Ř 12,17–21

Písně: 66, 667, 443, 469, 274, 198

Introit: Ž 66,13–20
Čtení: Sd 15 (1–20)
Text: Ř 12,17–21
Poslání: Ř 12,1–2

Milí bratři a sestry,

v dnešním kázání navážu na to, o čem jsme si povídali na biblické hodině. Tam jsme nad kázáním papeže Františka mluvili o mučednictví. Připomínal nám, že jsou dvě formy – jedno je takové to „klasické“ mučednictví. To, co se nám vybaví, když řekneme „křesťanský mučedník“ – křesťané roztrhaní dravou zvěří v římském cirkusu, umučení misionáři… Řečeno slovy Zjevení Janova: ti, kdo prošli velikým soužením a kteří si vyprali roucho v krvi Beránkově (Zj 7,14). Ne, že by to nebylo něco aktuálního i dnes, ale ne u nás. Pak jsou tu ovšem ještě lidé, které papež nazval „skrytí mučedníci“. Lidé, kteří fyzicky neprolévají krev, ale to nic neumenšuje a jejich oběti. Na jejich bolesti. Na tom, že přijímají utrpení pro Krista. A právě o nich bude dneska řeč.

Dělají to možná každodenně, možná po řadu let. Těžko říci, co je náročnější. Jestli obstát v jedné velké zkoušce a zemřít jako mučedník, nebo něco takového prožívat po dlouhý čas. Nad tím je všem nejen zbytečné, ale i špatné příliš dumat. Nemáme žít ve srovnávání s druhými. V poměřování se s nimi. Vždyť Bůh dal každému jeho vlastní obdarování, jeho vlastní úkol. Máme žít v osobním vztahu s Bohem, kde hledáme svoji vlastní cestu, po které nás Bůh vede.

O tomto mučednictví tedy bude dnes řeč. O mučednictví dost možná každodenního trápení. Dvanáctá kapitola Pavlova listu do Říma je v ekumenickém překladu nadepsána „služba Bohu v denním životě“ a začíná právě výzvou, abychom sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť. Pavel vysvětluje, že každý máme na tomto světě nějaký úkol. Je to jeho oblíbený příklad jednoho těla, které má různé údy a ty si vzájemně slouží, protože to je pak v konečném součtu ku prospěchu všem.

V tomto obraze se ale objeví zvláštní a poněkud cizorodý prvek. Nějaký narušitel této harmonie jednoho těla. Není řečeno, jestli je to někdo, kdo je součástí těla, nebo je to někdo z vnějšku. Každopádně jde ale o někoho, kdo do poklidného soužití vzájemně si sloužících údů vnese zlo. Jak se s ním vypořádat?

Pořád se pohybujeme v kategorii „služba Bohu v denním životě“. Tak jako v tom dobrém šlo o všední služby, běžnou spolupráci, tak i v tomto případě nejde o žádné tragické situace. Což ovšem nic nemění na tom, že to je zlo. V tuhle chvíli můžeme myslet na nepříjemné situace v rodinách, ve sboru a církvi, ve vztazích se sousedy, na pracovišti či ve škole… Tam všude můžeme zažívat nějaké neshody, spory, hádky, konflikty. Opakuji – žádná tragédie! Prostě to někde skřípe. To není nic nového a výjimečného – ale zlo to je. Co s tím?! Pavel nabízí jeden předpoklad a jeden nástroj.

Předpokladem je, že i v okamžiku setkání se zlem myslíme na druhé v dobrém. Že nám jde přednostně o dobro toho druhého a o pokojné soužití s ním. My se nechceme hádat, nechceme se prát, nechceme spory, hádky, konflikty. Zní to samozřejmě, ale ze zkušenosti sám se sebou vím, že to tak jednoduché a samozřejmé není. Nezapomeňme – jsme v situaci, kdy už jsme se setkali se zlem! Dokud je všechno v pohodě, tak není divu, že to není zas takový problém být sami v pohodě. V přátelské a pohodové atmosféře není ani nic složitého přát takovouto pohodu všem okolo sebe.

