O hříchu (a proč být proti)

Písně: 111, 610, 601, 446, 163
Vstup: Ž 111,10
1. čtení: 2Sam 6,12-23 (+ Buber)
Text: Gn 3,1-6
Poslání: Kaz 12,13

Milí bratři a sestry,

téma dnešního kázání by šlo vyjádřit vtipem (pravda – již vousatým): „O čem bylo kázání?“ „O hříchu.“ „A co říkal farář?“ „Byl proti.“ Potud – bude to o hříchu, budu proti – a zároveň se při té příležitosti pokusím vysvětlit, že hřích, tedy život v rozporu s Boží vůlí, není jen náš problém a že důvodů, proč být proti, je více než dost.

Příběh o selhání Adama a Evy známe jistě dobře. Nebylo třeba si ho číst celý. Důležité ovšem je, abychom si uvědomili, že ten příběh si vyprávíme, aby nám pomohl. Je to modelový příběh o našem vlastním selhávání. Adam a Eva žijí tady a teď – v každém z nás. A tento Adam a tato Eva v nás dělají pořád to samé: Necháme si namluvit, že Bůh to s námi nemyslí dobře, když nám v čemsi brání, nebo naopak něco přikazuje, a že když se zřídíme jinak, že to bude lepší.

Bůh o něčem řekne, že to dělat můžeme a o něčem, že v žádném případě. Genesis nabízí modelový příklad: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez!“ (Gn 2,16-17). Teď bychom si ale mohli odříkat celé Desatero: Budeš věřit v jednoho Boha, nebudeš sloužit jiným. Snažit se mít Boha ve své moci pomocí obrazů či slov je špatné. Užít si odpočinku je dobré. Rodina je také dobrá. Respektovat u druhých lidí jejich život, vztahy, majetek i dobrou pověst je správné. Oproti tomu závidět a dychtit po něčem, co nemám a co mi nepatří, protože to patří tomu druhému, je špatné.

Jednoduchá jasná pravidla – jenže i když máme celkem jasno v tom, co je dobré a co je zlé, tak si do toho stejně necháme vstoupit nějakého „zchytralého pokušitele“. Najednou se v naší hlavě objeví myšlenka, že tento svět přece skýtá radovánky, kterých by bylo fajn si užít, byť jsou natruc Desateru. Je tolik veselých božstev – jako píše apoštol, že se někomu bohem stalo jeho břicho (Fp 3,19). Je tak příjemné si ulevit, když se člověk praští do palce a na chvilku zapomene na zákaz braní Božího jména nadarmo. Když člověk neodliší neděli od jiných dní, vydělá víc peněz, navíc za neděli jsou příplatky! Proč brát vážně rodiče, kteří jsou zoufale nemoderní?! Život druhým snad fakt zachováme, ale tolik hezkých ženských chodí po světě a byla by škoda spokojit se jen s jednou! Tu a tam si něco z práce odnést domů – hele, kdo nekrade, okrádá rodinu! Když slyšíte nějaký pěkný drb, tak to by byla věčná škoda ten e-mail nepřeposlat dál, i když to je zjevně blbost. A přestat dychtit po tom, co nemám? S tím přece stojí a padá ekonomika, že musím chtít pořád něco nového a za to utrácet!

Zchytralý pokušitel našeho vlastního sobectví záhy obalamutí Adama či Evu v nás. Přestaneme brát vážně, co říká Bůh, a sami si stanovíme, co je pro nás v tu chvíli dobré, protože je to zase nějaký takový strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující nové věci, rozpustilou zábavu, méně starostí, víc peněz… Je logické, že kdyby hřích nebyl příjemný, tak nehřešíme. Dozajista tím porušením přikázání Desatera takové věci opravdu získáme! Jasně, že krádeží získáme majetek. Jasně, že šířením pomluv a lží se dá nejen pobavit, ale třeba také zbavit nežádoucího konkurenta. Jasně, že nevěra může být příjemná. A jakkoliv je to zvláštní, tak i ta magie a modlářství také nějak fungují.

On sice had pokušitel v mnohém lhal, ale napořád v té jeho lži byl namíchaný kousek pravdy. V tom ovoci se skrýval malinký kousíček veskrze příjemné budoucnosti. Proto do toho jdu, i když více či méně tuším, že to není úplně „košer“. Vím, co bych měl dělat či nedělat, ale z jakéhokoliv důvodu se podle toho nezařídím. Jak píše apoštol Jakub (4,17): Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.

Takto „mít hřích“ je ale jen první krok z mnoha, které budou s neúprosnou logikou následovat. Tady začíná stále víc se zrychlující jízda na pomyslné skluzavce hříchu, kde na začátku je ta jedna neposlušnost Božímu vedení a na konci průšvih. Průšvih už tady a teď, v tomto světě. Příběh Adama a Evy, tedy náš příběh, se odehrává tady a teď! Nezapomínejme na to, že řeč je celou dobu o nás! To jsme my, kdo v tomto světě prožíváme situace, kdy neposloucháme Boží vůli – a výsledkem je nejprve rozbitý vztah s Bohem, následně rozbitý vztah s lidmi kolem sebe a následně se rozpadají vztahy i ve společnosti.

