Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

O naplnění zákona

Kniha: 1. čtení: 2Kr 22, 8–20 a 23, 1–10 | kázání: 1J 2,1–17 (B21)

Datum: 29. 5. 2022

Autor: Alžběta Slabá

písně: 150, 673, 313, 303, 581, Tvůj, Pane, jsem (starý EZ 572)
introit: Ž 19 (B21)
1. čtení: 2Kr 22, 8–20 a 23, 1–10
kázání: 1J 2,1–17 (B21)
poslání: Fp 2,12–13

Milé sestry, milí bratři, vážení hosté,

čeká nás dnes rozjímání o Zákonu, o Božích nařízeních a řádech. Král David ve svém krásném žalmu 19 říká, že Boží zákon je sladší než med. Zní to na první pohled trochu zvláštně, příkazy a zákazy obvykle evokují spíš odříkání požitků, než že by byly jejich zdrojem. Sladkým se zdá být nikoli zákon a jeho příkazy, ale podlehnout tomu, co je zakázáno. Jóšijášův příběh ale může pomoci osvětlit, o čem je řeč. (A o světlo tu jde v první řadě.) Jóšijáš se stal králem v době velkého duchovního úpadku, v době všudypřítomné modloslužby, kdy jeho královští předchůdci jako oběť Molochovi obřadně upalovali (tedy tzv. ) vlastní děti. A do této temnoty přichází světlo Zákona a Jóšijáš konečně vidí. Je zděšen, když poznává, jak se Izrael vzdálil Božímu plánu, ale zároveň zatouží poslouchat Toho, který je Pravda, Světlo, v němž není nejmenší tmy. Trhá svůj plášť a pláče, poté vyhledává Boží prorokyni, obnovuje smlouvu s Hospodinem a vrhne se do následování Zákona celým srdcem a celou silou.

C. S. Lewis v tomto kontextu říká v Úvahách nad žalmy:

Je to doba, kdy je Izrael obklopen a přemáhán krutostí, kdy je v pokušení převzít božstva národů, které ho utiskují, nenasytná božstva, která toho tolik chtějí, a tak snad mohou i hodně poskytnout. A právě tváří v tvář sakrální prostituci a lidským obětem září spravedlnost Božího zákona jako polední slunce, je jako čerstvý vzduch po pobytu v podzemní kobce, jako jasný rozum po probuzení z děsivého snu, jako pevná půda pod nohama člověka, který se dlouho brodil bahnem.

Ano, zákon je jako světlo, sluneční žár, který pronikne do každé skulinky. A v jeho světle se nám někdy naskytne hrozná podívaná na náš svět a naše životy, ale zároveň můžeme zahlédnout, jak krásný svět Hospodin zamýšlí, a můžeme po dlouhém bloudění konečně najít správnou cestu. Můžeme zatoužit po ztraceném ráji. Ráji, kde žil člověk s Bohem v dokonalé jednotě. Zatoužit mít znovu účast na velkém tanci lásky, který je podstatou všeho, i Boha samotného, protože Bůh je Láska. Dokonalá láska Otce k Synu a Syna k Otci, zosobněná v Duchu Svatém a vtělená v celém stvoření, kterou i my jako milované děti můžeme zakoušet a zrcadlit.

