O Bohu a zlu

Písně: 98, 697, 630, (VP), 510, 650, 553
Vstup: Ž 137,1-6
1. čtení: 2Sam 15,23-30
Text: Iz 45,1a + 4-7
Poslání: 1Tim 4,4-5

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o tom, že je jen jeden jediný Bůh. To zní dost obecně. Ale v souvislosti vytváření světla a tvoření tmy, působení pokoje a tvoření zla, to může začít znít poněkud provokativně. Bůh je přece dobrý! Tmu a zlo bychom raději přehráli na temné a zlé síly. Nebyli bychom první – už před několika tisíci lety vzniklo náboženství, které vidělo svět jako odvěký zápas dvou bohů. Dobrého a zlého. Měli na to svůj příběh, tento příběh se protnul s příběhem Božího lidu a výsledkem byla slova dnešního hlavního čtení.

Pojďme dnes vstoupit do toho židovského příběhu v okamžiku onoho protnutí. Stojí zato číst biblické příběhy, abychom pak rozpoznali, až Bůh bude jednat v příbězích našich životů. Nechme se tedy dnes pozvat do příběhu Božího lidu tak někdy kolem roku 550 před Kristem. Podívejme se, jak v něm v té době ten dobrý Bůh jednal.

Tu a tam jsou to dost hrozné věci! Před par desítkami let poslal Bůh Babylóňany. Ti dobyli Jeruzalém, vypálili Hospodinův Chrám a elitu národa odvlekli do Babylónie. Odvlečenci teď sedí smutně u řek babylónských, své harfy zavěsili na topoly, nemají sílu ani chuť oslavovat Hospodina v zemi svých trýznitelů.

Co teď? Hospodin na svůj lid seslal přísný trest! Že by snad Izraelci složili ruce v klín a pokorně trpěli? To tedy fakt ne! V nové situaci je potřeba nacházet nové metody. Na Jeruzalém nezapomenou, ale když se tady nedomluví hebrejsky, naučí se aramejsky. Když není Chrám, budou se scházet po domech, po bytech! Bez obětních zvířat, ale zato s dávnými příběhy o Boží moci. Rozumějme – s Biblí. Tady vzniká synagoga a bohoslužby, které budou velice připomínat i naše bohoslužby. Z toho zlého, co na ně Pán Bůh poslal, tak Izraelci vytěžili dobré a mnohé z toho slouží dodneška.

A pak zase byla válka a po ní v té oblasti dnešního Íránu a jeho širokém okolí není Babylónie ale Persie a vládne král Kýros. Co znamenal král David pro židy, to je Kýros při Peršany a Řeky – pravzor dobrého krále. Laskavý a milosrdný ke spojencům a nesmlouvavě tvrdý k protivníkům. Pro dějiny Božího lidu je pak zásadní slavný „Kýrův edikt“, který umožnil návrat židů z babylónského zajetí zpět do Země zaslíbené, obnovit jeruzalémský Chrám a s ním i celý bohoslužebný život podle Mojžíšových zákonů.

Tento Kýros se stane součástí nově vznikajících židovských příběhů. Stále jsou to příběhy, kde jedná Bůh a tak i Kýros v těchto příbězích bude vystupovat jako nástroj v Boží ruce. Co na tom, že sám Kýros o Hospodinu neví vlastně nic! Hospodin si ho vybral, Hospodin mu dal vítězství v bitvách.

Hospodin proto měl velmi speciální důvod – totiž svůj lid. Kvůli svému služebníku Jákobovi, kvůli Izraeli, vyvolenci svému… Takto si vypráví Izraelci svůj příběh! Pán Bůh je pořád dobrý Bůh a pořád nás má rád. Ať dělá, co dělá, dělá to proto, že nás má rád. Někdy to, co dělá, skoro není k unesení. Ale když víte, že na vás to břemeno naložil Bůh, který vás má rád, nese se to snáz. Když je to zlé, bolí to. Ale člověka posiluje vědomí, že to má smysl a když to vezmete, nakonec to dobře dopadne.

Jasně, že Kýros by ten příběh určitě vyprávěl jinak, protože se drží své zoroastriánské víry. Kýrův příběh je příběhem o nejvyšším bohu, který má dva syny. Jeden se rozhodl konat dobro a druhý zlo. Na nás lidech je rozpoznat dílo toho dobrého a přidat se na jeho stranu, aby tak ten dobrý vyhrál.

