O beránkovi

Introit: Iz 53,6–7
Čtení: Ex 12,1–28
Text: 1K 5,7
Poslání: 1Pt 1,18–22
Písně: 158, 667, 320, 331, 504, 658

Milí bratři a sestry,
motiv „beránka“ je s Pánem Ježíšem spojen neoddělitelně. Zvláště v české tradici Jednoty bratrské je to snad nejčastější výtvarný motiv. I v našem výtvarně velice chudém zpěvníku na tento motiv můžete párkrát narazit. Dnes se tedy pokusíme o něco lépe porozumět tomu, co si pod tím u všech všudy můžeme představit, když o Pánu Ježíši slyšíme, že je „beránek“.

Jako první se s touto informací setkali učedníci Jana Křtitele, když šel tak jednou Pán Ježíš okolo. Bylo to v Betanii, kde Jan křtil (J 1,28n). Tehdy spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Janovy učedníky to zaujalo, ale že by to nějak pochopili, to nevidíme. Spíše je tak zajímá, kdo je to ten cizí rabi, o kterém jejich rabi řekl taková podivná slova. O kus dál přemýšlí, jestli by tedy toto nemohl být Mesiáš, když už pro sebe samého Jan Křtitel tento titul jednoznačně odmítl.

Jsme na samém začátku Janova evangelia a čtenář se to podstatné má dozvědět co nejdříve. Ano – Ježíš je Mesiáš. Je to ovšem Mesiáš, jehož mesiášský úkol je popsán slovy „Beránek Boží, který snímá hřích světa“. S tím beránkem je to ale složitější a do té složitosti se pokusíme dnes proniknout. Pán Ježíš je totiž beránek ve dvou odlišných, ale vzájemně se doplňujících slova smyslech.

Když si tak představíme myšlenkové pochody učedníků Jana Křtitele, tak se naše myšlenky přenesou někam k obětním řádům starého Izraele. Na desítkách míst Mojžíšova Zákona nalezneme popisy obětí beránka. Roční beránek bez jakékoliv vady bylo standardní obětní zvíře při řadě různých typů oběti. Oběť za hřích, oběť za vinu, oběť darovná, oběť děkovná, oběť záslibná… rozdíly mezi nimi už dnes nejsou mnohdy úplně zřetelné. Odlišoval se celopal od oběti zápalné, byl tu i obětní hostina a hod oběti pokojné a u mnohého z toho nevíme přesně, jestli jsou to různé aktivity, nebo jen mladší a starší označení téhož.

Nás v tuto chvíli ovšem nezajímá složitý starozákonní obětní systém. Vyjdeme ze slov Jana Křtitele „Beránek Boží, který snímá hřích světa“ a to nás jasně nasměruje ke smírčí oběti za hřích. To je něco, čemu jistě snadno porozumíme, protože to je tradiční a asi nejrozšířenější výklad smyslu Ježíšovy oběti na kříži. Vychází z izraelské praxe: Za spáchané viny Izraelci obětovali zvíře. Izraelec, který litoval svých vin, tak jako vyjádření svého pokání, uznání vlastní viny, obětoval zvíře. Smrt zvířete byla zástupnou obětí, aby za spáchaný hřích nemusel zemřít člověk. Znovu a znovu pak byla obětována další a další zvířata, protože lidé stále znovu a znovu hřeší a tak na sebe stále znovu svolávají Boží hněv.

Pán Ježíš takto ale zemřel jednou provždy. Jeho oběť je v Božích očích tak velká, že pokud spácháme nějaký hřích, není třeba v pokání obětovat něco nového. Stačí se v pokání spolehnout na moc Ježíšovy oběti. Křesťan, který spáchal nějaký hřích a lituje toho, tak neobětuje zvíře. Připomene si jedinou a jedinečnou oběť Pána Ježíše.