Jenže… Samotné příkazy a zákazy lásce nenaučí. Ne nadarmo i samo desatero začíná “já jsem tě vyvedl z egyptské země”. Zákon, Starý ani Nový, není soubor pouček. Je příběhem, do kterého můžeme vstoupit, kronikou rodiny, do které můžeme být adoptováni. Můžeme se stát dítětem, které je milováno, a tak má i ono samo svého Otce rádo, chápe smysluplnost Jeho pokynů a touží Mu dělat radost. Dítětem, jehož poslušnost se z lásky narodí a v lásku poroste. Ale dítě je někdy poslušné, protože chce jen mít klid, nebo uznání, kterým se bude chlubit, nebo nějaké výhody. Nebo může poslouchat jen kvůli strachu z trestu. A pak se ztrácí smysl zákona, smysl dobrých rad pro dobrý život. Přestává být školou Lásky. Pak se dodržení sobotního klidu může stát důležitějším než uzdravení trpícího. Desátky z máty a kopru tu jsou, ale soucit s bližním chybí. A Ježíš říká: “Milosrdenství chci v první řadě, a to ostatní nezanedbávejte.” Nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. Ani písmenko zákona nepomine. Naše spravedlnost má o mnoho převyšovat tu zákonickou. Bůh od nás chce víc. Chce všechno. Protože pojmout Boží zákon můžeme jen celou bytostí. Možná dokonce jen mnoha celými bytostmi, spojenými v jedno tělo jeho Církve. Kázání na hoře (se svým nejen cizoložit, ale ani nehledět chtivě, nejen nevraždit, ale ani se nehněvat), to není absurdní extrém, aby si nikdo nepřipadal moc zasloužile, to je reálný plán pro život, pro život věčný. Máme milovat celým srdcem, celou duší, celou myslí, celou silou. To není nějaké lážo-plážo, nezúčastněné čekání, až to Pán Ježíš nějak zařídí. On je vzorem, jak máme jednat i my. Cesta lásky je i cestou kříže. V lásce jde o život. Život, který máme ztratit pro Hospodina. “Ale to nejde! Kdo tedy může být spasen?” říkáme s učedníky. “Já chci, ale nedokážu to,” zoufáme si v těch lepších chvílích se svatým Pavlem. Vždyť jsme padlé stvoření v padlém světě. “Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?” píše Pavel Římanům. A dodává: “Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!”

Ano, “my milujeme, protože Bůh napřed miloval nás,” píše Jan v třetí kapitole svého prvního listu. Musíme se nejdříve nechat milovat, chceme-li se sami lásce naučit. Musíme nejdřív poznat, co je být milován Bohem, chceme-li poznat Krista, když přichází do tohoto světa a do našeho života. Ježíš řekl: “Kdybyste byli Boží děti, milovali byste mě.” Musíme se nechat vtáhnout do Boží lásky, chceme-li se znovu narodit. “Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha.” píše také Jan. Ale jedním dechem dodává: “Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.” S naší dočasnou nedokonalostí se počítá, ale pořád platí, že život bez hříchu, život podle zákona lásky, život v Duchu Svatém, je samozřejmým důsledkem, přijímáme-li lásku Boží. Naučíme-li se čerpat ze zdroje, bude platit, že “po lásce poznají křesťany”. Podle ovoce se pozná dobrý strom. Dokud jsem ale trní, nedonutím fíky, aby na mě rostly. Jak se tedy tím dobrým stromem stát? Jak se nechat Bohem milovat? Jak se dostat ke zdroji vší lásky, všeho dobra? To je velké téma. A každé Boží dítě má svůj příběh, jedinečné místo v tanci, vlastní part v Boží symfonii. Všechno krásné a dobré od stvoření světa vypráví příběh Boží lásky. Vesmír tančí v jejím rytmu. A v Ježíši Kristu se Bůh sám stal člověkem, aby nás on sám vedl. Jako kvas prostoupí všechno těsto, může Bůh skrze Krista proměnit celé lidstvo. Přišel, aby v každém z nás naplnil zákon do posledního písmenka. Ale nemůže jednat proti naší vůli. Dveře musíme otevřít my. Otevřít okenice, aby dovnitř mohlo světlo a vyhnalo všechny stíny. Vlastně otvírat znovu a znovu, kousek po kousku všechna zavřená okna a dveře svého srdce. Nebo, použijeme-li obraz plané ratolesti připojené k Božímu kmeni, vrůstat do Krista, nechat Krista vrůstat do sebe.

Otvírat se lásce. Otvírat se světlu. Vrůstat do Krista. Ale jak? Nemám nějaký jednoduchý návod, ale myslím, že můžeme začít jako Jóšijáš. Chtít. Chtít vědět, co nám Bůh chce říct. “Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.” A když přijde Slovo a Světlo, chtějme slyšet a vidět, i když to znamená vidět svoji bídu. Uvidíme, jak daleko jsme zabloudili. Ale uvidíme také, že je kam se vrátit. Jako hladový marnotratný syn mezi prasaty. Je to bída, ale když se zvedneme z bahna a odhodláme se vrátit, zažijeme neuvěřitelné. Uslyšíme Boží ujištění: Ano, já vím, co všechno jsi zkazil. Jak jsi promrhal všechno dobré, co jsem ti dal. Znám všechny hnusárny, které sis omlouval před sebou i druhými, všechna tvoje selhání. Znám je líp než ty, ale neodsuzuju tě. Naopak. Jsi moje milované dítě, jsi pořád moje úžasné stvoření, a dám za tebe život všemu tomu navzdory. Vší tvé špíně navzdory ti běžím vstříc a beru tě do náruče, dítě moje. Byl jsi mrtev, a žiješ! Narodil ses znovu.

