O následování

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej.“ (Lukáš 9:23-25)

Velmi často v dnešním světě slyšíme, abychom byli sami sebou. O post-moderní společnosti se běžně mluví jako o individualistické společnosti. Hledání sebe sama a hledání vlastní identity je vlajkovou propagační lodí nejrůznějších programů a směrů. Ať už jde o identitu politickou, národní, etnickou, sexuální, třídní či genderovou. Dosaďte si, co se týká zrovna Vás.

A do toho Ježíš říká: „Zapři sám sebe“. Neříká tedy křesťanství opak, nejde proti tomuto směru? Nemáme se zapřít – a o poznání sama sebe moc nejde?

Takový výklad Ježíšova výroku je podle mne mylný, protože pomíjí, co se myslí slovem „zapřít“. Předpokladem zapření je totiž poznání. V jakém kontextu se Vám vybaví slovo zapření? Podle mne nejznámější použití slova zapření je v souvislosti s Petrovým zapřením Krista. A Petr velmi dobře věděl, kdo je Ježíš – byl ten první, který ho vyznal jako Spasitele, četli jsme to v prvním čtení. Byl to právě on, který Ježíše vyznal – a zapřel. Pokud tedy dnešní oddíl říká „zapři sám sebe“, interpretuji to tak, že bychom měli vědět, kým jsme – kdo jsem já, co chci, co znamená svět okolo mne, potřebuji se orientovat. Na první pohled tedy křesťanství je v souladu s dnešním převládajícím přesvědčením, že bychom se měli poznávat, že bychom měli zjišťovat, kdo jsme. Mnohé aktivity v církvi jsou na toto namířené, byť směřují primárně na děti a na mládež. Tábory, voda, puťáky, akce, které nás vytahují z naší komfortní zóny a konfrontují nás s něčím, co je nám třeba nepříjemné nebo v čem nevynikáme – a díky tomu se více poznáváme. Pro dospělé je toho méně a často to je více filozoficko-diskuzní, než zážitkové.

Zastavit se u sebepoznání by ale byla zásadní chyba – a to je to, v čem se křesťanská zvěst odlišuje od mnohých různých zvěstí v tomto světě: Po sebepoznání má totiž následovat sebezapření. Nežiji život proto, abych byl sám sebou. Pokud bych zjistil, kdo jsem, a žil pro to, tak svůj život ztratím. Pokud ale zapřu sám sebe, každý den vezmu svůj kříž a budu následovat Krista, svůj život zachráním – a tím zachráním i sám sebe. Jeden z paradoxů křesťanské zvěsti. Rozeberu ho nyní detailněji. A jen pro ujasnění, nemyslím si, že se zapřením sama sebe musím čekat až na detailní poznání sama sebe – vždycky se budeme znát jen částečně.

Co si představit pod slovy zapřít sám sebe? Vidím dvě stránky sebezapření. Tou první je materiální: Neprosazovat sám sebe, neprosazovat svoje zájmy, chutě, očekávání. Jinými slovy, život tu není proto, abych ho žil sám pro sebe, abych si užíval. To mám potlačit. Neznamená to, že mám život žít jen pro druhé. Vzpomeňme si na druhé z dvojpřikázání: Miluj bližního svého jako sám sebe (Matouš 22:39). Ale velmi často máme tendenci žít zejména pro sebe – a to máme potlačovat, v tom se máme zapírat. Možná proto Ježíš používá silnější slovo, zapírat, protože ví, že naší tendencí je žít pro sebe. To je jedna stránka zapření sebe sama – každodennější, jednodušší, namířená proti sobectví.