Takto to připomínáme při každém vysluhování svaté večeře Páně: Nejprve vyznáváme svoji vinu. Přiznáváme, že i my neseme vinu za bídu tohoto světa. V tu chvíli by se nám hlavou měla mihnout vzpomínka na nějaké ty konkrétní věci, kdy jsme do tohoto světa vnesli něco, co tam nepatří. Nějaké naše sobectví. Závist. Zlobu. Pýchu. Jedním slovem – hřích.

Pak následuje vyznání víry. Věříme, že Ježíš Kristus nad hříchem a jeho mocí zvítězil.

My do světa hřích vnášíme a tak se oddělujeme od Boha i od sebe navzájem. Svým sobectvím, závistí, zlobou, pýchou a vůbec jakýmkoliv špatným jednáním do toho světa vnášíme rozdělení. Stavíme hradby mezi sebou a Bohem, i mezi lidmi. Pán Ježíš přišel, aby tyto hradby zbořil. Aby rozbil zdi, které dělí lidi od lidí. Přibil na kříž dlužní úpis, který svědčil proti nám. Očistil nás od poskvrny hříchu, když jsme si vyprali oděv v krvi beránkově.

Našlo by se jistě spousta dalších obrazů, které chtějí vyjádřit jedno a to samé – Pán Ježíš je mocnější, než všechny křivárny tohoto světa. Za ně za všechny zemřel, aby mohly být odpuštěny a lidi mohli zase začít znovu. Aby si lidé zase našli cestu k druhým lidem i k Bohu. Proto následuje touha po vzájemném odpuštění, pak zvěstování odpuštění všech hříchů pro Kristovu prolitou krev, tedy smíření s Bohem a pak podání ruky a pozdrav „Pokoj Tobě“ jako znamení smíření lidí.

Pán Ježíš je beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa. Na každý hřích, který jsme kdy spáchali, existuje lék – totiž v pokání se obrátit ke kříži a věřit, že pro Ježíšovu oběť každý náš hřích může být odpuštěn, smazán. A my opět stojíme na startovní čáře a můžeme zkoušet žít jinak a lépe.

To je jeden beránek. Pán Ježíš je beránek, protože obětoval sám sebe za naše hříchy, abychom kdykoliv zhřešíme, tak také dokázali z tohoto hříchu najít cestu ven, k novému začátku.

Je tu ale ještě jeden beránek – jak o něm píše Pavel. Velikonoční beránek Kristus. Apoštol mluví o odstranění starého kvasu, o čase nekvašených chlebů, o oslavě Velikonoc… Tady mluví o něčem, o čem byla řeč v prvním čtení. Jsme s Božím lidem v Egyptě a Mojžíš znovu a znovu opakuje faraónovi: „Propusť můj lid!“ Faraón odmítá a tak na Egypt dopadá rána za ránou. Krvavý Nil, žáby, komáři, mouchy, mor, vředy, kobylky, kroupy, tma – a teď byla ohlášena desátá rána – pobití prvorozených. Jsme v předvečer této události. Poslední rány, a my víme, že po této ráně už faraón opravdu propustí Izraelce z egyptského otroctví.

V dramatickém líčení rozhovorů Mojžíše s faraónem a popisu jednotlivých ran je ale najednou celá jedna kapitola věnována podivné slavnosti, ve které je oběť beránka centrální. Izraelci při jejím slavení stojí okolo stolu, jsou oblečeni na cestu a v chvatu jedí narychlo opečené beránčí maso. Na futrech jsou pak krvavé značky, které byly udělány krví z onoho beránka.

Mají slíbeno, že dnes v noci odejdou – ale odejdou opravdu? Devětkrát už faraón změnil svůj názor – kde vzít jistotu, že tentokrát to bude jinak?! Ti, kteří stojí za Mojžíšem, ale mají jasno. Věří Bohu, který jim skrze Mojžíše řekl, že této noci odejdou z otroctví za svobodou – ale musí udělat to s tím beránkem.

