Nu 6,22–27

Písně: 284, 656, 288 (420, 689, 292), 510, 307, 281

Nový rok
Introit: Ž 39(1–14)
Čtení: Gn 32,23–31
Text: Nu 6,22–27
Poslání: 1Pt 3,8–9

Milí bratři a sestry,

tenhle text slyšíme snad každou neděli. Áronské požehnání, základní forma požehnání, jak se užívalo a užívá v židovství. Když se pokusíme vrátit do okamžiku jeho ustanovení, tak se v dějinách Božího lidu ocitáme pod horou Sinaj. Boží lid už dostal Desatero a s ním i spoustu dalších úkolů. Na konci je pak požehnání a hurá do práce, tedy konkrétně hurá do putování do Země zaslíbené. Co dělat a co nedělat, to už se přece lidé od Mojžíše dozvěděli, takže to nejdůležitější vědí.

Nu – prostě jako o bohoslužbách, když na vás farář vychrlí spoustu věci, které byste měli dělat. Od toho přece bohoslužby jsou! Hlavní je kázání, kde se dozvíte, co dělat máte a co dělat nemáte. Kázání je pak zarámováno nějakými liturgickými záležitostmi. Na konci je požehnání a pak hurá do světa, tedy přesněji – putovat tímto světem, dokud nedoputujeme do nebe. Co dělat a co nedělat, to už vám přece farář v kázání řekl, takže to nejdůležitější víte. Jenže ono to není tak jednoduché.

To Áronské požehnání tam není dáno jako závěrečné požehnání těm, kteří byli vzděláni v tom, co mají dělat a co nemají dělat. Áronské požehnání je stále ještě součástí tohoto vzdělávání. Je tam, kde by člověk čekal nějaké shrnutí. Sumář. A ejhle – ono to tam opravdu je. V rozboru dnešního hlavního čtení začnu od konce: „Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.“ O to tu jde. Jde o to, aby na nás leželo Boží jméno a my tak přijali Boží požehnání. To je smysl všech těch předchozích příkazů a zákazů. Tyto příkazy a zákazy nám nejsou dány „prostě tak“ a to dělej. Nejsou samoúčelné. Snaží se nás dovést do situace, kdy na nás bude Boží jméno a Bůh nám bude žehnat.

Kdosi velmi chytrý napsal, že křesťanství není v první řadě etika, ale mystika. A tady vidíme kořeny tohoto nad jiné správného postřehu. Základním kamenem židokřesťanského náboženství je vztah k Bohu. Nebo ještě přesněji – vztah Boha k nám. To je základ, to je kámen úhelný. Boží vztah k lidem. Boží jméno na nás vložené a Boží požehnání nám udílené. Teprve od toho se odvíjí náš vztah k Bohu a ten se pak vnějšně projevuje na tom, jak se chováme.

Vyhroceně formulováno – ale já mám takovéhle formulace rád – tak to podstatné v bohoslužbách se děje na začátku, když začínáme ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého, a pak na konci, když je v požehnání na nás vkládáno Boží jméno. To mezi tím – to jak se modlíme, zpíváme, čteme z Bible a vykládáme si, co to znamená – to jsou jen aplikace. To je omáčka obsahující dílčí praktická rozvedení toho, co to pro nás znamená.

Je na nás vloženo Boží jméno a Bůh nám žehná. To způsobuje, že máme radost a tak ve vstupní modlitbě Boha chválíme a oslavujeme. Znamená to, že v kázání hledáme, co teda máme tak v tom našem běžném životě dělat, když už je na nás Boží jméno vloženo. Znamená to, že si uvědomujeme, jak by to bylo v tom našem běžném životě vlastně špatně, když bychom byli bez Božího požehnání. Když by všechno bylo jen na nás – a tak v přímluvné modlitbě prosíme Boha o pomoc pro nás, pro svoje blízké a vůbec pro celý tento svět.

To všechno ale stojí a padá s tím začátkem a koncem – totiž že začínáme v Božím jméně a toto Boží jméno je na nás vloženo. Kdyby šlo o seznam příkazů a zákazů, pak je Pán Ježíš další učitel slušného chování a Bible jakousi starověkou podobou Guta Jarkovského či Marie Majorové. Fajn, někdy je to zajímavé, někdy dost chytré. Ale Ladislav Špaček má pravidla etikety na internetu v mnohem stravitelnější podobě, než je kázání. Na YouTube dokonce i jako video, takže děkuji, kostel už nepotřebuji. A co do obsahu – víte, tisíciletí staré rady, jak se chovat, už asi taky nevyužiji.

Mystika, ne etika! Spojení s Bohem, čerpání z jeho síly, ne pravidla slušného chování – to je křesťanská zvěst. A kořeny to má už v židovství a my si to ukážeme na Áronském požehnání, které Izrael dostal na cestu pouští do Zaslíbené země.

