Nu 24,17a

Písně: 616, Hvězda, Noc se ránu podobá, 656, 209

Introit: Ž 136,1–6
Čtení: Nu 22,1–35
Text: Nu 24,17a
Poslání: Zj 22,16b–17

„Prezentační“ kázání
Byla to oslice, kdo se ukázal jako nejprozíravější v celém tom příběhu. I když jí Bileám nedůvěřoval a dokonce jí křivdil – slyšeli jsme, že jí tloukl – tak ten, kdo v příběhu vypadal jako nejhloupější, tak měl nakonec „nejlepší oči“. Rozpoznával Boží vůli, než profesionální věštec.

Mně to připomnělo Ježíšovo slavné: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království“. Bylo to provokativní prohlášení, jak už tak Pána Ježíše bavilo lidi tak trochu provokovat. Ten výrok má víc vrstev významu. V souvislosti s tou zmiňovanou oslicí mne k tomu napadlo to, že od dětí nic moc nečekáme. Právě tak, jako Bileám nic moc nečekal od oslice. Že bude poslušná, bude dělat přesně to, co se jí poručí – no a to je tak úplně všechno. A ejhle, nakonec bylo moc dobře, že se od oslice poučil.

Od dětí nic moc nečekáme. Ať jsou poslušné, ať dělají to, co jim řekneme. My jsme přece dospěláci a víme, jak je to s tímhle světem doopravdy.

Ten dnešní příběh o mluvící oslici nás chce upozornit, že i ta naše dospělácká moudrost má své meze a že si Pán Bůh může naprosto nečekaně povolat třeba zrovna Dana a Doru, aby nás poučili. Že je potřeba brát je vážně a především – brát vážně Hospodina, kterému Dana a Doru dnes tak trochu ukazujeme, ale hlavně brát vážně Hospodina, který Dana a Doru ukazuje nám, abychom my nezapomínali, koho nám Pán Ježíš dává jako vzor pro následování.

Žalmista vyznává:
Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.(Ž 8,2-3)

Pravidelné kázání
Milé děti, milí bratři a sestry,

čeká nás dnes proroctví o „hvězdě z Jákoba“. „Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele.“ Jákob bude mít děti, vnuky pravnuky, prapravnuky a tak dál – a až se narodí jeden z jeho potomků, tak to bude mít co do činění s hvězdou. Vyjde nějaká hvězda a oznámí narození nejvýznamnějšího Jákobova potomka. Takového, co má „žezlo“, tedy je to nějaký král. Tu hvězdu zahlédnou tři mudrci kdesi na východě a hned podle ní poznají, že se toto proroctví naplnilo a půjdou se tomu nejvýznamnějšímu Jákobovu potomku poklonit, přinesou mu královské dary (zlato, kadidlo, myrha).

Příběh o třech mudrcích si budeme připomínat přesně za měsíc – 6. ledna. Dneska si povíme o tom proroctví. Kdo ho řekl a při jaké příležitosti. Je to nadmíru zajímavá historie.

Izraelci putují pouští do Zaslíbené země. Víme, že jim to trvalo hrozně dlouho – 40 let. Ta doba ale akorát končí. Už jsou skoro u Jordánu, za pár týdnů ho přejdou a budou obcházet hradby Jericha a troubit. Jen než dojdou až k Jordánu, tak musí projít územím jakýchsi Moábců. Jejich král se jmenuje Balák a žádnou radost z toho nemá. Právě naopak – bojí se. Třese se hrůzou. A říká si, jak jen by mohl ty Izraelce porazit. Jak porazit nepřítele, který je silnější, větší, má zkušenosti z mnohaletého putování a bojování…

Balák přemýšlí a napadlo ho, že by mohl nechat Izraelce začarovat. Nechat je proklít. Pozve si nějakého čaroděje, kouzelníka, věštce. Ten když něco řekne, tak se to stane.