Najíst se na cestu – tomu rozumíme bez problémů. Ale co ta krev? Této noci půjde Egyptem anděl smrti a v každém domě zabije prvorozeného. Od faraónova paláce až po dům vězně ve faraónově vězení bude pláč. Jen domy označené krví beránka anděl přeskočí – a od hebrejského slova „přeskočit“ pak máme slovo pascha, pesach, kterým se označuji židovské Velikonoce. Od tohoto roku pak již každý rok židé měli slavit takovouto slavnost a tak „hod beránka“ slavil i Pán Ježíš a my ten příběh známe jako „poslední večeři“. To bylo na zelený čtvrtek. A jen o jeden jediný den později byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus…

Velikonoční beránek… Ano – ten beránek zemřel, aby nemusel v židovských domech zemřít prvorozený syn, jako tomu bylo v domech Egypťanů. Jenže – vina ležela jen na Egypťanech! Na Izraelcích žádná vina nebyla – a přece to byli oni, kdo obětoval ročního beránka bez vady. Nějaká zástupná smrt tam očividně je, ale právě tak je očividné, že nejde o oběť za nějaký spáchaný čin. Je to něco, co se týká té které židovské rodiny, ale teď už není řeč o tom, co bylo (tedy nějaký spáchaný hřích), ale o tom, co bude – tedy vyjití z Egypta.

Beránek, který byl obětován v izraelských domácnostech oné poslední noci v Egyptě, se stal zachráncem života i posilou na cestu. Jeho prolitá krev byla znamením pro anděla smrti, aby přeskočil tento dům, jeho tělo se spolu s nekvašeným chlebem stalo pokrmem na cestu za svobodou. Tak vidíme i velikonočního beránka Krista. Jeho krev byla prolita, abychom byli chráněni před Božími tresty dopadajícími na tento svět a jeho tělo je nám při večeři Páně posilou na cestu do Božího království. Pán Ježíš, Beránek Boží, zemřel nejen proto, aby nám bylo odpuštěno, co jsme natropili zlého. V Egyptě umírá beránek „předem“ a ti, kdo jedí jeho tělo, tak až poté vyráží na cestu. Tak i Pán Ježíš zemřel tak říkajíc „předem“, aby před námi otevřel cestu k dobrému. Tak, jako v Egyptě nebude při večeři zlomena žádná kost jedeného beránka, protože není čas na nějakou obíračku, je potřeba sníst rychle, co se sníst dá, a vypadnout, tak ani Pánu Ježíši nebyly na kříži zlámány kosti, protože již byl mrtev a následoval chvatný velkopáteční pohřeb mrtvého těla kdesi za hradbami Jeruzaléma.

Tohle je také Ježíš – beránek Boží. Ne tedy janovský „beránek Boží, který snímá hřích světa“, ale pavlovský „obětovaný velikonoční beránek Kristus“. Beránek, který neřeší minulost, ale otevírá před námi cestu do svobodné budoucnosti. S jedním i druhým tedy má smysl se na Pána Ježíše obracet. Jedno i druhé je úkol, který na sebe jako Boží beránek vzal.

Jestliže Tě trápí hřích, který jsi spáchal, jestliže se smutkem hledíš na svoji vlastní minulost – tehdy je čas jít za Ježíšem, beránkem Božím, který snímá hřích světa, vyznat před ním svoje viny a přijmout od něj odpuštění, za které zemřel. U něj najdeš pokoj ve víře v odpuštění vin.

Jestliže Tě trápí obavy z toho, co Tě čeká, jestliže se strachem hledíš do své budoucnosti – tehdy je čas jít za Ježíšem, velikonočním beránkem Kristem, říct mu o své nejistotě a přijmout od něj posilu, kvůli které se obětoval. U něj najdeš pokoj ve víře v jeho blízkost, ať se děje cokoliv.

Amen.