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. O Boží požehnání jde v první řadě. Zavzpomínejme na Jákoba a Ezaua. Jejich konflikt začíná sporem o požehnání, protože teprve v okamžiku otcova požehnání dostane smysl to prvorozenectví prodané za mísu čočovice. Jákob, praotec Božího lidu, ten, který dostal jméno „Izrael“ – to už jsme slyšeli v prvním čtení, kdy toto jméno dostal! „Izrael“, „Zápasí Bůh“ – to bylo tenkrát u Jaboku, když celou noc zápasil s Bohem a těsně před východem Slunce od něj chtěl jednu jedinou věc – požehnání. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ (Gn 32,27) A právě v okamžiku požehnání se z Jákoba, z toho, jehož jméno mluví o lstivosti, úskočnosti, lidské chytrosti ba vychytralosti, tak z tohoto Jákoba se stává Izrael, protože za něj a za jeho lid teď bude bojovat Bůh.

Požehnání, to je znakem života, který má budoucnost. První požehnání dostávají po stvoření světa živí tvorové. Bůh jim požehnal: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi.“ (Gn 1,22) Speciální požehnání dostává člověk a toto požehnání je také spojené s tím (znáte to z Jeana Effela) „Milujte se a množte se, učte se násobilku.“ Žehnat někomu znamená dávat mu budoucnost. Ať Hospodin ti žehná – to je Boží otevírání budoucnosti. Ať Hospodin ti žehná a chrání tě – to je Boží otevírání budoucnosti, ve které se není čeho bát. Ten, který nám dává budoucnost, tak tuto budoucnost bude i ochraňovat. Jsme Izrael. Jsme lid, za který bojuje Bůh. Už nemusíme spoléhat na vlastní lstivost, chytrost, úskočnost. Nemusíme spoléhat na to, co budeme dělat, ale na to, že Bůh má k nám nějaký vztah. Opět – ne etika, ale mystika! To je podstata křesťanství. Ne seznam činností zakázaných a přikázaných, ale trvalý rozhovor s Bohem, Boží vedení a Boží posila, abychom to zvládli a Boží ochrana, aby nás v tomto vztahu nic nerušilo.

Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Profesor Heller nám mnohokrát opakoval, že „rozjasnit svou tvář“ je hebrejský poetický opis pro úsměv. Bůh, který nám dává život a který náš život bude chránit, tak to dělá rád. Dělá to s úsměvem. Dělá to z lásky k nám. Už ve Starém Zákoně je Hospodin Bohem milujícím a laskavým a právě Boží láska, Boží přátelský úsměv – to přijímáme v tomto požehnání. Setkat se s Bohem totiž není žádná sranda.

Kdyby šlo o to plnit nějaké příkazy a zákazy, tak stačilo, aby tu Bůh nechal seznam. Desatero. Pak se mohl odebrat na odpočinek a my se s tím už holt nějak popereme. Jenže opět a stále – mystika, ne etika. Vztah s Bohem, ne pravidla slušného chování. Leč – vztah s Bohem – copak něco takového můžeme? Cherubíni si zakrývají tvář křídly, protože nemohou pohledět na Boží svatost. Mojžíš spatřil jen záda Hospodinova, když kolem něj přešla Boží sláva a musel si zakrývat obličej závojem, protože se od té chvíle na něj, na Mojžíše, nemohl lid dívat. A my máme mít vztah přímo s Bohem!

Áronské požehnání na Boží lid vkládá Boží ochranu a pomoc a to ochranu, která je z lásky. To je moc důležité. Bůh s námi jde do vztahu, pomáhá nám, protože nás má rád. Protože chce naše dobro, náš prospěch. Jako lidé máme s lidskou pomocí špatné zkušenosti. Něco za něco, jasně, rád ti dám najíst, ale za mísu čočovice prodáš své prvorozenectví. Žádná láska a jestli něco připomíná úsměv, tak je to jen vychytralý úšklebek lstivého Jákoba, který ví, kam se hýbá svět a že být prvorozeným není k zahození. Nad tebou ale Hospodin rozjasňuje svoji tvář, když se nad tebou slitovává. Nemusíš se bát Boží přítomnosti, s radostí můžeš přijímat Boží pomoc. Můžeš se radovat, že na Tebe Bůh hledí, protože Bůh, který na tebe hledí, tak na tebe hledí s přátelským úsměvem.

To není nic samozřejmého. Zoufalý 39. žalm plný bolesti člověka, který se snažil žít jako zbožný člověk a bylo to na nic (nic se nezlepšilo, má bolest se rozjitřila, srdce pálilo mě v hrudi, v zneklidněné mysli mi plál oheň). A pak už to chce zabalit: Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec a kolik dnů je mi vyměřeno, ať vím, kdy ze světa sejdu. Je hrozné upadnout do ruky živého Boha čteme v listě Židům (10,31) a přesně takhle to prožívá žalmista. Odejmi už ode mne svou ránu, hynu pod tvou pádnou rukou … odvrať ode mne svůj pohled, abych okřál, dřív než odejdu a nebudu již.

