Povolal jsem tě jménem tvým

Písně: 81, 674, 775, 540, (VP: 369; 288, 278, 556) 384, 332, 534
Introit: Ž 67,1-4
1. čtení: J 20, 11-18
Kázání: Iz 43,1-2
Poslání: 1J2,1-2

Milí bratři a sestry,
Izajáš ve svém proroctví nabídl nový obraz pro Hospodina. Izajáš řekne, že Hospodin svůj lid „vykoupí“. Kdybyste se chtěli naučit nějaké hebrejské slovíčko, tak dneska se tu ještě několikrát vrátí „goel“ – vykupitel.
Pán Bůh si Jákoba stvořil. Je tvůrce, tedy majitel Izraele. Za pojmy tvůrce, tvořit (jócer) proznívá představa hrnčíře, který si z hlíny udělal nádobu podle svých představ. Zkouší to, tvaruje to – ale může se stát, že hlína je mizerná a z nějakého důvodu to nejde. Nebo je už nádoba hotová, ale nějak se pokazí. Za pojmy „tvůrce, stvořitel“ se skrývá rozpoznání, že když nádoba nakonec představy svého majitele splňovat nebude, tak ji rozmlátí. Pár desetiletí před Izajášem to takhle natvrdo řekl Izraelcům prorok Jeremjáš.
Jenže Izajáš začíná o Pánu Bohu mluvit v obraze mnohem přátelštějším. Už ne majitel, suverénní vládce, hrnčíř, který může svoji nádobu prostě rozmlátit. Prorok pojem ze světa řemeslníků – stvořitel, hrnčíř a představy s tímto obrazem spojené spojí s pojmem z právnického světa – goel.
Za tímhle slovem „goel“ se skrývá – tady kralický komentář dobře vystihuje – spomocník, ochránce, zástupce, mstitel i přítel krevní. V tehdejším světě široké rodiny je to označení nejbližšího příbuzného. „Zastánce“, který má povinnost jít a pomoci. Goel je někdo, kdo se o vás zasadí. Jeho klíčovou povinností bylo vykoupení příbuzného z otroctví a vůbec sociální pomoc v nouzi. Zasadit se za něj v okamžiku soudního sporu. Vykoupit zpět majetek, když ho příbuzný musel z chudoby prodat. Je toho ještě víc, my si ale můžeme prostě zapamatovat, že goel, vykupitel, je zcela obecně někdo hodně blízký, kdo se stará, jestli nemáte problém, a když ho máte, tak je první v řadě, kdo vám pomůže ho řešit.
Hospodin nepřestal být tvůrcem a stvořitelem. Obraz hrnčíře, který suverénním majitelem svého výtvoru nemusíme opustit. Rozšíříme ale onu „majetnickou“ část o „goela“, tedy o pojmy vykoupení a vykupitel, za kterými už se skrývá nějaká pomoc a ochrana. Můžeme ten obraz hrnčíře posunout. Hrnčíř si vyrobil ten nejkrásnější hrníček. Od této chvíle to bude jediný hrníček, ze kterého bude pít kafe. Bude-li umýván, bude ho držet pevně a tak ho nestrhne proud vody, který by ho rozbil. Bude-li kafe přihříváno na ohništi, tak opatrně, aby se hrníček nezmařil. „Toto praví hrnčíř, stvořitel Tvůj, hrníčku, jsi můj. Neboj se, proud od vodovodního kohoutku tě nestrhne a plamen od sporáku nespálí! Protože jsem tvůj goel. Vykupitel. Budu ti stále nablízku, a kdyby ti něco hrozilo, udělám všechno proto, abys nedošel úhony!“
No – a přesně takto to teď slyší Boží lid. Toto praví Hospodin, tvůj stvořitel…: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, jsi můj…“ a jako vysvětlení hebrejskou básničkou, kde se stejná věc říká různými slovy (na biblické hodině jsme si to ukazovali na Ježíšovi na oslici, oslátku, osličím mláděti, mláděti té, která nebyla podrobena jhu). Tou vyřizuje prorok Boží ujištění ochrany. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Oheň a voda jako obrazy všemožných těžkostí života. Pán Bůh je goelem, vykupitelem svého lidu. Když přijdou těžkosti, bere na sebe úkol nám s nimi pomoci.