Izraelci tenhle příběh znají, ale pranic se jim nelíbí. Co si člověk počne s takovým příběhem, kde svět je jedno velké bojiště dvou stejně silných armád pod velením stejně mocných vojevůdců? Jak má jeden poznat, na kterou stranu přeběhnout, aby to nakonec dopadlo dobře pro něj? Izraelský příběh s žádnými takovýmito dvěma stranami nepočítá. Počítá s jedním Bohem – když se ho budeš držet, dopadne to dobře. Když ne, tak to dopadnout dobře nemůže.

Nejsou dva bohové – světla a tmy. Židovský příběh začíná (Gn 1,1n) tím, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Hleďme na tmu! I ta temnota je stvořená, patří do řádu bytí. Bůh je i Bohem temnoty. Jen by bylo tak říkajíc hloupé v ní navěky zůstávat od okamžiku, kdy Bůh řekl: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.

Za tmou i světlem je pořád jeden a ten samý Bůh. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, já Hospodin konám všechny tyto věci. Někdy je fajn světlo a jindy je fajn tma. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci. Když chci spát, tak rozhodně nechci, aby někdo vběhl do místnosti a s voláním „budiž světlo“ mi svítil do očí. Jedno i druhé mi může být dobrem a může mi to být zlem. Napořád si ale opakuji, že za tím vším je jeden a ten samý Bůh, který tenhle svět stvořil, aby nám v něm bylo dobře. Tak je tu dobro a je tu zlo. S jedním i druhým se musím naučit nějak žít, aby bylo dobře. Nějak s tím naložit, aby bylo dobře. Někdy tak a jindy onak, podle toho, co je zrovna dobré a co je zrovna zlé – ale napořád se stálým zřetelem na to, že na pozadí jednoho i druhého mám vidět Hospodina.

Souběžným příběhem pro tu prapodivnou větu Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci je příběh spravedlivého Joba. Job prožíval dobro a pak se potkal se zlem. Na vlastní kůži prožil, co to je zlo – ale příběh o rozhovoru Boha se satanem mu nikdo neodvyprávěl a to je důležité! Job ho totiž nepotřebuje, protože žije svůj život v příběhu světa stvořeného jedním jediným Bohem. Bohem, který vytváří světlo a tvoří tmu, působí pokoj a tvoří zlo, Hospodinem, který koná všechny tyto věci. Někdy sám, někdy skrze lidi, někdy skrze anděly – ale napořád on. A tak jde Job za ním. Ani jednou jedinkrát nezmíní satana, natož, aby se na něj obracel. Všechny svoje otázky, všechnu svoji bolest, všechno své trápení – s tím jde za Hospodinem. On je Hospodin a mimo něj žádného Boha není. Jestli je nějaká odpověď, tak je u Hospodina. Jestli je lék na bolest a řešení trápení – tak jen u toho jediného Boha, který doopravdy je. „Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže!“ volá prorok Ozeáš (6,1)

Tak ti Izraelci balí kufry teď již ne v Babylónské říši, ale v Perské říši a říkají si, že ty roky sice byly moc zlé – ale byly od Hospodina. Ani v tom Babylóně, co se teď už tedy jmenuje Persie, se Bohu neztratili. Nejprve je rozsápal. Pán Bůh si k tomu použil Nabuchodnozora, aby vypálil Chrám a Izraelci byli odvlečeni pryč. Teď přijal pokání a vyslyšel modlitby svého lidu a opět svůj lid zhojí. Používá si k tomu Kýra, aby se Izraelci mohli vrátit domů a Chrám obnovit. Ale byl to celou dobu on, kdo zraňoval i obvazoval.

Své by k tomu řekl i král David z prvního čtení. Jeho vlastní syn se proti němu postavil, spunktoval státní převrat. Pokud se David dostane Abšalómovi do rukou, dlouhou budoucnost před sebou nemá… Jak se v takovou chvíli zachovat? Asi by se člověk vztekal, nadával. Nebo by se uzavřel do sebe a zatrpkle očekával konec. Nebo urychleně svolával spojence do bitvy. Ale David volí jinou strategii. Ať se děje cokoliv, tak či onak za tím bude v konečném součtu Hospodin. Přijímá jeho soud a spoléhá na jeho milost. Stoupá po svahu Olivové hory, je bos, má hlavy zakrytou a pláče. Učebnicový příklad kajícníka, který hledá Boží pomoc. Dává se zcela do rukou živého a jednajícího Boha. Proto odmítá přítomnost Boží schrány. Napořád si nechává naději toho, že nalezne u Hospodina milost a on ho přivede zpět, dá mu Boží schránu spatřit. A jestli ne – je to Bůh. Důležité je, co považuje za správné řešení on. David má hodně much, ale Pána Boha má rád. Ví, že on je Hospodin a jiného už není. Je to Bůh, kdo vytváří světlo a tvoří tmu, působí pokoj a tvoří zlo. On Hospodin koná všechny tyto věci. Z toho ale plyne naprosto zásadní důsledek – nic není ztraceno. Právě naopak!

