Nemožného dosáhneme, jen když uvěříme, že je to možné!

Písně: 118, 504, 697, 623, 17
Introit: J 1,1-5
Čtení: Mt 21,10-17
Text: Kaz 3,11
Slovo poslání: Ex 20,2
Slovo požehnání: Sd 18,6

A teď mi, bratři, sestry a přátelé, ale opravdu a upřímně mi řekněte, Bylo dřív
vejce nebo slepice? … Toť otázka. Otázka, kterou bychom spíše zařadili do
období scholastiky.
Zvláštní, opravdu zvláštní byla ta doba vrcholné scholastiky, ve které se řešily
nejen otázky jestli bylo dřív vejce nebo slepice.
Mě teď ale poslední dobou vrtají hlavou Kazatelova slova: „… jenže člověk
nevystihne ani počátek, ani konec díla, jež Bůh pro lidi koná.”
Možná nám na to odpoví vzkaz, který nám tu Bůh zanechal hned na začátku
Janova evangelia. … Vlastně určitě!
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.” Ale taky:
„Na počátku byla Myšlenka a tu Myšlenku měl sám Bůh a ta Myšlenka byla
Bůh; Bůh jí měl vždycky, od věků. Tou Myšlenkou všechno začalo a bez ní
nezačalo vůbec nic. Ona je Jiskrou všeho života a Světlem na konci všech
tunelů. A to Světlo dosud svítí v tmách a žádná tma ho nezdolá. To Světlo, co
září v dětských očích, jednoho dne přišlo mezi nás.”, jak nám ve své Parabibli,
ten sám text z Janova předkládá Saša Flek.
Takže ani vejce a dokonce ani slepice, ale Myšlenka!!! … Myšlenka, kterou měl
Bůh od prvopočátku, bez které nezačalo vůbec nic, co jest. Myšlenka byla první,
která stála na pvorčátku všeho a kterou když vyslovil, všechno Jeho nebeské
stvoření zpívalo: „Glōriā inexcelsis Deō et in terra pax.”
Když se ta Myšlenka, … to Slovo, stalo člověkem, tedy jedním z nás, stále
znovu a znovu do kolečka nás ujišťuje: „Neboj se červíčku Jaákobův! Tebe
jsem si vyvolil! Tebe jsem si povolal Tvým jménem a nikdy se Tě nezřeknu!“
„Kdekdo říká: Věřte, bude líp. Ježíš je ale úplně jiná liga. Nepřišel se slogany
ani s recepty – prostě jen ukázal, jak vypadá Bůh.”
Ano, Ježíš, ten syn tesaře Josefa z Betléma je úplně jiná liga!
Oba dva, milí bratři, sestry a přátele, ho znali. Oba se s nim setkali osobně a
dokonce s ním i mluvili. Ale docvaklo to Nikodémovi, tomu zákoníku a farizeji,
při jejich tak utajovaném rozhovoru, když mu Ježíš na jeho otázku jak je to s
příkladným” životem, který zaručeně vede do Božího Království, odpověděl:
„Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže vejít do Božího Království”
Docvaklo mu to a změnil svůj dosavadní postoj jeho tolik pěstované a
uvědomělé zákonicko-farizejské viry? Docvaklo mu to vůbec! To už se, …, to
už se asi nikdy nedozvíme, neboť nám o tom evangelista Jan žádnou zprávu
nezanechal.
A co myslíte? Docvaklo to i oněm farizejům z našeho dnešního čtení , kteří byli
v nádvoří chrámu u toho, když tam Ježíš zpřevrátil stoly kupčíků a