Adam s Evou neuposlechli Boží vůli a záhy dostávají z Boha strach. Nechtějí se s ním setkat. Mají potřebu se před ním ukrýt. Představte si situaci, kdy byste provedli něco, co se fakt Pánu Bohu určitě nelíbí. Někomu jste něco ošklivého řekli či provedli – v rodině, v práci… Znám to z vlastní zkušenosti, že v tu chvíli fakt nemám chuť se modlit. Mám vztek sám na sebe, ale na omluvu nemám náladu a k modlitbě to tím pádem už vůbec není. Vztah s Bohem je v tu chvíli nějak narušen. Co následuje? Jaký je můj myšlenkový pochod?

Jsem v situaci Adama a Evy v křoví, kde se zrovna obalují fíkovými listy. Mají potřebu sami před sebou nějak zamaskovat ten průšvih, který udělali a moc dobře vědí, že to bylo blbě. Jenže hřích rozbíjí vztah s Bohem a tak místo toho, aby se dali na pokání, tak dochází na to maskování. To umíme skvěle – okecat si, že to, co jsme udělali, vlastně nebylo tak hrozné. Fíkové listy výmluv záhy před námi samými zakryjí naše selhání a my se cítíme lépe.

Tomuhle pořád ještě rozumím velice dobře. Místo, abych si přiznal vlastní selhání a z tohoto přiznání vyvodil nějaký důsledek, hledám výmluvy. Jsem přece utahaný, měl jsem blbej den, a nic tak hrozného se přece nestalo… Chvilku mi to maskování vydrží, ale poměrně záhy mi dojde, že ty fíkové listy jsou jen švindl. Adam s Evou se sice před pravdou skrývají v křoví, ale dříve nebo později se nemohou vyhnout setkání s Bohem – prostě vidím, že „blbej den“ byla jen trapná výmluva. Moje špatné rozhodnutí je moje vina.

Jak to vyřeší Adam s Evou? Jako my. Adam řekne, že ho navedla Eva. Ta Eva, co mu ji Pán Bůh dohodil! Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl. (Gn 3,12) Měl by ses nad sebou, Pane Bože, zamyslet, jak jsi ten svět udělal, do jaké situace jsi mne postavil, jakou mizernou ženskou jsi mi strčil do života. Eva není o nic lepší. Na Adama to hodit nemůže, tak aspoň na hada. V rámci příběhu je had prostě jedno ze zvířat. Chytré – ale pořád lidem podřízené. Evina věta „had mě podvedl a já jsem jedla“ je jen půlka pravdy. V té větě není nijak postiženo, že to je pořád Evin problém a nikoho jiného.

Ta potřeba házet vinu na druhé je opět zcela typicky lidská. Tedy typicky naše. Jestliže svoje selhání nedokážeme zamaskovat (fíkové listy okecávání), tak docela jistě najdeme někoho, kdo za to může. Jako první je na ráně ten druhý, na kterého jsem byl hnusný. On si za to všechno vlastně může sám! Chudák já! Anebo jiní lidé kolem nás. Nebo okolnosti, osud, genetika… Hlavně nepřiznat svoje vlastní selhání, svůj vlastní podíl viny. A jedem po skluzavce hříchu dál, protože zcela logicky takovýto přístup k vlastním selháním naše vztahy s lidmi kolem nás nepročistí. Jestliže ze svých vlastních selhání budeme obviňovat svoje okolí, je jen logické, že nás to naše okolí nebude bezvýhradně a horoucně milovat.

Skluzavka ale stále ještě nekončí. Svým špatným příkladem dost možná svedeme další. Příběh Adama a Evy pokračuje příběhem Kaina a Abela. Opět – známe. Kain i Ábel obětují ve stejnou chvíli stejnou oběť, ale Bůh přijme jen tu Abelovu. Z příběhu jasně vyplývá, že Kain je takový „nedělní křesťan“ (tedy „sobotní žid“ samozřejmě). Dokáže vzorně a příkladně obětovat, ale přes týden skutek utek. Kain má problém. Bůh mu řekne, v čem má Kain problém. Kdo za to může? Ábel. Kain svého bratra zabije.

A pořád – berme to jako modelový příklad. Jako náš příběh. Jako házel Adam vinu na Evu a Eva na hada, tak Kain svůj problém navalí na Ábela. Jen se to na té skluzavce hříchu už rozjíždí moc rychle. Už jsme v další generaci a po rodičích zděděný hřích je jako sněhová koule valící se z kopce – roste. Dole pod kopcem už může i zabít. Těžko mít Kainovi za zlé, jak ho Adam s Evou vychovali. Zdědil od nich potřebu nacházet kořen svých problémů v těch druhých. Jen tak říkajíc „popošel o krok dál“. Špatný myšlenkový pochod není spojen jen s hnusnými slovy, ale i s hnusným skutkem.