Boží ochota být goelem, vykupitelem, je tu pak podtržena zmínkou o povolání jménem. My už si tady zcela novozákonně můžeme doplnit – no jakpak by ne! Goel – to je v praxi ten nejbližší příbuzný a my víme, že Bůh je náš nebeský Otec! K prvnímu čtení se záhy ještě vrátíme, ale v tuto chvíli připomínám Ježíšova závěrečná slova k Máří Magdaléně: „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Velmi košatě to říká, aby jim to došlo, jak moc k sobě učedníci mají s Ježíšem a Bohem blízko. Jsou součástí Boží rodiny. Bůh je jejich Otec, Ježíš jejich brácha – tak to by bylo, aby nám nepomohli, když bude nějaký problém?!
Takhle to ještě Izajáš nemá. Tam je to ještě stvořitel Jákoba, tvůrce Izraele. Ale tím slovem goel – vykupitel už tímto směrem tak jakože pošilhává. Goel – vykupitel – to byl v praxi vždycky ten nejbližší příbuzný. Proto je nablízku a je připraven účinně pomoci. Je spomocníkem, ochráncem, zástupcem, mstitelem i přítelem krevním. Je to někdo z naší domácnosti. Vidí naše trápení a právě jako nejbližší příbuzný jim dokonale rozumí. Zároveň na sebe vzal povinnost nám pomoci.
Tahle blízkost, porozumění, touha pomoci, je už u Izajáše vyjádřena tím, že Hospodin povolává svůj lid jménem. Oslovovat lidi jménem je důležité. Příklad z tábora – budit děti na bojovku obecným „Vstávejte!“ je předem určeno k neúspěchu. Přijít za každým dítětem a oslovit ho jménem („Pepíčku, jdeme na bojovku!“) otevírá šanci k tomu, že Pepíček opravdu vstane. A právě tak, když víte, že v lese po skončení bojovky stále ještě bloudí děti a chcete jim pomoct. Je to nebetyčný rozdíl volat obecné „haló, neztratil se někdo?!“, nebo když vidíte to jedno konkrétní dítě a zavoláte na něj „Pepíčku, tady jsem, pojď, jdeme do tábora!“
Promluvit na někoho jeho vlastním jménem docela mění situaci. Na Máří Magdalému to zafungovalo dokonale. Z pláče u hrobu ji nedostali ani andělé. Což mě překvapilo, protože se s anděly běžně nepotkávám a tady to vypadá, jako by to pro Máří byl takový běžný pokec. Ale možná je prostě psychicky tak rozhozená z krádeže Ježíšova těla, že jí vůbec nedošlo, že to jsou andělé. Oni se zeptají, proč brečí a ona jim to vysvětlí. Rozhovor tedy proti smutku nepomohl. Pak se otočí a za ní cizí člověk. My víme, že to je Pán Ježíš! Ale ona ne. Zůstává uvězněna ve světě svých představ. Jí je tak jasné, že Ježíšovo tělo bylo ukradeno, že si nepřipustí jinou možnost. Snad nějací vykradači hrobů zahlédli bohatého Josefa z Arimatie, jak do svého hrobu ukládá nějaké tělo… No, to by stálo zato takový hrob prohledat. Samozřejmě rozbalit tělo – plátna jsou u strany! – protože by mohl mít nějaké šperky. Proč by to tělo u všech všudy odnášeli, sice nemá žádnou logiku, ale tak daleko Marie už nedomýšlí. Mrtvé tělo někdo odnést musel a mrtvý patří do hrobu. Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu! Tak to říká domnělému zahradníkovi a opět nedomýšlí, že by nejspíš samo to tělo neměla šanci unést.
Co se zahradníkem… Otáčí se zpět k hrobu. A pak – povolal jsem tě tvým jménem, jsi moje… Marie! A v tu chvíli ví. Teda – ví… Úplně ji nepřeceňujme. Ví, že je to Ježíš, to je bez debat. Pak už je to složitější. Rabbuni, můj mistře, je to staré oslovení. Ježíšovo „nedotýkej se mne“ dost zřetelně ukazuje, že to první co teď Marii z Magdaly napadlo, že by mohla a měla udělat, je na Ježíše se vrhnout. Tak – jako postaru, ať už je to obejmutí nohou, jak to vidí tradiční vykladači, nebo dát mu pusu, jak to vidí texty z egyptského Nag Hammadi.
