O tom, co Chizkijáš neudělal (křest) + O modlitbě s Chizkijášem

písně: 1, 231, 719, 599, (VP: 369, 147) 384, 320, 72
vstup: Ž 1,1–6
1. čtení: 2Král 20,1–13
kázání: Iz 38,9–20 
poslání: 1Tes 5,16–18

Franto (ale i všichni ostatní),
příběh krále Chizkijáše nám má být poučením. Chizkijáš onemocněl a byl zázračně uzdraven. Aby si náhodou nemyslel, že to nějak způsobily ty fíky nebo co, tak dostal od Pána Boha znamení – stín na jeho slunečních hodinách se vrátil o deset stupňů nazpátek. Chizkijáš prožije zázrak a pak ještě druhý zázrak, kterým se mu potvrdí, že v jeho životě skutečně působí Bůh. O tomto zázraku se dozví nějaký jiný král – babylónský Beródak-baladán. V Babylóně byly vysazení na astronomii jako nikde jinde. Babylóňany jako první napadlo to, čemu dnes říkáme „astrologie“, tady že nebeská tělesa nějak ovlivňují náš život. Když babylónský král slyší o zázraku se Sluncem, to ho mimořádně zajímá! Nebeská tělesa rozhodují o tom, co nás čeká a tady si nějaký král hýbe nebeským tělesem sem a tam?! Tak vyslal posly, aby s králem o té jeho nemoci a uzdravení promluvili. Poslové přijeli, král je přijal – vyslechl posly a ukázal jim celou svou klenotnici, stříbro a zlato, různé balzámy, výborný olej i svou zbrojnici a všechno, co se nacházelo mezi jeho poklady. Nebylo nic, co by jim Chizkijáš ve svém domě a v celém svém vladařství nebyl ukázal.

Klenotnice – ukázal jim svoje šperky. Stříbro a zlato – ukázal jim svoje zásoby drahých kovů. Balzámy a drahý olej – ukázal jim svůj lékařský a kosmetický salón. Zbrojnici – ukázal, že by mohl být užitečným vojenským spojencem. Jen nikde nečteme, že by je vzal do kostela. Že by vyprávěl o Hospodinu. O tom Bohu, který umí posunout Sluncem a fakt to udělal. Za pár let babylónský král pošle vojáky, všechny ty šperky, stříbro, zlato, balzámy a drahý olej i výzbroj seberou a odvezou do Babylónie. Chizkijášův Bůh je zajímat nebude, tak jeho Chrám vykradou a poboří, protože to s tím Sluncem a stínem – to asi byla jen nějaká povídačka, když o tom Chizkijáš neřekl ani slovo a jen se vytahoval svým majetkem. On byl jinak Chizkijáš dost dobrý panovník, ale o Pánu Bohu vyprávět nedokázal. Poslům z Babylóna, ale pak třeba ani vlastním dětem – a to taky nebylo k dobrému. Tak bych ti, Franto, přál, abys nejen s Pánem Bohem taky zažíval zázraky, prožíval Boží blízkost a Boží pomoc ve svém životě, ale abys o tom, také dokázal vyprávět druhým. I proto se scházíme na dorostech, na mládeži i jako dospělí, abychom si vzájemně povídali, co dobrého jsme prožili. Abychom za to společně Pánu Bohu děkovali. A když už se nás někdo dokonce zeptá – jako se ti babylónští poslové přišli zeptat Chizkijáše! – tak také uměli dobře odpovědět.

Amen.

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o modlitbě učiněné ve velmi zoufalé situaci. Chizkijášův příběh známe z prvního čtení – král smrtelně onemocněl, modlil se a následně byl zázračně uzdraven. S hlavním čtením jsme tedy v samém středu příběhu. Jsme svědky králova modlitebního zápasu o uzdravení. Něco už víme, ale pojďme se z toho Chizkijášova modlitebního zápasu poučit víc.

