Nemusíme se bát

introit: Ž 50,1–7, 22–23
1. čtení: Žd 11,1–3; 8–16
kázání: Lk 12,32–40
poslání: Gn 15,1

Nemusíme se bát. Nemusíme mít strach, že to nezvládneme. I když si dnes budeme povídat o bdělosti a i když nám Ježíšovy požadavky mohou připadat nesplnitelné, nemusíme upadat z naší současné situace do deprese. To, jestli budeme bdělí, totiž nezáleží v prvé řadě na nás. Rozhodující je, že Bůh má potěšení z toho, když jsme plně v jeho přítomnosti. Když jsme v tom, co Bible často označuje jako Boží království. Ve stavu, kdy je Bůh všechno a ve všem – a my jsme toho součástí. Když jsme bdělí. Když věříme.

Proč ale Ježíš hned po těch konejšivých slovech mluví o majetku? Jak souvisí bdělost s majetkem? Majetek je něco, co někdo má, co vlastní, co si přivlastňuje. Něco, na co si dělá nárok. A co si obratem dělá nárok na něho, co si ho přivlastňuje. Když se k něčemu vztahuji jako k “mému” nebo k potenciálně mému, tak usiluji o vyloučení ostatních z obdobného vztahu, snažím se své vlastnictví udržet, snažím se o danou věc pečovat, snažím se ji udržovat, plánuji, co s danou věcí budu dělat, představuji si, jak mi bude přinášet radost nebo užitek. To všechno zaměstnává celou mou bytost a bere mi to spoustu energie. A vzhledem k tomu, že mé kapacity jsou omezené, tak mám jen velmi omezené možnosti vnímat Boha. Jen těžko o sobě mohu říct, že jsem bdělý. Právě naopak: jsem v zajetí svých myšlenek a tužeb. Hlavou se mi honí spousta věcí a já se jim poddávám. Můžeme tento stav přirovnat třeba k situaci, kdy okolo nás skáče a vřeští spousta opic nebo dětí, naše pozornost těká od jedné skákající bytosti k druhé – a vnitřně cítíme narůstající nepokoj.

Jak z tohoto koloběhu ven? Jak být bdělý? Záměrně neříkám, jak dosáhnout bdělosti, protože bdělost není stav, který bychom mohli jednou získat a už bychom ho navždy měli. Zároveň není bdělost něco, co by se automaticky dostavilo, když budeme následovat nějakou metodu. Proto Ježíš říká, že neznáme hodinu, kdy přijde. Nemůžeme Boží příchod naplánovat nebo předem určit, stejně jako nemůžeme odhadnout, kdy se někdo vrátí ze svatby nebo kdy nás přijde vykrást zloděj. Můžeme – jako Abraham – pouze opustit své falešné jistoty, opustit to, co jsme považovali za své – a čekat. Stejně jako Abraham víme, že když Pán přijde, tak se budou dít věci. Stane se něco, co jsme neplánovali a co jsme si ani nedokázali představit. Jako třeba to, že pán začne po příchodu ze svatby domů obsluhovat své otroky. Nebo že se ocitneme v naší nebeské vlasti.

Co tedy můžeme my, prostí a nedočkaví otroci, dělat? Jednu věc už jsme nakousli v souvislosti s majetkem a postavením. Ježíš radí: vzdejme se přivlastňování a touhy vlastnit. Učme se přijímat a dávat ne jako vlastníci, ale jako lidé, kteří mají k věcem volnější vztah. Třeba jako správci, tedy jako ti, kterým jsou věci svěřovány dočasně k určitému účelu. Nebo se nechejme inspirovat Abrahamem, který se choval jako Boží host v zemi, která mu byla zaslíbena. Nedávejme naši pozornost do zajetí všelijakých pomíjivých věcí. Tím se nám uvolní obrovská kapacita.

Dále nám Ježí radí, abychom nespali – tedy alespoň ne v přeneseném smyslu. Se spánkem je to podobné jako se zaobíráním se majetkem nebo bdělým sněním: všechny tyto činnosti vedou k tomu, že promeškáme příchod našeho Pána. A to by mohl být průšvih. Jak velký? Fatální, jako je tomu v případě spících družiček, které nemají dostatek oleje? To nám dnešní podobenství – záměrně – neříká. Nemusí to totiž být nutně tak, že bychom čekali na jeden konkrétní příchod, který když promeškáme, tak skončíme ve věčném zatracení. Křesťanská tradice je plná příběhů o tom, že Bůh přichází znovu a znovu. Dokonce můžeme říct, že přichází neustále. Ale my nejsme připraveni. Nejsme schopni jeho příchody vnímat. A proto se s ním míjíme.
Když se podíváme na Ježíšův příklad napříč evangelii, vidíme, že přes den se věnoval lidem a večer odcházel na klidné místo, aby se modlil. Aby bděl. Aby čekal na svého Otce a prostě s ním byl. Zároveň můžeme číst, že Ježíš také spal. Například při cestách na lodi nebo v jiných volných chvílích. Protože kdyby jeho tělo nebylo odpočaté, tak by samozřejmě nemohl být bdělý, když chtěl být se svým Otcem.

Z toho, že evangelia mluví pravidelně o Ježíšově odcházení na tichá místa, je zřejmá důležitost pravidelných cest do ticha. Myslím, že většina náboženských tradic formuluje zkušenost, že potřebujeme nějaký čas pro to, aby se naše těla a duše zklidnily. Aby dokázaly pustit starosti o věci vezdejší. Zároveň je v nich obsaženo poznání, že pokud bděle čekáme a vnímáme to (nebo toho), co přichází, něco se v nás mění. Stáváme se bdělejšími a vnímavějšími i mimo čas vyčleněný na modlitbu.

Obzvláště v těchto letních, prázdninových a dovolenkových měsících si můžeme vzít příklad z Ježíšových odchodů na pustá místa a do zahrad. Odcházejme pravidelně do přírody. Na místa pustá i zarostlá. Vnímejme svět kolem nás. Vnímejme toho, který k nám přichází. Vnímejme neviditelné. A sdílejme radost z těchto setkání s těmi, které potkáváme.

Modleme se: Pane, věříme, že jsi zde s námi. Věříme, že toužíš po tom, abychom byli ve Tvé přítomnosti. Prosíme, pomáhej naší bdělosti a vnímavosti, abychom byli připraveni na Tvé přicházení. Amen.