Jenže pak nám někdo šlápne na kuří oko. Jednou, dvakrát, desetkrát, dělá to roky… Nedupne! Jen tak maličko – ale dělá to furt. Pak už je to docela frajeřina neodplácet zlým za zlé, mít vůči druhému na mysli jen dobré, a dokud to záleží na nás, tak udržovat pokoj. A v tu chvíli nastupuje to, co papež František nazval „skryté mučednictví“ a připomíná, že právě tito „každodenní svatí“ posunují církev vpřed. Už někdy ve druhém století církevní otec Tertulián prohlásil, že krev mučedníků je semenem nových křesťanů. Viděl, jak církev roste navzdory pronásledování. Jak je trpělivost pronásledovaných křesťanů mocným znamením pro nevěřící. Jistě – pro některé to byl důvod k ještě krutějšímu pronásledování. Ale pro mnohé jiné to bylo svědectvím o Boží moci a ti lidé se o křesťanství začali zajímat.

Je to ovšem úplně stejná Boží moc, co dala tehdejším mučedníkům sílu obstát a nezradit Krista, jako je to dnes, když dává sílu současným křesťanům obstát v tom neviditelném každodenním mučednictví. Jde o sílu neroztáčet spirálu zla tím, že bychom na zlo odpověděli zlem. Připomínám Samsona, protože tam to bylo velice zřetelné. Samsonovi sebrali manželku, tak on jim na oplátku vypálil pole, oni na oplátku upálili manželku a jejího otce, Samson na oplátku zabil je, tak přišly tisícovky další Pelištejců, aby pomstili smrt svých blízkých… Ano – i tohle dokáže Bůh nějak převrátit v dobré. Je psáno v žalmech (Ž 76,11 Kral.): Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí… Tedy – k Boží slávě nakonec poslouží i ta hněvivá reakce a lidskou zlobu Bůh dokáže použít k prosazení svých plánů. Takhle je ten příběh vystavěn, Samson je brán jako pozitivní vzor, proto ho v knize Soudců máme. Ale to je starozákonní příběh. Samson byl soudcem Izraele pod nadvládou Pelištejců. Ne Ježíšův apoštol či správce nějakého křesťanského sboru. K Pánu Ježíši ukazuje snad jen tou radikalitu boje se zlem, ale rozhodně ne způsobem, s jakým se se zlem vypořádává. Novozákonní poselství ví o zlu v tomto světě, ví o tom, že je třeba se mu postavit – ale ne dalším zlem. Nemá smysl ho popírat či tvářit se, že není. Jde o to se zlem nenechat ovládnout. Nepřistoupit na jeho pravidla hry. Rick Joyner to má v jedné knize, že když začneme používat ďáblovy zbraně (pomluva, lež, osočování, ubližování), tak i uvnitř církve začínáme bojovat na ďáblově straně. V takovém případě nás ďábel nakonec dostane, protože my sami se mu dáváme do rukou. Jdeme na jeho stranu, přijímáme jeho pravidla.

Apoštol Pavel ale jde ještě o krok dál. Chce víc, než jen neodporování zlu zlem. Je jen první krok říci si, že on už si to Pán Bůh nějak přebere. (To je to Pavlovo: Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘). Je jen jedním krokem nepřebírat zbraně nepřítele. Je tu i druhý krok, totiž vzít do rukou vlastní zbraně. Využít naše vlastní silné stránky. Něco takového měl na mysli Gándhí, když říkal: „Angličané nás chtějí přinutit, aby se bojovalo na úrovni kulometů, protože tyhle zbraně mají oni a ne my. Jediná možnost jak je porazit, je přenést boj na terén, kde zbraně máme my, ne oni.“ A jako zbraň zvolil základní stavení kámen hinduismu, buddhismu a džinismu, totiž nenásilí. Áhinsá, základní morální zásada přikazující chránit cokoliv živého.

V křesťanském zápase se zlem je jen první krok vzdát se touhy po odplatě zlým za zlé. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Pavel pokračuje dál: Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.‘ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

Nu, tohle už je hodně vysoko nasazená laťka. Mučednicky přetrpět to, že mi někdo ubližuje, to by snad ještě nějak zvládnout dalo. Snažit se necítit k takovému člověku odpor, zlobu, nenávist – jo, tomu pořád ještě rozumím docela dobře. Ovšem to, že se mám snažit takovému člověku pomáhat, to je pro mne tvrdý oříšek k rozlousknutí.