Projděme si, jak nám to podává zápis Chizkijáše, krále judského, o jeho nemoci, a jak se ze své nemoci navrátil k životu, z té modlitby se pak poučme. Z té směsice nářků, díků a pak zase nářků. Z kolísání na hraně zoufalství, rezignace, vzdoru, výčitek a vzápětí naděje a slibů. To je Chizkijášova modlitba. Jak tu modlitbu čtu, tak jí tak říkajíc „věřím“. Žádná sebestylizace. Tady si Chizkijáš na nic nehraje. Může mu být nějakých 40 let. To ani tenkrát ještě nebyl věk na umírání. Je uprostřed svých dnů, kdy ještě čekal další roky života. A najednou má přijít konec. Obrazy, kterým dodnes rozumíme – když se vytáhnou kolíky ze stanu, stan se zbortí. Je zabalen a odnesen pryč. Na tkalcovském stavu je stovkami nití navázán výrobek, řádek po řádku rostla deka či koberec. Ale pak přichází tkadlec a jediným máchnutím ostrého nože přeřízne všechny ty nitky. K odříznutému výrobku se už nepřidá ani jedna jediná další řada. Není jak. Smrt je odchod do říše temnoty, zmaru, zapomnění. Už není o čem diskutovat. Do dnešního večera jsi se mnou hotov. Tohle rozpoznání, že z vlastních sil si nepomůžeme, to je asi ten nejjednodušší prvek modlitby. V okamžiku poznání, že už to z vlastních sil nedá, tak to se kolikrát k Bohu obrací kdekdo. My v tom ale nepřehlédněme ještě něco důležitého. V tom všem rozpoznání konce Chizkijáš i za svou bolestí a trápením hledá jednajícího Boha. Ne Boha, který zlo dopouští, ale jako Boha, který sám aktivně jedná. Který ho sám jako tkadlec odřezává od osnovy. Který mu sám jako lev drtí kosti.

Myslím, že ta věta „Bůh zlo nepůsobí, ale dopouští“ je tak trochu polopravdivé těšínské jablíčko. Jistěže za mnohým zlem, které nás potkává, je Boží dopuštění, Tak se už Mojžíš ptá (Ex 5,22-23): „Panovníku, proč jsi dopustil na tento lid zlo? … Od chvíle, kdy jsem předstoupil před faraóna, abych mluvil tvým jménem, nakládá s tímto lidem ještě hůře. A ty svůj lid stále nevysvobozuješ.“ Vina v tuto chvíli leží plně na faraónovi. Ale namnoze Boží jednání a dopouštění splývá. Zůstaneme v Egyptě, v příběhu o deseti egyptských ranách čteme (Ex 9,23): Když Mojžíš vztáhl svou hůl k nebi, dopustil Hospodin hromobití a krupobití. Na zemi padal oheň. Tak Hospodin spustil krupobití na egyptskou zemi. Víme, že faraón jen nakrátko couvne, ale jen co krupobití pomine, zatvrzele odmítne propustit Boží lid. Zatvrzele – protože Hospodin zatvrdí jeho srdce (Ex 10,1).

Nemám na to nějaké jednoduché, hezké a jasné vysvětlení, jak to tedy má Pán Bůh naplánované. Co z toho je Boží dopuštění a co přímé Boží dílo. Jen mi z toho napořád vylézá, že ta dělicí čára je mezi lidmi, kteří se s Hospodinem chtějí bavit a těmi, kteří mají sami ve všem jasno. Ať již v dobrém nebo zlém, ale se změnou se nepočítá. Chizkijášova modlitba je pořád ještě rozhovorem. Není v ní rezignace, ale pořád i to počítání s Bohem, který s lidmi jedná. Znovu a znovu se mi vrací divadelní hra Luďka Rejchrta „Muž jménem Jób“, kde se vlastně celou dobu Jób propracovává k vyznání „Já vím, že můj Vykupitel žije“. Součástí Jóbova hledání Boha zachraňujícího je i replika: „Miluji jej, i když mu nerozumím. Proto se s ním hádám!“ Jóbovi přátelé jsou zděšeni z té odpovědi a vyzývají Jóba, ať se nerouhá, ale podrobí se Božímu trestu za něco, co určitě provedl. Jób takové obvinění odmítá, ale v tu chvíli za Jóbem přicházejí „skřítkové obviňováci“ – Očko, Picpic, Píchal, Černohlídek, Bumbác a Zdravouš…  Jób je naprosto zdeptán. Bůh, kterému nerozumí, ho deptá.

