Odpouštějte!

Písně: 170, 314, Úžasná láska, 252, (VP: 369, 33, 564, 640), 384, 679, 408

Introit: Ž 133 (1,1-3)

1. čtení: J 20, 19-29

Kázání: Kol 3,13

Poslání Lk 17,3-4

Milí bratři a sestry,

jak Pán odpustil nám? Před týdnem byly Velikonoce, tak nám snad všem naskočí příběh o Ježíšově smrti na kříži. Bůh si nás zamiloval a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 1,10) Kříž je znamením Boží lásky k nám. Kristovou obětí jsme byli s Bohem usmířeni. Naše hříchy byly odpuštěny a my můžeme začít nově a jinak, protože se za ně Ježíš obětoval.

Odpuštění, které nám přinesla Ježíšova oběť za naše hříchy, nám otevřelo cestu k dobré budoucnosti ve vztahu s Bohem. My se podle tohoto vzoru snažíme odpouštět druhým, abychom otevřeli cestu k dobré budoucnosti v našich mezilidských vztazích. Svorný a pokojný život není ani ve společenství věřících nic běžného a samozřejmého – je to vzácné a příjemné a Bohu milé a utěšené (jak jsme zpívali hned na začátku).

K něčemu tak pěknému, jako je svorný život bratří a sester, vede odpouštění a tak o odpuštění a odpouštění to dnes bude. Velikonoční příběh je příběhem o Božím odpuštění hříchů a otevření možnosti začít znovu a lépe. Toto odpuštění vede k vzájemnému odpouštění – a pak jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři a sestry bydlí svorně … tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky!

Motiv odpuštění hříchů vidíme od začátku až do konce Ježíšova příběhu. Dokonce už u Jana Křtitele zabaleného v povijanu, nad kterým jeho otec Zacharijáš pronáší prorockou modlitbu: „Ty, synu… půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, (nepřehlédněme – spása je v odpuštění hříchů!) pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“ (Lk 1,76n). Ježíšovým cílem vyvést nás ze tmy na cestu pokoje. Bůh je milosrdný, slitovává se nad námi a chce nám dát možnost nového začátku. To z vlastních sil nedokážeme. Vyjít z nepokoje ku pokoji (jak jsme zpívali před chvilkou v písni 314) – k tomu nás musí dovést Pán Ježíš a my si dnes vysvětlujeme, jak to dělá. Vzájemným odpouštěním.

Už kněz Zacharijáš to vidí, že spása přichází díky odpuštěním hříchů. Jeho syn – Jan Křtitel – když zahlédne Ježíše, tak řekne: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (J 1,29), protože rozpozná, že Ježíš je onen „Vycházející z výsosti“ o kterém jeho táta v souvislosti s odpuštěním hříchů mluvil. Ježíš sejme hřích světa. Celému světu tak ukáže cestu, která vede k pokoji – a znovu a dokolečka: tou cestou je odpuštění hříchů.

Jako Pán odpustil vám… píše apoštol Pavel a ukazuje tak na prazáklad a předpoklad všeho našeho odpouštění. Je to zkušenost odpuštění přijatého. Naše vlastní zkušenost s Boží láskou. Bůh nám odpustil všechno zlé. Otevřel před každým bránu do nebe, aniž by tam byla nějaká výčitka. Teprve takový život má smysl. Snadno to pochopíme, když si představíme život v neodpuštění zla. Jak nepříjemné je žít v trvalém střehu, že nám naše zlo stejně zase někdo bude předhazovat.

Bylo to zlo – o tom žádná. Rozhodně jsme spáchali hřích a hřích není legrace. Jako Pán odpustil vám… píše apoštol Pavel a my nesmíme zapomenout, že odpuštění hříchů stálo Pána Ježíše život na Golgatě. Jistě, že by Bůh mohl jednat jakkoliv. Je všemohoucí a mohl by hříchy prostě pominout. Patří ale k Boží pedagogice, že ke zlu se mlčet nemá. Máme vědět, že hřích je zlo a jako takový je potřeba ne zapomenout, ale nějak řešit, vyřešit, odčinit, napravit…