Pak tu je ale druhá, hlubší, stránka zapření sebe sama: Překročení bariér vztyčených tím, jak se definuji. Představme si to na různých identitách: Jsem Čech, tak přece nebudu pomáhat cizincům. Nebo můžu odmítavě hledět na lidi, kteří jsou hrdí na to, že jsou Češi: Vždyť národní hrdost je zlo. Jiná varianta: Jsem křesťan, tak budu pomáhat jen ostatním křesťanům. Nebo naopak, pokud kdokoli jen zpochybní přijímání muslimských uprchlíků, tak ho začnu považovat za xenofoba. Jsem-li silně progresivní, tak se nebudu ani stýkat s lidmi, kteří nesouhlasí se stejnopohlavními manželstvími – nebo naopak. A takto by šlo pokračovat. Naše přesvědčení, tedy to, s čím se identifikujeme a jací si myslíme, že jsme, nás odděluje od ostatních.

Ježíš nám ale opakovaně sděluje, že takové rozdělování je umělé. Vzpomeňme na podobenství o milosrdném Samařanovi, kdy zraněnému Izraelci pomohl Samařan – příslušník opovrhovaného etnika – a nikoli ostatní Izraelci. Nebo když Ježíš stoloval s celníky i prostitutkami a neštítil se nemocných – ale ani mocných a bohatých. Jak píše apoštol Pavel v listu Galatským: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (3:28). Vztyčování jakýchkoli bariér je tedy na škodu. Potřebujeme proto zapřít sami sebe – a vzdát se přesvědčení, že naše identita má zásadně určovat s kým a jak se budeme stýkat. Moje názory – a klidně i radikální, jako Ježíšovi – by neměly ovlivnit moji schopnost milovat ostatní, soucítit s nimi a láskyplně s nimi jednat. I když vnímají svět výrazně odlišněji než já, tak se mám zapřít.

Po zapření Ježíš zmiňuje nesení svého kříže a to každého dne. Každý máme svoje starosti, těžkosti, povinnost, které vyvstávají z našich nejrůznějších životních rolí: Partner, rodič, student, zaměstnanec, zaměstnavatel…. Jde o to překonávat své pohodlí, neuhýbat před těžkostmi, nevykašlat se na své povinnosti – zkrátka být zodpovědný za svůj život. To co mne v daném verši děsí jsou slova každého dne. Není to něco krátkodobého, ale celoživotní úkol a to i tehdy, když se mi do toho velmi nechce. Pro jistotu, aby to, co říkám, nebylo desinterpretované: Neznamená to, že si nemůžu pořádně odpočinout, že nemůžu dát výpověď v práci, snížit úvazek či třeba si stěžovat na problémy s partnerem, dětmi či kamarády. Rozhodně nemáme hořet tak, že vyhoříme. A svět na nás často klade požadavky, které jsou přehnané či zbytečné – a rozhodně je nemusíme splňovat. Ale nesení svého kříže je podstatou našich životů – jak Hospodin říká Adamovi při vyhnání z ráje: „V potu své tváře budeš jíst chléb“ (Genesis 3:19).

Pojďme ještě detailněji do daného verše: nes každého dne svůj kříž. Znamená to tedy, že nemám nakládat ostatním. Když spolupracujeme na projektu a já neudělám svoji část, tak to vyjde na ostatní. Když jsem ve vztahu a dlouhodobě do něj neinvestuji, ale dělá to jen moje manželka, tak nenesu svůj kříž. Ale abychom neměli dojem, že jsme v tom sami a že každý je zodpovědný jenoom sám sebe, je dobré připomínat si verš z Galatským, kterým Pavel píše „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův“ (6:2). Berte na sebe břemena jedni druhých. Každý sice máme nést svůj kříž, ale zároveň bychom se měli vzájemně podpírat, když někdo nemůže. A nechat si pomoci.

Až do teď jsem v zásadě líčil nepříjemné věci, něco, co nám často není vlastní. Proč tedy mám zapřít sám sebe a nést svůj kříž? Vždyť to jde proti mé přirozenosti i tomu, co hlásá svět: Hlavně buď sám sebou (a případně užívej si a měj pohodlí). Tím důvodem je, že toto mi umožní následovat Ježíše. A následování Ježíše je to, co mne přesahuje – jediný důvod, proč má smysl zapřít sám sebe. Věříme-li, že Bůh stvořil tento svět, dal za nás svého Syna a po smrti na tomto světě budeme žít s Bohem, pak toto všechno dává smysl. Pokud by Ježíš nevstal z mrtvých, pak by platilo to, co píše Pavel v 1. listu Korintským: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (15:19). A nemá smysl přijít o život pro nic jiného než pro Boha.