Co s tím?
A Zloprava už našeptává: „Teď už to půjde snadno. Odvahu, místo Džob! Je to tak snadné.
Jób: „Já vím…“
Zloprava: „Ano, víš, jak Ti ublížil. Teď ho můžeš proklínat.“
Jób: „Já vím…“
Z druhé strany anděl Gabriel: „Dobře, Jóbe. Jen to zkus.“
Jób: „Já vím, že můj Vykupitel…“

No – ještě to nedá celé. Ale jak už to ve hrách Luďka Rejchrta bývalo, scéna se už přesouvá k Vánočnímu poselství a „Do Nazareta anděl Gabriel…“ a pak „Panna syna porodila“ a Hrad zoufalství zasáhne zemětřesení. Pak už to Jób celé dá. Chizkijáš si na tenhle okamžik ještě chvilku počká a co hlavně – i on se k němu musí teprve probojovat. Zcela jóbovsky v něj ale doufá. Chizkijáš ví, že i jeho Vykupitel žije. Jen by to potřeboval nejen vědět, ale i prožít – a má velmi konkrétní představu, jak by to mělo vypadat. Nechce umřít. Zápas to není snadný. Kvůli tomuhle se žije? Žil můj duch pro tohle vše, co zažil? Správě z toho slyšíme řečnické otázky. Jasně – jsou na hraně výčitek, ale nejsou míněny jako otázky, ale jako vyjádření toho, že ne. Kvůli tomuhle se nežije. Jen se s tím člověk musí poprat, že to tak možná skončí. A v tom „možná“ se pak skrývá naděje, že neskočí, protože budoucnost je otevřená. Že pořád ještě má smysl se modlit. „Bůh“ není jen označení pro „osud“, kdy jakékoliv bouření se je předem odsouzeno ke zmaru.

Takhle si to může představovat řecká tragédie, ale ne biblická zvěst. Právě tak tu není jakási říše dobra a říše zla. Je to zcela jobovské a tedy správné se do poslední chvíle obracet na Hospodina a i v této zkoušce Chizkijáš obstál. Uzdrav mě a zachovej mi život! Chizkijáš vím kam se obrátit – k Bohu, který dokáže změnit všechno. K jobovskému vyznání Boha zastánce. Panovníku, jsem v tísni, zasaď se o mne! Modlitba jako hádání se s Bohem? Smlouvání, přemlouvání? Zní to nepokorně, ale ani prosba „buď vůle tvá“ není v Bibli spojena s rezignací. S ukončením všech lidských snah a aktivit. Tak to Bůh od lidí nečeká. V té prosbě se v Bibli skrývá příslib lidské spolupráce na naplňování Boží vůle všude tam, kde bude poznána. Tento příslib spolupráce je pak poslední motiv, který chci z Chizkijášova modlitebního zápasu vyzdvihnout. Viděli jsme rozpoznání vlastních mezí, rozpoznání, že jestli to půjde dál svou přirozenou cestou, tak je konec. Viděli jsme vzdor proti takovémuto konci. Vzdor, který koření v důvěře v Boha, který nás slyší a na naše prosby nějak reaguje. Vyslyšená modlitba má nějaký důsledek. Když už ta hořkost přehořká vede nakonec ku pokoji, protože Chizkijáš bude vyslyšen a zázračně uzdraven, tak …živý, jenom živý, vzdá ti chválu jako já dnes, vyznává Chizkijáš. Otec seznámí s tvou věrností své syny. Hospodine, buď mou spásou! Budeme hrát na strunné nástroje po všechny dny svého žití v Hospodinově domě.

Vidíme tu motiv nějakých slibů Hospodinu, kde na prvním místě je slib svědectví druhým a vůbec vděčnosti Bohu. Slib zbožného života. U tohoto už víme, že Chizkijáš nebude dobrý příklad v naplnění svých slibů. Ale sliby jsou to dobré. Zapamatujme si tedy i tu třetí fázi modlitebního života. Když (1) zjistíme, že jsme v háji, ale nezahořkneme (nešprajcneme se) a (2) dál se modlíme a dokonce si vymodlíme změnu, v tu chvíli je čas ke (3) změně života, kde základem je postoj vděčnosti. Tohle nás učí už Chizkijáš, ale je to sama podstata křesťanského stylu života. Od Boha jsme dostali dar odpuštění hříchů, dar věčného života. To všechno předem jako dárek – a teď je na nás, jak zareagujeme. Jak to změní náš život. Je jen logické, že by ho to změnit mělo. Každá další dobrá věc v našem životě, za kterou rozpoznáváme Boží dílo, by nás měla měnit k obrazu dobrého Božího dítěte.

Amen.