Nu – může být. S tím se potkávám dodnes, že se něco nesmí říkat, „aby se to nezakřiklo“. Nebo, když už se něco řekne, tak se to musí „zaklepat na dřevo“. Nebo když vám někdo něco pěkného řekne a člověk si to dlouho pamatuje. A tak se v tom rochní a dělá mu to dobrou náladu. Funguje to i obráceně – že si člověk pamatuje nějakou výtku, nadávku. Zvláště, když je to od někoho vzácného, váženého – to si ještě dlouho pamatujeme a buď nás to hřeje, anebo naopak štve.

Přesně takovéhoto vzácného a váženého člověka si král Balák pozval. Ten pán se jmenuje Bileám a pracoval – dá-li se to tak říct – jako profesionální věštec. Tehdy se říkalo „vidoucí“ – ten, který vidí Boha. Rozumí jeho plánům. Ten když něco řekl, tak to mělo váhu. Taky si za to nechal pořádně zaplatit! Takový dar, že je schopen vnímat Boží hlas, to nemá jen tak každý.

Za věštcem Bileámem tedy přijíždí poselstvo krále Baláka s pytlíky zlaťáků a prosí, aby tenhle Hospodinův lid proklel. Aby mu přál ve jménu Hospodinově to nejhorší a pak že ho král Balák určitě v bitvě porazí.

Věštec Bileám ale není úplně prodejný kouzelníček. „Podívejte – říkáte „lid Hospodinův“, no to je nějaký Bůh, se kterým já nemám zkušenosti, přenocujte tu a já s tím Bohem Hospodinem zkusím promluvit, jaké že to má s tím lidem úmysly.

V noci se Bileámovi opravdu Pán Bůh zjeví a ptá se: „Kdo jsou ti muži u tebe?“ Když vševědoucí Bůh klade otázku, není to proto, že by potřeboval slyšet odpověď. To prorok Bileám si sám musí v hlavě srovnat, kdo to za ním přišel a proč. Nu – teď to má jednoduché. Přišli sem od krále Baláka, abych proklel Izraelce!“ A Bůh na to: „Nepůjde, neprokleješ. Jsou požehnaní. Mají moje požehnání, takže žádné prokletí.“

Nu – a takto to ráno Bileám královským poslům vyřídil. „Hospodin odmítl pustit mě s vámi.“ A oni šli domů a řekli: „Pane králi, on Bileám nechce jít!“ Slyšíte v tom ten rozdíl? „Hospodin mě nepustil“ × „Věštec nechce jít.“ Tak si král řekl: „Asi jsem mu dal málo peněz!“ a poslal druhé poselstvo, aby Bileáma přemluvili. Bileám je na vážkách. Na jednu stranu ví, že když Bůh Izraelců řekne „ne!“, tak on s tím nic nenadělá. Ale co kdyby to nějak šlo! Přece jen – zve ho král. Krále neradno dráždit. Navíc dává mu spoustu peněz. Tak řekne těm poslům: „Hele, počkejte ještě jednu noc, uvidíme, třeba se mnou Hospodin promluví ještě jednou a třeba řekne ještě něco dalšího“.

Druhá noc, za Bileámem opět přichází Pán Bůh. Vidí, že Bileám by šel rád. A tak si Pán Bůh řekl: „Dobrá, tak já ho tam pustím. A oni ti Moábci i se svým králem ještě uvidí!“ A řekl Bileámovi, ať tedy s těmi posly jde, ale nebude říkat nic jiného, než to, co mu Bůh sám řekne.

Bileám měl radost, poslové měli radost, hned ráno věštec Bileám osedlal oslici a vyrazil. Nejspíš vyrazit ještě neměl. Nejspíš měl čekat na další noc a naučit se nazpaměť to, co pak bude říkat před králem Balákem. Ale Bileám je jak na trní. Už už aby vyrazil. Myslí si: „Já jsem přece věštec, tak Pána Boha uslyším kdykoliv a kdekoliv. Jen lusknu prsty, Hospodin přijde a bude diktovat, co mám říkat.“ Bileám začal moc spoléhat na to, že je věštec. Že „to umí“. Tak mu Pán Bůh dal lekci. Aby poznal, že i ta oslice je chytřejší, než on, tak ať si o sobě zas tak moc nemyslí.