penězoměnců a pak jim řekl: „Nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňátek a kojenců
připravil sis chválu?“
A apoštol Pavel? Docvaklo mu to?
Ano, Apoštol Pavel, ten po neuvěřitelném setkání se vzkříšeným Ježíšem u
Damašku s tím, jehož vyznavače pronásledoval, … ten své farizejské snahy
zalíbit se svým “příkladným” životem Bohu pokládal jako život na Blbu, o
kterém v pohádce “Jak vycvičit draka 1” Škyťák říká, že leží 12 dni severně od
Beznaděje a pár stupňů jižně od smrti mrazem. Že se nachází přímo na
poledníku zoufalství.
„Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval
jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.”,
vyznává ve 13 kapitole svého prvního listu do Korintu farizeus a zákoník
Pavel z Tarzu, o kterém bychom spolu s ostatními farizeji a zákoníky dnes řekli,
že byli docenti teologie.
Věděli všechno. Tedy skoro všechno. Až, až na jednu takovou, opravdu
malinkou, nepatrnou maličkost. Že Božím požadavkem a jedinou vstupenkou
pro člověka  do jeho Království je jeho milost zpečetěná v krvi svého Syna
Ježíše, který převrátil nejen stoly směnárníků a kupčíků v chrámu, ale i život ne
jednomu člověku, když na místo utvrzování správnosti tehdejších postojů víry o
tom, že jedině svými dobrými skutky se lze vejít do Božího Království, učil
lásce a milosti. Toho, který „ … byl ukřižován, zemřel, byl pohřben. Sestoupil
do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce,
odkud přijde soudit živých i mrtvých.“ Tak nějak to o něm vyznáváme ve
vyznání víry.
Ano, Ježíš je opravdu jiná liga.
Jak rádi bychom dnes zvěděli obsah rozhovoru těch dvou, ale bude nám muset
stačit, že od té chvíle se Pavlova totální beznaděj a zoufalství z toho, že všechna
ta nařízení zapsána v Talmudu není schopen a za svého života ani nikdy nebude
sto dodržet do posledního puntíku a tím před svým adonáj neobstojí, že se
najednou proměnila v jistotu Boží milosti. Proto na sklonku svého života o svém
uchopení života a víry s Kristem nám křesťanům současné doby vzkazuje:
„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a pevně počítat s tím,
co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.”
A Saša Flek? Tomu to taky docvaklo, když nám ve své Parabibli vzkazuje, že:
„Na počátku byla Myšlenka a tu Myšlenku měl sám Bůh a ta Myšlenka byla
Bůh; Bůh jí měl vždycky, od věků. Tou Myšlenkou všechno začalo a bez ní
nezačalo vůbec nic. Ona je Jiskrou všeho života a Světlem na konci všech
tunelů. A to Světlo dosud svítí v tmách a žádná tma ho nezdolá. To Světlo, co
září v dětských očích, jednoho dne přišlo mezi nás. A to Světlo dosud svítí v

tmách a žádná tma ho nezdolá. To Světlo, co září v dětských očích, jednoho
dne přišlo mezi nás. …
Kdekdo říká: Věřte, bude líp. Ježíš je ale úplně jiná liga. Nepřišel se slogany
ani s recepty – prostě jen ukázal, jak vypadá Bůh.”
Že Bůh není žádný bělovousý dědeček, který automaticky vyplní všechny naše
modlitby. Že věřit v Boha není to samé, jako mu věřit a že paní Kocourková z
pohádky „Micimutr” měla pravdu, když loutkáři Vítkovi říkala: „Udělám něco,
ale až uvidím snahu. Kdybys totiž nic neudělal, ani já bych nic neudělala.”
Jak ale? Co tedy máme, podle paní Kocourkove udělat, jestliže věříme, že Bůh
je vševědoucí?
Říct mu to! Říct mu to a udělat jedenáct nemožností. Nemožného totiž podle
Alenky dosáhneme jen tím, když uvěříme, že je to možné!
1) Třeba toho, že i když si mnohdy nevíme rady a již jen bezmocně naříkáme:
Co mám jen dělat?
Můžeme si být jen jisti, že nezahřmí a nezazní hlas z nebe, aby nám řekl: Udělej
to, co Ti řeknu, ale třeba nám někdo – kdokoli řekne něco, co nám pomůže,
anebo porozumíme smyslu biblické útěchy: „Já napřímím tvé stezky.“ Přísloví
3, 5n;
2) Kolikrát jme si, milí bratři, sestry a všichni, kteří nás sledujete na Facebooku,
říkali, že už nemůžeme dál.
Ani teď se nic zvláštního nestane. Jen nám třeba někdo řekne: Víš co, neber se
tak vážně a svěř to koňovi. On má větší hlavu. Anebo porozumíme pravému
smyslu Ježíšova vzkazu: Já Ti dám odpočinout. Mat 11,28-30;
3) Těžká zkouška ve škole, vysoké nároky v práci, pohovor na kobrečku u šéfa,
těžké jednání u soudu? To je nemožné! Tohleto ale už fakt nezvládnu!
A co na to ten, ve kterého věříme? Se mnou je možné úplně vše! Pak nás možná
dostihne i jistota a přesvědčení, že Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.
Fp 4,13;
4) Taky někdy máte ten pocit, že Vás nikdo nemá rád? Že Vás už nikdo
nemiluje?
Nikodém ten pocit sice neměl, a přesto se mu Bylo Ježíšem, v tom tolik
utajeném rozhovoru řekl: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého
jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný
život.“ Jan 3,16;
5) Tak tohle to si nemůžu nikdy odpustit, říkáme si někdy, když provedeme
něco ošklivého tomu, na komu nám opravdu, …, ale opravdu záleží.
Pavel to moc dobře zná. A proto nám ve svém dopisu do Říma 8,1; nechává
vzkaz Božího ujištění ale Já Ti odpouštím!
6) Nestojí to za to. mávnem častokrát nad nabízenou možnosti.
Mohu Vám ale potvrdit, že život s Bohem stojí za to. Přesně tak, jak to vzkazuje
vyznavačům Vzkříšeného do Říma Pavel: „Víme, že těm, kdo milují Boha,

všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru.“
8,28;
7) Tomuhle fakt nerozumím a nejsem sto pochopit, protože nejsem dost chytrý,
abych tomu porozuměl.
Pavel a ostatní jeho kolegové z řad farizeú a zákoníků byli svou perfektní
znalostí Talmudu přesvědčeni, že mají patent na rozum, nicméně i on Pavel u
Damašku porozuměl tomu, že jedině s tím synem Josefa tesaře – s Ježíšem z
Nazaretu dosáhneme té pravé moudrosti. 1Kor 1,30; Nezapomeňme při tom
ale, na v 31; „A proto, jak je psáno: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v
Hospodinu.“ neboť ten je nejdůležitější.
8) Nejsem toho schopný. To je taky další nemožnost.
Ale Pavel nám na to ve svém 2Kor 9,8; vzkazuje, že Bůh Abrahama, Izáka i
Jákoba je schopen naprosto všeho.
9) Že už nemůžeš pokračovat dál?
Pak věř Pavlovi ujištění z 2Korintským‬
10)
Ale dokážeš! Neboť jak je Pavel v epištole Fp 4,13; s životem se Vzkříšeným
vyznává:  „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.”
11) To přece v žádném případě nejsem schopen zvládnout!
Tak ne no. Ale věz, že Bůh Ti dá vše, co potřebuješ, abys to zvládl. Fp 4,19;
Úplně stejně, jako to dal Mojžíšovi, Pavlovi, Husovi, Jeronýmovi Pražskému,
Komenskému a mnoha dalším svědkům víry.
To, ano, to jsem nám chtěl říct. Abychom věděli, že …: “… to Světlo dosud svítí
v tmách a žádná tma ho nezdolá. To Světlo, co září v dětských očích, jednoho
dne přišlo mezi nás.”
… že i když minulost nelze změnit, ale lze ji čelit, jak v závěru  filmu Geostorm
velmi trefně řekla dcera astronauta Jake Lawsona Hana.
Ano, mili bratři, sestry a milí přátelé, minulost nelze změnit, ale lze se z ní
poučit, jak v pohádce Alenka v říši divů a za zrcadlem řekl čas Tik Ťak.
Že všechny ty naše životní události, které prožíváme, jsou jen příležitostmi, jak
se v jednom motelu, někde mezi Prestige Crest a Canadou, dozvěděla manželka
novopečeného senátora Jeane Baxter z filmu “Božský Evan”.
Abychom z nich poznali, že ten, který o sobě řekl: „Já jsem Hospodin, Tvůj
Bůh, vyvádějící tebe …” Že je to on! Ten sám, o kterém zpívá Honza Nedvěd v
písničce  “Knížka”: “Ten nás musel dobře znát, život žít snad tisíckrát, …”.
Amen.