O dvojím metru

Písně: 25, H-A 126, 689, 505, 452, 693
Introit: Ž 25,17–18
Čtení: Mt 18,23–35
Text: Dt 25,13
Poslání: Mt 25,40

Milí bratři a sestry,

dnes to bude postně varující. Ale k tomu má postní čas sloužit, abychom přemýšleli sami nad sebou. Motiv šizení na váze je asi srozumitelný napříč staletími. Nařízení Mojžíšova Zákona v sobě neskrývá žádný jinotaj ani podobenství. Je to zcela pragmatický příkaz pro každé tržiště, pro každý obchod. Kilogram musí být kilogram. Ludvík XVI. (než ho jako občana krále popravili), pověřil vědce, aby stanovili přesné a za všech okolností kontrolovatelné míry a váhy, tak odměřili litr vody a měli kilogram. Všechny základní jednotky jsou dnes promyšleně a propracovaně definovány a tak běda někomu, kdo by si chtěl nějak jinak definovat metr, než jako délku dráhy, kterou proběhne světlo ve vakuu za dobu 1/299 792 458 sekundy. Můžete si takto zkontrolovat, jestli máte správný metr, nebo ne a ten pak porušuje zákon č. 505/1990 Sb. o metrologii.

Když se ale vrátíme do minulosti poněkud hlouběji, je situace o poznání složitější. Obecný nějaký etalon, měřítko, všemi uznaná míra, to neexistovalo. Snaha byla! Dojeďte si na Karlovo náměstí a na Novoměstské radnici uvidíte do zdi zasazenou železnou tyčku. Hle – pražský loket stanovený Přemyslem Otakarem II. Každý zákazník si mohl dojít přeměřit, jestli ho kupec prodávající plátno neošidil a dal mu právě tolik loktů plátna, kolik si zaplatil. Je příznačné, že se k tomuto lokti váže pověst o Lokýtkovi, člověku, který měl za úkol takto plátna lidem u tohoto měřidla přeměřovat, a že je to o tom, jak Lokýtek lidi šidil. A zato dodnes straší.

Když se pak přesuneme do minulosti ještě hlubší, tedy do časů Mojžíšových, už to nebude o mnoho jiné. Tomu Mojžíšovu jasnému přikázání dobře rozumíme. Ošidit je tak snadné. Stačí mít v měšci dvě velmi podobná závaží. Kdyby se na vahadla dalo jedno a druhé, rozdíl bude celkem nepatrný. Ale i těch pár deka na kile se postupem času projeví na rostoucím zisku, stačí jen vědět, které závaží použít, když nakupuji a které když prodávám.

Není divu, že něco tak očividně nepoctivého je odsouzeno. Moudrý Šalomoun dokonce několikrát v různých formách řekne, že dvojí závaží a dvojí míra, obojí je Hospodinu ohavností (Př 11,1; 20,10; 20,23). Bohu samotnému se hnusí, když někdo takovýmto způsobem jedná. Ještě silněji to pak Šalomoun podtrhne výrokem vahadla i správné misky patří Hospodinu, všechna závaží jsou jeho dílem (Př 16,11). Jistě, že Bůh nepřišel do každé dílny a fyzicky nevyráběl to které závaží a ty které váhy. Autor chce říct, že pro Pána Boha je poctivé měření a vážení důležité.

Potud i otázka „dvojího závaží“ v sobě nese náboženský rozměr. Je to příznačné pro biblickou víru, že pravidla tohoto světa mají přímý přesah na onen svět a naopak – Boží rozhodnutí se dotýkají naší nejobyčejnější každodennosti. Nemůžeme svět rozdělit na oblast světskou a náboženskou, které se vlastně nepotkávají. Běžná mezilidská slušnost, poctivost – to je pro Pána Boha právě tak důležité, jako naše vyznání víry, jako naše modlitby, jako náš duchovní život. V Božích očích mezi tím není žádná hranice, za kterou už by byl náš svět, o který se Bůh nestará a který je zcela k dispozici naší svévoli. Byť by to bylo něco tak světského, jako je nákup v obchodě, tak je Bůh přítomen a tak platí i to, že falešné váhy jsou Hospodinu ohavností, kdežto v přesném závaží má zalíbení, a ty v žádném případě nebudeš mít ve svém váčku dvojí závaží, větší a menší. Motiv poctivého vážení má jakýsi „náboženský rozměr“. Nechť je nám to připomenutím, že Pána Boha zajímá i okamžik, kdy v Kauflandu dáváme na váhu pět cibulí, necháme si vyjet cenovku a nalepíme ji na sáček.