Odvrať ode mne svůj pohled, abych okřál… To není žádná švanda, když se rozhodčí dívá naším směrem. Proto je tak důležité vědět, že rozhodčí se usmívá a slitovává se nad našimi prohřešky. Rozjasňuje nad námi svou tvář a je nám milostiv. Proto se nemusíme být, když se dívá naším směrem, když k nám obrací svou tvář.

Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář – a obdaří tě pokojem – dodá hned formule požehnání, protože přes všechna slova o úsměvu by okamžik, kdy se Bůh dívá naším směrem, mohl být spíš děsivý, než dávající pokoj. Jenže – on okamžik, kdy Bůh skryl svou tvář je právě tak děsivý. Tenhle obrat („já Hospodin, odvrátím svou tvář“) se objeví v knihách Mojžíšových, v žalmech i prorocích jako okamžik, kdy Bůh přestává chránit svůj lid. Jakmile Bůh skryje svou tvář, je jeho lid vydán na pospas nepřátelům, protože Bůh neslyší jeho modlitby. Co s tím?! Jak žít v tomto světě, ve kterém vidíme, jak neleze žít když se na nás Bůh nedívá, ale nevydržíme, když se na nás dívá?! Nu – je potřeba se naučit vydržet ten Boží pohled.

Než být v tomto světě úplně bez Boha, to ať raději obrátí k nám svou tvář, jakkoliv je jeho pohled spalující. Vždyť je to pohled usměvavý. To už přece víme. Víme, že Bůh nás má rád! Dívá se na nás jako náš spojenec, ne protivník. „Tvář Páně zůřivá je proti těm, kdo páší zlé!“, ale Bůh hledí na nás – ne proti nám. Když se na nás Pán Bůh dívá, tak mu jde o náš pokoj. Jde mu o náš „šálom“ a v tom slově se skrývá obsah jako „být kompletní“, „být úplný“ „být celý“. To je podstata pokoje – když nám nic nebude chybět. O to totiž Pánu Bohu jde – aby nám nic nechybělo. Hřích boří, ničí. Nedává nic trvalého, ale naopak člověka o něco okrádá. Proto potřebujeme šalom, pokoj, totiž Boží doplnění toho, co nám chybí, protože nás o to hřích připravil. Tímto přáním Áronské požehnání vrcholí. Okamžik, kdy Hospodin udílí pokoj, to je okamžik, kdy už nic nechybí.

Četli jsem si ale i dovětek k onomu požehnání, abychom lépe pochopili, o co jde v něm i v každém dalším požehnání: tak vloží mé jméno na syny Izraele a já jim požehnám. Vložit jméno – zní to divně, ale porozumíme tomu snadno. Představte si schůzku ředitelů středních škol s ministrem školství. Všichni se tak uctivě usmívají na pana ministra Dobeše a najednou přijde jeden z mnoha ředitelů a sálem jen tak tiše prošumí: „To je mladej Klaus!“. Ejhle, to že pan prezident kdysi na někoho vložil své jméno, to něco znamená. Na nás vkládá své jméno Bůh. Jsme Boží děti. Ten pan ředitel klidně může být „mladej od prezidenta“. My jsme „mladý od Boha“

Nevím, nakolik drží ochranou ruku nad svým synem pan prezident, nad námi nad svými dětmi, ji drží sám Bůh. Bůh vstupuje do tohoto světa a jedná – a my víme jak jedná: Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám. S každým Áronským požehnáním je na nás znovu a znovu vkládáno Boží jméno. Je stvrzováno, že jsme Boží lid. Lid Abrahamův, Izákův i Jákobův. Ale také lid Ježíše Nazaretského. Je první leden, tedy svátek jména Ježíš. Líbí se mi to právě v souvislosti s Áronským požehnáním a s vložením Hospodinova jména na nás. Na Ježíši Kristu totiž nejzřetelněji poznáváme, co to znamená. Jak se to projeví, že má někdo ten nejužší možný vztah k Bohu. Stále – mystika – ne etika! To nejpodstatnější na Ježíšově životní cestě je jeho spojení s Bohem. Teprve od toho se odvíjí všechno ostatní – co říkal, co dělal a jak to dělal.

Je nám požehnáno, je před námi otevřená budoucnost. Ježíš přešel ze smrti do života a tento nový život už neskončí. Žije život v Boží ochraně, v Božím přátelství, v Boží přítomnosti. To je přesně to, co čekáme i my v tom nastávajícím roce.

Amen.