Následování nám dává přesah, důvod, proč žít tento život, a naději, že smrtí život nekončí. Důvod, proč se zapřít a nést svůj kříž. Není to ale jen důvod, proč se zapřít a nést svůj kříž, ale tyto dvě aktivity jsou zároveň zásadní pro to, abychom mohli Ježíše skutečně následovat. Jsem-li zaměřený jen na sebe – materiálně i identitárně – pak budu klást sebe na první místo ve svém životě. A s tím Ježíše nejde následovat. Podobně pokud neponesu každý den svůj kříž – tedy nebudu ochotný být za sebe zodpovědný – tak je těžké Ježíš následovat, protože budu mnohým okolo mne zavazet.

Krása křesťanské zvěsti je pak v tom, že byť to na první pohled vypadá, že se vzdáváme sami sebe a svého života, tak tímto ho naopak získáváme. A nemyslím tím jen posmrtný život – myslím tím i život zde na této zemi. Tuto myšlenku Ježíš podle mne vyjadřuje ve větě: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej“. Toto je životní paradox, který objevujeme obecně v našich životech, ať už se často jedná o štěstí, dobré manželství nebo třeba pracovní úspěch. Tyto věci často nemůžou být přímé cíle, ale jsou výsledkem správného jednání. Šťastný jsem po dobře odvedené práci, když se věci dobře daří – a to často když jsem hodně unavený, někdy po celodenní práci v posteli. Když hodiny koukám na filmy či seriály nebo jinak hledám štěstí, tak mne to naopak příliš nenaplní. Jinými slovy, pokud nejdříve hledám Boží království, tak vše ostatní bude přidáno.

Pěkně to může být vidět na partnerských vztazích či v práci. Pracuju-li na partnerském vztahu bez ohledu na to, co z něj zrovna dostávám, tak se často výrazně zlepší. Gary Chapman pěkně popisuje, jak láska jednoho nakazí toho druhého. Když mi nejde primárně o to, jak budu odměněný či nakolik bude moje práce vidět, ale abych ji dělal dobře, tak se člověk často dostane výše a dál, než pokud by dělal jen to, co je zrovna populární nebo co by bylo vidět. I pokud se ale výsledek nedostaví, tak nemusíme zoufat a ani bychom neměli. Ježíše následujeme – a to se odráží v těchto našich postojích – ne proto, že se to vyplatí a zlepší, ale protože to je správné. A pokud nepřijde odměna zde (a často přijde), tak si shromažďujeme poklad v nebi.

Tedy, co bychom si měli dnes odnést (a tím myslím i sám na sebe, v zásadě kážu sám pro sebe).
– 1. Máme poznávat sebe sama. Ale nemáme se u toho zastavit, nemáme žít život pro sebe.
– 2. Naopak se máme zapřít – zapřít svoje sklony k egoismu a nenechat se ohraničit od ostatních lidí svými přesvědčeními.
3. Brát vážně zodpovědnost za sebe a za život okolo sebe a následovat Krista, ale zároveň myslet na druhé a pomáhat jim s nesením jejich břemen – a nechat si pomoct.
4. Paradoxně tím v životě získáváme daleko více, než když se zaměřujeme jen sami na sebe. A to nejen pro věčnost, ale často i zde – tady a teď.

Zapření se a nesení kříže se nám může zdát jako velký a těžký úkol. Je proto dobré vědět, že na to nejsme sami. Jak říká žalmista „Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi jistá“ (Ž 46:1). A Hospodin nám slibuje: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ (Židům 13:5). Budiž to pro nás povzbuzením a jděme dále v síle našeho Pána.