Jenže – o čem to svědčí? Jako v muzikálu Jesus Christ Superstar, kde Máří Magdaléna odchází s učedníky a říká: „Kéž se všechno vrátí, pojďme příběh náš psát od prvních řádků…“ Netuším, jestli byli autoři tak skvělí exegeti, nebo slepé kuře našlo zrno – ale tohle je přesně to, co by šlo čekat. A čemu se Pán Ježíš brání. S Velikonocemi začíná období radikálně jiné. Máří Magdaléna mu byla po ty roky tak blízko, že by to mohla zkousnout, tak dotek zakazuje. Víme, že učedníci s tím budou mít problém a apoštol Tomáš si dotek dokonce stanoví jako podmínku.
Že to ale je vzkříšený Ježíš, to Marii jasné je. Došlo jí to v tu chvíli, když ji povolal jménem. Nestačil prázdný hrob, nestačili andělé, dokonce nestačilo se s Kristem setkat. Teprve okamžik, když jí došlo, že ten pán ji zná a mluví k ní – to bylo ono.
Povolal jsem Tě jménem Tvým, můj jsi Ty – to je něco, na co prorocky v náznaku ukazoval Izajáš a Máří Magdaléna nám to skvěle podtrhla. Za Boží láskou k tomuto světu se skrývá láska k jednotlivým konkrétním lidem. Každý jednotlivec je důležitý. Bohu se neztrácíme v jakési anonymní mase církve. Je úplně šumák, jestli jste členem té či oné skupiny. Té či oné církve. Té či oné rasy. Té či oné společenské třídy. Tohle všechno pomine, ale jednotlivec má před sebou otevřenou věčnost. Jednotlivec je důležitý. V křesťanství nejde o to stát se součástí jakéhosi velkého univerzálního chumlu. Bůh povolává každého z nás jednotlivě. Jsi pro Boha důležitý. Jsi pro Boha důležitá. Volá Tě Tvým jménem. Právě Tebe – a s Kristem se setkáš, když Ti to dojde, že jemu jde právě o Tebe.
Tady začíná vztah, ke kterému Izajáš ukazoval skrze obraz goele. Spomocník, ochránce, zástupce, mstitel i přítel krevní. V tehdejším prostředí jde o někoho z domácnosti. Pravda – já jsem si pod „přítelem krevním“ představil Vinnetoua a Old Shatterhanda, jak se říznou nožem a spojí si krev. Tak jsem si představil, že Pán Ježíš je můj rudý bratr a vlastně si mi ta představa moc líbí. Ježíšova odpověď Máří Magdaléně nás ale vrací k obrazům biologické rodiny. „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Z Božích výtvorů se v době proroka Izajáše stali služebníci Bohem chránění a z těch se během Ježíšova veřejného působení stali Boží přátelé. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15,15) Ten vztah se ale po vzkříšení posouvá ještě dál. Jsme přijati do Boží rodiny. Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu… Jsme součástí Boží rodiny. Proto Ježíš Marii brání v její snaze „psát vše od prvních řádků“, tedy pokusu vrátit to, co bylo.
Tady začíná něco docela nového. Izajáš to tušil, když začal o Hospodinu mluvit jako o goelovi, vykupiteli. Použil obraz ochránce na cestách v ohrožení všemožnými dravými proudy a planoucími ohni. Pán Ježíš ten pojem naplnil obsahem ještě srozumitelnějším – učí nás, že Bůh je náš Otec a on je náš bratr. Jsou naši nejbližší příbuzní. Dravé proudy a planoucí ohně, tedy pokušení i zlo v tomto světě zůstávají. Ale máme goele, vykupitele, který nás v tom nenechá. Na každého z nás volá naším jménem, abychom věděli, že nás má rád a je tu stále nablízku, aby nám pomohl. Vítěz nad hříchem i smrtí nám dokáže pomoci úplně ve všem. Stačí jen uvěřit, že volá právě mne, právě tebe.
Amen