Nebudeš mít ve svém váčku dvojí závaží, větší a menší. Pokročme o kousek dál. Známe úsloví, že „někdo má dvojí metr“ jako označen člověka, který nespravedlivě posuzuje. Někoho přísněji a někoho mírněji. Chápeme, že to není dobře, jenže ono je to s tím posuzováním velice složité. Musíme porozumět situaci a vědět co a jak srovnávat. Známe podobenství o svěřených hřivnách – hospodář z podobenství pochválil úplně stejnými slovy toho, kdo z pěti hřiven vydělal dalších pět, i toho, kdo ze dvou hřiven vydělal další dvě. Neřekl si, že pět je více než dvě a tak si ten s pěti zaslouží pochválit víc, než ten se dvěma. Musel odlišit srovnatelné a nesrovnatelné.

O jednom takovém srovnávání – nesrovnávání mluvilo dnešní první čtení. Podobenství o nesrovnatelně – srovnatelném dluhu. V to podobenství se máme naučit právě onomu srovnání něčeho, co bychom třeba vůbec nesrovnávali.

Na jedné straně částka, která odpovídá několikaletému daňovému výnosu celé země. 36 tun stříbra, v tehdejších poměrech denní mzda 90 miliónů dělníků. Částka, kterou si v reálu ani nedokážeme představit, jedním člověkem nikdy nesplatitelná. Můžeme si připomenout nedávné ekumenické bohoslužby podle liturgie ze Zimbabwe. Země, která kdysi byla nadprůměrně výkonná v zemědělství a ve které se podle odhadů nachází 60 % světových zásob chrómu, je dnes v hluboké ekonomické krizi. Po ekonomických reformách prezidenta Mugabeho došlo k inflaci místní měny o milióny procent, až musela být zrušena. Milióny lidí byly ožebračeny. Dát Mugabeho i s rodinou do vězení a donutit je prodat jejich ohromný majetek by bylo pořád jen malá záplata.

Na straně druhé je dluh v řádech statisíců. Něco, co i běžná rodina nakonec nějak za pár let ušetřit dokáže. Když se uskrovní, spoří, střádá, tak na auto, rekonstrukci koupelny či střešní krytiny nakonec takovou částku dohromady dá. Na takovém dluhu se ovšem exekutor vyřádí. Když dotyčnému sebere auto a vůbec co se dá, obstaví účty a tak, částka je reálně splatitelná. V tehdejší době právě takto fungovalo vězení pro dlužníky, kdy se očekávalo, že dotyčný prodá svůj majetek, něco snad dají příbuzní a zbytek on a jeho rodina odpracují.

Částky jsou tedy očividně nesrovnatelné. Přesto Pán Ježíš podobenství ke srovnání nutí. Ne ovšem v částkách, ale v milosrdenství, které prokázal král a neprokázal jeho spoluslužebník. Kdyby šlo jen o peníze, zkusme si představit setkání oněch dvou služebníků bez úvodní scény s králem a odpuštěním dluhu. Kdosi komusi půjčil sto tisíc korun – cožpak byste nestáli na straně věřitele? Dluhy se platit mají! Nepůjčíte někomu rodinné úspory nastřádané za řadu let s tím, že vám je nejspíš nevrátí. Ale tady je ta předchozí zkušenost s odpuštěním. Pro podobenství naprosto zásadní. Pro podobenství o Božím království a o tom, jak si král povolává služebníky, aby složili účty.

Stejně jako v řadě jiných podobenství, tak i zde mysleme na poslední soud. Mysleme na nás, jak před tímto Božím soudem stojíme, jak vydáváme počet z toho, jak jsme spravovali svůj život. Jak jsme hospodařili s talenty, které nám byly dány. Někomu pět, někomu dva, jinému jeden… Někdo spravoval velkou říši, jiný měl dost práce sám se sebou. Jeden jako druhý ale budeme skládat Bohu účty, jak jsme hospodařili. Bůh velmi dobře ví, s čím kdo z nás hospodařil, co jsme rozmnožili a kde zůstaly dluhy.

Je zřejmé, že v rámci podobenství je naší rolí právě onen služebník, co dlužil. Nesplatitelné částky. A my je dlužíme Bohu. Stejně jako v řadě jiných podobenství si zde Pán Ježíš hraje s tím, že v jeho mateřštině se pojmově překrývají dluh a vina. V češtině nám to zůstává alespoň u toho odpouštění – odpustit můžeme peníze i provinění. V případě našeho vztahu s Bohem jde jistě o to druhé. Jde o odpuštění vin.