Komu bylo mnoho odpuštěno, mnoho miluje. Přistupujme tedy směle k trůnu Milosti. Nechme si odpustit. Spočiňme v náruči Božího odpuštění a přijetí. Jan Amos Komenský přirovnává modlitbu ke křídlům, a tak létejme k Bohu se vším, co jsme pokazili, se svými starostmi i radostmi, s lítostí i vděčností. Zkusme k Němu napnout svou plnou pozornost, ztišit se, nechat neposedné myšlenky žvanit kdesi dole a vznesme se, abychom se s Ním setkali v tichu přítomného okamžiku. A pak se můžeme, spolu s Komenského Poutníkem, vrátit do labyrintu tohoto světa a vnášet do něj něco z přijaté lásky. Vždyť nejen modlitba v užším slova smyslu je příležitostí k setkání s Bohem. Cokoliv děláme, zkusme dělat pro Něj. Každá činnost může být příležitostí k setkání s Láskou, protože Boží stvoření, byť poznamenané pádem člověka, stále v sobě nese mnoho z Božího dobrého díla. Krásná příroda, hudba či obraz, potěšení smyslů, lidská dobrota přijatá i prokázaná, užitečná práce, v tom všem můžeme zažít Boží dotek. Kdykoliv se svým činem přidáme k Boží lásce, naše láska poroste. Jestliže se navzájem milujeme, Bůh v nás zůstává. Snažme se vidět Krista ve všech jeho bratřích. Naše lidské lásky nám mohou pomoci, vždyť navzdory své nedokonalosti dokážeme poskytnout mnoho dobrého svým dětem, rodičům, partnerům, přátelům, bratrům a sestrám. Když své city a své odhodlání dáme Bohu k dispozici, budou Jeho skvělým nástrojem. A s Boží pomocí budeme rozšiřovat okruh těch, kterým dokážeme být bližními. Ale pozor, i lidské lásky se mohou stát démony, učiníme-li je bohy.

To je něčím, co mi také vyplývá z Jošiášova příběhu. Tedy zásadní význam zbavování se model, bohů a bůžků, čehokoliv, co si nárokuje to, co má patřit jedinému Bohu. Jsme padlé stvoření a ve světě jsou Boží nepřátelé. Zbožšťování kdečeho je všudypřítomným pokušením dnes stejně jako za Jošiáše. Jen ty modly vypadají jinak. Ale všimněme si, že Božímu lidu v Jošiášově době nepřišlo zřejmé, jak zlé je to, co přebírali od okolního světa. Bylo to běžné, bylo to někdy zdánlivě smysluplné, ba bohulibé. I dobrý král Jóšijáš to nahlédl až ve světle Zákona. Tak chápu ono Janovo: Nemilujte a neuctívejte zlaté tele, ani slunce, měsíc a nebeské zástupy, ani lidskou moudrost, životní sílu, svobodu, tradici… Zkrátka kdykoliv dosadíme na Boží místo cokoliv jiného, stane se to démonem, odevzdáme mnoho a nic nezískáme, protože jen u Boha platí, že kdo ztratí svůj život pro něj, nalezne jej. “Kdo má v lásce tento svět, nemá v sobě lásku k Otci.” Nelze mít v lásce svět jinak, než skrze lásku k Otci. Mimo Boha není spása, není láska, není život. Dejme si pozor, čemu se věnujeme, čemu věnujeme sebe, svou lásku, svoji poslušnost, svůj život. Jedině skrze Boha můžeme správně milovat. Tělo může být opravdu milováno jen proto, že patří někomu, kdo je víc než tělo. Celé stvoření může být opravdu milováno jen skrze Toho, kdo jej přesahuje.

A tak v nás Bůh koná své dílo, ale potřebuje celé naše srdce, celou naši mysl, všechnu naši sílu. Vždyť naše vůle je součástí plánu na záchranu. Ježíš Kristus zákon naplní, ale rukama, ústy a srdcem každého z nás. Nechme se milovat, nespokojme se s náhražkami a dejme do toho všechno.

Amen.