Tak spolu s Davidem můžeme rozpoznávat, že nejsme vydáni do rukou ani slepé náhody, ani neúprosného osudu, ani jakési zlé mocnosti, která je opakem dobrého Boha. Skrze nejrůznější lidi a události v tomto světě koná svoje dílo ten jeden jediný Bůh. Může být, že to ani oni sami nevědí. David to ví, ale Abšalóm to dost možná nevěděl, co řekl Nátan Davidovi, totiž že jako trest za rozbití rodiny Urijášovy David zažije rozkol ve vlastní rodině.

Kýros o tom, že skrze něj jedná židovský Bůh, nevěděl docela jistě. Hospodin mu říká skrze Izajáše: „…zavolal jsem tě tvým jménem; dal jsem ti čestné jméno, ač jsi mě neznal!“ Potud děkujme Pánu Bohu za každé dobro, ať už nám ho poskytl skrze kohokoliv. Právě tak ale berme i zlé věci, ať už přichází od kohokoliv. Za jedněmi i druhými někde úplně na konci totiž můžeme Boha zahlédnout.

Jako by byla chyba v případě Božího požehnání usednout do fotélu a lenošit, tak by byla chyba to prostě vzdát v okamžiku, kdy Bůh na nás sesílá zlo. Když Bůh na svůj lid poslal zlo skrze Babylóňany a ti je odvlekli do daleké země, tak Izraelci nesložili ruce do klína, ale vymysleli si nový způsob bohoslužby. Když Bůh na Davida poslal zlo skrze jeho syna Abšalóma, tak David nesložil ruce v klín, ale na modlitbách a v pokání hledal takové řešení této situace, které způsobí co nejméně škody.

Když tedy dolehne zlo na nás – a co jiného je tento corona-čas, než zlo?! – je naším úkolem totéž. Nesložit ruce v klín, ale na modlitbách a v pokání hledat nějaké řešení. Musíme žít svůj příběh, ve kterém je Hospodin Bohem a žádného jiného už není. Nedolehla na nás slepá náhoda, nedolehl na nás neúprosný osud, nejsme v moci nepřemožitelného ďábla. Jsme v rukou Boha, o kterém jsme uvěřili, že to s námi v konečném součtu myslí dobře. Šalomoun vyslovil mudroslovný výrok: Hospodin učinil vše k svému cíli, i svévolníka pro zlý den (Př 16,4). Vůbec bych se nedivil, kdyby tohle měl Šalomoun od táty Davida. Bůh má nějaký cíl a k tomu cíli nás má dobré i zlé dovést. Apoštol Pavel by se usmál a podotkl by: „Javor (teda jasan)! Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha!“ (Ř 8,28) Autor listu Židům přirovnává Boží působení k výchově malých dětí (Žd 12,5n) a pragmaticky komentuje: Vždyť to přece víme, že …přísná výchova se v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce!

Ovoce – to bude ono. Kam nás to dovede? Kam nás to posune. Slepé náhody se lze bát, ale nic s ní nenaděláme. S neúprosným osudem taktéž nemá smysl dělat vůbec nic, protože mu stejně neunikneme. Nevyzpytatelnému ďáblu nedokážeme odporovat. Ale jestliže v našem životním příběhu počítáme s Bohem, který to s námi i skrze posílání zlého pořád myslí dobře, nabízí nám to otevřenou budoucnost, kde nám dobré i zlé napomůže k dobrému.

Ať nás tedy potkává cokoliv, byť by to bylo hodně zlé, vězme: někde tam vzadu je napořád Bůh, který to s námi myslí dobře a tak to všechno bude nakonec dobré. Protože jestli to teď ještě není dobré, tak to také ještě není konec.

Amen.