To, co mi napomáhá, abych se dostal k chutnému jádru, které skrývá – tedy smíření – to je rozpoznání, že apoštol Pavel tu nemluví jako učitel slušného chování, ale jako teolog. Jako věřící člověk. Jako vyznávající křesťan. Žijeme ne z vlastních sil, ale podle míry milosti, kterou nám udělil Bůh. I na tohle papež František upozorňuje, že mučednictví není lidský výkon, ale Boží milost. To, že se někdo stal mučedníkem, to nebyl projev lidské síly toho kterého člověka, ale Boží síly, která vstoupila do života toho kterého člověka.

Ono to totiž z lidského pohledu nemá žádný smysl do toho nějaké síly vkládat. Posuzováno jen jako etický problém, výchovný problém, problém, na jaké je kdo morální výši – tak to spíš člověk bude za troubu. Tak, jak to prožíval L. N. Tolstoj, když mužici na jeho panství nechápali, o co panu hraběti jde! Proč chodí ve stejných hadrech, jako oni! Ale byli tu i lidé, kteří pochopili, že tu jde o náboženskou otázku. Tolstovstvo, tolstojovci, kteří porozuměli, že lidské nepochopení či dokonce zneužívání takovéhoto přístupu stále ještě není dostatečný argument proto takovýto přístup k životu zavrhnout. Jen je potřeba počítat s tím, že to s tímto přístupem k životu v tomto světě nemusí skončit růžově. Protože to je mučednictví a mučednictví z pohledu tohoto světa skutečně nic růžového není. Na nás je rozhodnout se, jestli se budeme řídit přístupy tohoto světa a budeme v očích světa moudří, nebo přijmeme to, co už apoštol nazval „bláznovství kříže“. Jestli budeme přemáhat zlo silou, nebo milosrdenstvím.

Budiž nám útěchou, že nakonec obě cesty si Pán Bůh dokáže nějak použít. Samson se nakonec také stal dobrým vzorem. Soudcem, který dokázal Boží lid vést, aby se nesmířili se zlem ve svém světě. Aby nerezignovali tváří v tvář zlu. Neřekli si, že se se zlem stejně nic nenadělá, tak to prostě musíme nějak přečkat. To by byl zásadně špatný přístup. Zlu je třeba se postavit – a jde o to rozhodnout se, jak to uděláme.

Apoštol Pavel nám dnes představuje „nesamsonovskou“ dvoufázovou cestu boje se zlem. První fáze je rozhodnutí, že přání dobra, usilování o pokoj bude naší cílovou metou. Tak bychom chtěli žít – v pokoji se všemi lidmi kolem nás. Nejde o zbabělost. Nejde o rezignaci, že s tím nic nenaděláme, ale rozhodnutí s tím nic nenadělat! V základech je víra, že všechno dobré i zlé si nakonec nějak přebere Pán Bůh a tak to má být. Že to nejsme my, kdo je povolán teď hned jít a vyškubat koukol ze pšenice a naházet plevel na oheň. Potud je za tím ohromné množství pokory, sebeovládání a především přijetí síly od Boha, která nám umožní tento mučednický krok udělat

Druhým krokem je pak snaha tomu druhému pomoci. Tomu zlému. Tomu škodícímu. Je to, jako byste šli a zalévali pšenici i koukol. Housenky likvidovali z jednoho i druhého – v bláznivé naději, že se z koukole stane pšenice. Na poli se to nestává, ale kajících darebáků už v dějinách světa pár bylo. Třeba my sami. Poznali jsme, že nás má Pán Bůh rád a že nám přeje dobré, i když my na něj kašleme. Že byl Pán Ježíš ochoten dokonce položit život za nás, kteří jsme tady na světě totálně kazili Boží dílo.

Taky to neproměnilo všechny, ale tohle přemáhání zla sebeobětováním, dobrými skutky – je to cesta, která ukazuje k Bohu a dá-li Bůh, tak v jeho síle po ní lidé také k tomuto Bohu dojdou.

Amen.