsme na jednom místě?

A tak tam byli zavření. A báli se. Jako my se občas bojíme. Třeba toho, co bude. Ale do té uzavřenosti, obav, bezradnosti najednou vtrhnul vichr. Mám tady takovou věc, která nám pomůže ten vítr pochopit.

My jsme totiž mluvili s Vendulkou o tom, že vítr není vidět. Ale je vidět jeho působení. Stačí fouknout. Fouknutí nevidíme. Ale vidíme, jak se točí tenhle větrník. A stejně tak vidíme, vítr třepotá listím, rozrazí špatně přivřené okno, vyčistí průvanem zatuchlou místnost.

Můžeme ho cítit i v sobě. Schválně se teď nadechněte… a chvilku zadržte dech … a výdech. Normálně si to ani neuvědomujeme, že dýcháme. Je to pro nás samozřejmé. Kolikrát to uděláme za den? Kdo by to počítal. A přesto nám tento prostý pohyb umožňuje žít.

Bible mluví o Duchu. Duchu Božím. Slovo Duch, dech, vítr, to je v Bibli jedno slovo. Není vidět. A přesto ho potřebujeme, abychom žili. Působí uvnitř nás. Působí změnu.

Zkuste si to ještě jednou. Nádech a výdech. Několikrát po sobě. A přitom si zkuste představit, jak se při vydechování člověk zbavuje všeho špatného, tíživého, strachu, stresu. A s každým nádechem, jak přijímá posilu, radost, odvahu. A tak to prožili ti učedníci. Najednou se jim volněji dýchalo. A strach byl ten tam. Jako by se nadechli světla, které prostupuje naši bytost.

A když mluvíme o světle – i tak Bible mluví o Duchu. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden.

Když si to zkouším představit, vybaví se mi okamžik z kreslených filmů nebo komiksů, kde se nad hlavou nějaké postavy objeví rozsvícená žárovka. Co se tím chce naznačit? No, že někdo dostal nápad. Ale my to vlastně říkáme docela podobně: Konečně se mi rozsvítilo. Nebo: Vnesl do toho světlo, řekneme, když někdo přijde s řešením.

Učedníkům se také rozsvítilo – najednou jim došlo, že Kristus je s nimi, i když je v nebesích. Že vzkříšení není jenom příběh z minulosti, ale něco, co nám dodává naději každý den.

Stejně tak se to děje i s námi. Duch v nás působí a my najednou chápeme, že odpuštění není namáhavý úkol, ale úleva. Nebo čteme známý příběh z Bible a najednou se nám rozsvítí, že je to o nás, že nás to vede dál. Nebo člověka napadne, že obětovat něco v životě pro druhé není ztráta, ale něco, co otevře budoucnost. Oheň je taky něco, co si lze předat. Je možné někoho pozvat k ohýnku. K teplu, světlu, bezpečí.

A tak učedníci, kteří se znovu svobodně beze strachu nadechli a ve kterých se znovu rozhořela víra a naděje, vyšli z toho domu ven. Mezi lidi. A dokázali si s nimi porozumět.

Možná, když to slyšíme, tak si člověk říká – takhle zázračně bych se chtěl naučit cizí jazyk. Ale ono je to složitější. Porozumět si není samozřejmé, i kdyby se člověk naučil všechny jazyky světa. Však to znáte. I když někdy dva lidi mluví stejnou řečí, přesto si nerozumí. Jsou jako dva cizinci. A naopak pro ty, kteří si chtějí porozumět je jazyk jenom technická překážka, naučí se pár slovíček, domluví se rukama, nohama.

V Bibli najdeme příběh o tom, jak si lidé přestali rozumět. Tehdy v Babyloně. Proč? Protože chtěli sami být jako Bůh. Ale tady je to naopak. Tam, kde člověk Pánu Bohu uvěří, že je tu s námi a že to s námi myslí dobře, tam kde se otevře působení božího Ducha, tam si lidi naopak začnou rozumět. Je to logické. Vždycky se přece snáze dorozumí lidé, kterým nejde především o sebe.

Znamená to ještě víc. Poslední slova, která Ježíš vzkázal svým učedníkům před svým nanebevzetím zněla: Dostanete sílu Ducha svatého a budete mi svědky. Svědky v blízkém i vzdáleném světě. Jde o to, že víra apoštolů, jejich řeč o Bohu byla najednou srozumitelná i dalším. To je velký dar, o který smíme prosit i my.

A tak se nám oboje narozeniny, o kterých jsem mluvil na začátku, propojují. Vendulka Ludmila Rút přijala křest. Přijala Ducha svatého, který působí v jejím životě. A zároveň má kolem sebe všechny nás. Lidi, kteří patří do církve, která také dnes slaví narozeniny.

Společně patříme Pánu. Rozhodli jsme se ho přijmout. Ale nakonec je to Bůh sám, kdo nás zavolal jako první. To on s námi zůstává i kdy my se mu někdy vzdalujeme. Do je nám nablízku i když my někdy utíkáme pryč. Kdo se pro nás obětovali, i když my si svůj život hledíme co nejvíc usnadnit a zachovat. To on nás dává dohromady. Proměňuje. Abychom se nebáli o sebe. Abychom se nebáli se navzájem otevřít, milovat se. Abychom pro sebe byli jako bratři a sestry. Bůh, který je tu dnes s námi a říká: To já jsem tě dnes povolal, jsi má, jsi můj. Nic tě nemůže vytrhnout z mé lásky. To je pevný a jistý základ, který obstojí ve všech bouřích života. amen