Učedníkům zrovna tohle bylo dost jasné. My dneska nic takového neděláme, ale pro židy Ježíšovy doby, tedy pro všechny křesťany prvních generací církve, tak věta „Ježíš je oběť smíření za naše hříchy“ odrážela běžnou zkušenost s obětním systémem. Křtitelovo označení Pána Ježíše beránek Boží, který snímá hříchy světa – to nekoresponduje s žádnou naší zkušeností. My v chrámu nevinná zvířata jako oběť za hřích neobětujeme. Jo – prostě je to tak, že Pán Ježíš ukončuje celý ten složitý systém chrámových obětí, jak ho popisuje třetí kniha Mojžíšova. Oběť za hřích úmyslný, neúmyslný a oběť pokojná, přídavná a zápalná. Býk, beránek, kůzle, mouka, olej, kadidlo jako prostředky pro srovnání si vztahu s Bohem… OK – bereme jako fakt, že tohle skončilo a jedeme dál.

Ježíšovi současníci si ale touto formou celý život srovnávali svůj vztah s Bohem. Oběť probíhající v jeruzalémském chrámu pro ně byla srozumitelným každodenním vyjádřením závažnosti hříchu a lidské potřeby se s tím nějak srovnat. Hledám něco v našem světě… Asi jako když jste na někoho byli hnusní, tak mu s omluvou přinesete bonboniéru. Cítíte, že máte ve vztahu s ním problém a chcete to nějak vyřešit. A bude to pořádná bonboniéra! Čím jste byli hnusnější, tím větší bude – a příště se budeme chovat jinak. Omluvou a bonboniérou obnovujeme vztah s tím druhým. Obětí starověký věřící obnovoval hříchem narušený vztah s Bohem.

Vědomí závažnosti hříchu vedlo Izraelce k poctivému plnění obětních předpisů. Ne, že by Pán Bůh nějakou takovou oběť potřeboval! Celý ten složitý systém je Boží pedagogika, ve které se mají lidé naučit kultivovat svůj vztah s Bohem. Učí se naslouchat Bohu a vyhýbat hříchu, aby tu oběť za hřích už příště nemuseli přinášet vůbec.

Tuto Boží pedagogiku skrze obětní systém potřebujeme pochopit a nějak vstřebat, aby nám došlo, jak závažný je hřích jako celek, když Bůh poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Pořád – není to tak, že by tuto oběť nějak potřeboval Pán Bůh. Kříž je tu proto, protože my se potřebujeme naučit, že hřích není legrace a tak není legrace ani odpuštění hříchů. Někomu odpustit může bolet a nejspíš to bolet bude – protože hřích není něco na mávnutí rukou. Hřích boří, ničí, ubližuje lidem kolem nás, dopadá na nevinné. To je sama podstata zla, že ubližuje nevinným! Židovské Velikonoce: Pro faraónův hřích teď anděl smrti pobíjí prvorozené ve všech domácnost v Egyptě – nejen ve faraónově paláci! Pobíjel by i v židovských domech, ale tady zafunguje zástupná oběť. Je právě tak nevinná. Velikonoční beránek zabíjený v židovských domácnostech tak nic zlého neudělal – ale je zástupnou obětí za faraónovu neochotu propustit Boží lid z otroctví. Smrtí beránka je anděl smrti zastaven. Přeskočí židovské domy. Hřích není legrace, ale je tu beránek. Zástupná oběť – nevinná, ale na sebe vinu beroucí. Na beránka dopadnou důsledky faraónova hříchu. Izraelci obětují beránka a jsou zachráněni.