Bileám jede na oslici a náhle se mu postavil do cesty Boží anděl. Oslice ho viděla a uhnula z cesty. Věštec neviděl vůbec nic, jen byl naštvaný, že oslice nejde po cestě a mlátil jí. Pak se anděl postavil na cestě mezi zídkami. Oslice ho zase viděla a pokusila se protáhnout kolem anděla, ale přimáčkla k zídce věštcovu nohu. Bileám je naštvaný. Nevidí nic a tak jen mlátí oslici jako pominutý. Potřetí stál anděl v úzké soutěsce mezi skalami. Tady už se oslice protáhnout nebo vyhnout nemohla, tak si klekla a odmítala jít dál. Bileám pořád nevidí vůbec nic, zato je vzteky rozžhavený do běla – on vážený věštec – a ta oslice si z něj dělá blázny! Vzal hůl a začal ji mlátit.

Když neposlouchá věštec, tam Pán Bůh musí použít oslici. Otevřel její ústa a oslice se ptá: „Proč mě biješ?! Už potřetí!“

Bileám je tak mimo, že ho ani nenapadne přemýšlet nad tím, že oslice mluví. „Děláš si ze mne blázny“

„Známe se roky – udělala jsem někdy něco takového“

„Neudělala…“ zklidnil se konečně Bileám. Došlo mu, že chyba bude zjevně na jeho straně.

Teprve v tuhle chvíli se mu Hospodinův posel ukázal. I on se ho ptá, proč tu oslici mlátil a pořád platí, že Bůh nedává otázky proto, že potřebuje od nás znát odpověď. Bileám se musí sám nad sebou zamyslet. Jen ať mu to dojde, že ani jako věštec nemá Pán Boha na povel a omotaného okolo prstu. Pán Bůh se zjevuje kdy chce, jak chce a komu chce. Ani věštec si nemůže jen tak poručit. Tohle byla lekce, kterou Bileám potřeboval. On si o sobě moc myslel, ale teď poznal, že vůbec nejde o jeho věštecké schopnosti. Pán Bůh si může použít i oslici.

Po téhle lekci Bileám hodně zkrotnul. Nabízí Pánu Bohu, že se hned otočí a pojede domů. To už ale není potřeba. Teď už je z něj opravdu poslušný věštec Bileám. Teď už je jasné, že bude říkat přesně to, co mu Pán Bůh poručí.

A opravdu to říkal. Žehnal Izraeli. Přál mu samé dobré věci. Král Balák byl proto na něj dost naštvaný, tahal Bileáma z místa na místo. „Zkus jim zlořečit z kopečka!“ Vylezli na kopeček, obětovali – a Bileám Izraelcům požehnal. „Tak jim budeš zlořečit z údolíčka!“ Slezli do údolíčka, obětovali – a Bileám Izraelcům zase požehnal. „Zkus jim zlořečit z pouště!“ Došli na poušť, obětovali – a Bileám Izraelcům požehnal ještě jednou. Ať král Balák dělal co dělal, Bileám pořád jen žehnal. Přál Izraelcům úspěchy v bitvách a o Moábcích říkal, že to stejně prohrají. Když mu za to moábský král nadával, tak Bileám řekl jasně: „Máš smůlu králi. Já se s Hospodinem potkal a budu dělat přesně to, co mi Hospodin řekne. Když mi dává do úst slova požehnání, tak s tím nic nenaděláš ani ty, ani já.“. Jak Bůh řekne, ta se to prostě stane.

Z těch proroctví pak stojí zato si obzvlášť zapamatovat aspoň to: „Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele.“ Proroctví o Pánu Ježíši, které se naplnilo o Vánocích

Amen.