Když se potom rozpadnou vztahy v celé společnosti a země bude v Božích očích zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu (Gn 6,12), je jediným řešením potopa světa a nový začátek s Noemem a jeho rodinou.

A pořád to samé – nedumejme nad tím, kdy, kde a jak probíhala potopa světa, proto v Bibli není. I tento příběh si vyprávíme proto, aby nám pomáhal. Žijeme tady a teď a Bible mluví o tom našem tady a teď. Napořád nám to chce podtrhnout jeden a ten samý postřeh – totiž že když se rozpadnou vztahy s Bohem, tak ani doposud sebelépe fungující mezilidské vztahy dlouhodobě fungovat nebudou. Saulova dcera, královna Míkal z prvního čtení, je příkladem právě takové situace. Tragická a vpravdě „saulovská“ postava královské dcery, která byla víc po tatínkovi, než si dokázala přiznat a než nakonec dokázala ustát. Milovala Davida. Byla ochotna pro něj riskovat život a postavit se tátovi a zachránit tak život svého chlapa. Jako manželka tedy podtržená jednička s hvězdičkou. Vztah s Bohem ale neměla zas tak příkladný. Manželův život zachránila tím, že do postele strčila jakousi modlu. Domácího bůžka. Prostě něco, co v domácnosti věřící ženy vůbec být nemělo! Oslavy vjezdu schrány Hospodinovy do Jeruzaléma se neúčastní. Vrcholný bohoslužebný akt – a ona ho sleduje jen jako divačka z okna královského domu. Jak ji tak vidíme, jistě by nic proti Hospodinu neřekla, ale doma modly, na bohoslužby nechodí – není divu, že nepochopí Davidovu radost z toho, že se vrací schrána smlouvy Hospodinovy. To poskakování je pro ni jen trapným zesměšněním panovníka v očích lidu. Je „saulovka“ – královská důstojnost, to, jak člověk vypadá v očích lidu, jak reprezentuje královskou funkci – na to Saul hodně dal – a jablko nepadlo daleko od stromu. No – a pak už to mezi Míkal a Davidem nikdy nefungovalo tak, jak by to normálně fungovat mělo.

Stejně jako u Kaina, ani u Míkal neřešme otázku viny. Otázku, kdo za to může. Napořád by to byl prst, který ukazuje na kohokoliv jiného, jen ne na nás. Když jde o hřích, je to jediná situace v životě, kdy máte být mimořádně sebestřední sobci a bude to v nejlepším pořádku. To už přece víme, že tam to všechno začíná – když má člověk problém a místo, aby si ho přiznal, tak hledá, kdo je ten druhý, ten „někdo jiný“, který za to může. Ty příběhy o selháních si vyprávíme proto, aby pomohly nám. Aby nám došlo, že to jsou naše příběhy, akorát my máme pořád ještě čas s tím něco udělat.

Adam s Evou neměli srovnaný vztah s Bohem. Věděli, co je dobré a co zlé – ale nezařídili se podle toho. Kain neměl srovnaný vztah s Bohem. Dost možná už věděl hůř než jeho rodiče, co je dobré a co zlé, ale těžko ho mohlo napadnout, že zabít bráchu je dobré. A pak už to bylo jen horší a horší.

Míkal, dcera Saulova, neměla srovnaný vztah s Bohem. Řekl bych, že Míkal – tak, jak byla vychovaná – už fakt nedocházelo, co je na jejích postojích špatně. Proto se ji neodvažuji soudit – ale snažím se najít poučení, protože příběhy se mají vyprávět tak, aby pomáhaly. Když člověk ví, co je dobré a co je zlé a nezařídí se podle toho, docela jistě se na to nabalí nějaký další problém a dost možná dopadne i na další lidi, co jsou v tom docela nevinně.

Poučení je zjevné – srovnejme si svůj vztah s Bohem, nebo se nám na to také nějaký problém nabalí. Jestliže pořád ještě víme, co je dobré a co je zlé, tak se podle toho zařiďme. Když to neuděláme, zkomplikujeme život sobě a záhy ho začneme komplikovat život lidem kolem sebe.

Srovnaný vztah s Bohem vede člověka ke schopnosti uznat a vyznat svoje hříchy a tak také najít cestu k jejich nápravě. Hřích je potřeba zastavit – než se to na té klouzačce rozjede, než se sněhová koule hříchu nabalí natolik, že už ji nezastaví. Často se to dá, když se začne včas. No jak jsem říkal – bylo to o hříchu – a jsem pořád proti.

Amen.