Ježíš jako velikonoční beránek. Beránek Boží, ten který na sebe bere hříchy celého světa. Princip je pořád stejný, zásadní změna ale přichází v konateli děje. Bůh přichází sám v Ježíši Kristu. Obětuje sám sebe jako oběť smíření za naše hříchy. Důsledky hříchu nedopadají ani na pachatele, jakým byl faraón a jakým jsme namnoze my. Nedopadají už ale ani na nevinné, jako to za faraóna odnesl jeho syn, aby to faraónovi došlo, a v židovských rodinách to odnesl obětovaný beránek. O Velikonocích smrt jako důsledek hříchu na sebe bere Bůh sám. Unikátní křesťanská zvěst o spasení pouhou milostí. Tohle je ve velikonočním příběhu něco naprosto nového a v žádném náboženství to nenajdete. Důsledky hříchu, zlo, které by mělo dopadnout na pachatele, nechá Bůh dopadnout sám na sebe. Ač nevinný – odkroutí to za nás. Hřích nepřestal být hříchem – něčím zlým, ubližujícím. Bůh sám ale přijme utrpení, aby nám byl odpuštěn. To zlé a ubližující, co hřích přinesl, to sám přijme a už nepošle nazpátek ani dál.

A teď slyšíme: Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Protože víme, že Ježíšovo opuštění je spojeno s příběhem o ukřižování, tak i naše odpouštění nejspíš nebude nějaké lážo plážo. Odpouštění je náročný a namnoze bolavý úkon. Nechce se nám do něj, jak to dobře ilustruje podobenství o nemilosrdném služebníku. Asi si vzpomenete na příběh o služebníkovi, kterému byl odpuštěn nesplatitelný mnohamiliónový dluh. Vzápětí ale tento omilostněný služebník několikatisícovkový dluh sám odpustit nehodlal. Je jasné, že ho za to nikdo nepochválil, ale právě naopak je trestán. Z tohoto podobenství vidíme, jak je odpuštění nesamozřejmá věc. Ani prožitek přijetí odpuštění ještě člověka automaticky k odpouštění nedovede! Zároveň i to, jak moc je to pro Pána Ježíše zásadní téma. Jak moc chce, aby nás to k odpouštění vedlo. Jak moc si máme nejen být vědomi toho, že Bůh odpustil nám, ale že i my máme odpouštět druhým.

Vidíme to, když učí své učedníky Otčenáš (Mt 6). V rámci dlouhého kázání na hoře je i Modlitba Páně. Sedm proseb Otčenáše, jak se ho modlíme dodnes. Jedna prosba z něj ale nějak vyčuhuje, protože obsahuje cosi o nás: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Jasně, že když se modlíme, tak nám z toho snadno vyleze i nějaký náš úkol. Posvěť se jméno Tvé – a my sami můžeme něco udělat pro posvěcení Božího jména. Máme se podílet na práci na království Božím mezi námi. Snažíme se plnit Boží vůli, která je v nebi, tak aby byla i tady na zemi. Chodíme do práce, abychom si vydělali ne chléb náš vezdejší. Vyhýbáme se pokušení a bojujeme proti zlu. Ale jen u „odpusť nám naše viny“ to Pánu Ježíši stálo za zdůraznění. A aby to posluchačům náhodou neuniklo tak hned po skončení této „lekce“ to Pán Ježíš zopakuje (Mt 6,14n): Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. Nezdůrazní Posvěcení Božího jména, nezdůrazní příchod Božího království, hmotné potřeby či zápas se zlem – odpouštění druhým ale takhle vypíchne.

Proto si myslím, že když po vzkříšení učedníkům jako první pokyn řekne: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“, není to míněno jako jakási vznešená „pravomoc odpouštěčů“. Je to náročný úkol, který je nad lidské přirozené síly. Proto jim k jeho plnění dává sílu Ducha svatého. Proto se v klasické písničce „Díky za toto krásné ráno“ zpívá i „Díky, že všechny křivdy dluhy mohu odpustit“ – to je skvělé a naprosto nesamozřejmé, když to dokážeme a Bohu díky zato!

Když totiž hříchy neodpustíme, tak ta jejich špína mezi námi bude dál. Zlo nezmizí. Důsledky hříchu dál ponesou svoje ničivé ovoce. Bylo to zlo – o tom žádná. Ve zlém to ale v našich mezilidských vztazích nemá končit. Odpuštění je cesta k novému začátku. Je tu pro nás otevřena ježíšovská cesta, kdy důsledky všeho toho zlého prostě holt necháme na sobě a už to nepošleme ani nazpátek ani dál. Není to lehké a zhusta to dost bolí. Takhle ale Pán odpustil nám – takto si máme navzájem odpustit i my.

Amen