Každý hřích je něco, co rozbíjí vztahy mezi lidmi a také rozbíjí vztah s Bohem. Když děláme něco ošklivého druhému člověku, jistě bychom se v tu chvíli nedokázali modlit a děkovat Bohu, že nějakou takovou ohavnost můžeme udělat. I když si ale to mezilidské srovnáme, narušený vztah s Bohem zůstává.

Proto do našeho duchovního života nezbytně nutně patří vyznání vin. Prosba Boha za odpuštění. Jistě si nikdo nenamlouvá, že nehřeší. Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1,7-8)

Ve chvíli, kdy vyznáváme svoje hříchy, jsme v situaci onoho služebníka, který právě vychází z královského audienčního sálu, kde přijal odpuštění celého svého dluhu. Bylo mu odpuštěno. V tom okamžiku má s králem srovnané účty, nemá vůči němu žádný dluh. Může svobodně žít v jeho království a užívat si všech dobrodiní, které dává. To jsme my.

A teď potkáváme lidi, kteří se nějak provinili proti nám. Nijak málo! Nezapomínejme, že ta částka se pohybuje sice na horní hranici toho, co si tak lidé běžně mezi sebou mohou dlužit, ale je realistická. Takže si můžeme představit někoho, kdo nám ublížil. Hodně ublížil. Omlouvá se, prosí trpělivost, chce to napravit, ale teď hned to nejde – a my bychom mu to měli prostě celé odpustit. Jeho lítost by nám měla stačit.

Proč bychom to měli dělat!? Protože jsme tak morálně na výši? Protože jsme lepší než on? Protože se můžeme blahosklonně usmát, protože my jsme osoby duchovně zbudované? Ani náhodou. To podobenství nám říká, že jsme byli ve vztahu s Bohem v mnohem větším průšvihu – a Bůh vzal vážně naši lítost, naše pokání a celé to smáznul. Ne z důvodu, že jsme lepší než onen člověk, ale právě naopak, že jsme ve vztahu s Bohem mnohem horší, ale bylo nám odpuštěno, proto máme odpouštět v tomto světě.

Pokud to neuděláme, tak jsme si nechali v měšečku svého srdce dvě závaží. Tím jedním poměřujeme sebe a svůj vztah s Bohem a tím druhým poměřujeme druhé a jejich vztah k nám. Máme-li v srdci dvojí závaží, pak nám snadno vyjde, že když sebe samé poměřujeme na Božích vahách, tak z toho vyjdeme skvěle, ale když posuzujeme druhé, tak je to pro ně bída. Jenže přesně o tom je řečeno, že tohle je Hospodinu ohavností.

Už jsme slyšeli, jak je příznačné pro biblickou víru, že pravidla tohoto světa mají přímý přesah na onen svět a naopak – Boží vůle se týká naší běžné každodennosti. Nemůžeme svět rozdělit na oblast světskou a náboženskou, které jsou oddělené, jako se nepotkávají a nesmí potkat ta dvě závaží. V tu chvíli by totiž vyšlo najevo, jací jsme podvodníci. Jak se před Bohem tváříme pokorně, ale na lidi jsme jako drábi.

Naše běžná mezilidské vztahy, to je právě tak důležité, jako naše vyznání víry, jako naše modlitby, jako náš duchovní život. Na odpuštění vin je to asi vidět nejzřetelněji a není náhoda, že motiv „odpouštění“ Pán Ježíš mnohokrát zdůrazňoval. Pokud se dovoláváme Božího milosrdenství a v každém Otčenáši ho prosím „odpusť nám naše viny“, tak nemůžeme vynechat ono „jakož i my odpouštíme naším viníkům“.

I když zůstaneme jen v intenci dnešního podobenství, a budeme přemýšlet nad proviněním, za které se ti druzí omlouvají, tak toho máme jistě k tématu k přemýšlení nad sebou dost a dost. Jestli náhodou nemáme v měšečku svého srdce dvojí závaží, kdy s jedním přijímáme Boží milosrdenství a s druhým stvrzujme a odmítáme odpustit viny lidí kolem nás. Jestli sobě a druhým neměříme dvojím metrem. Jestli jedním závažím nevyvažujeme svoji pozici v Božích očích a úplně jiným pozici druhých v našich očích. Pokud to druhé závaží velice rychle nezahodíme, podobenství nám dost jasně říká, že toto naše pajcované sobecké nemilosrdné závažíčko vezme vážně Bůh a poměří s ním náš život. Amen

Amen.