Ř 12,2

Písně: 99, 607, 550, 549 (244, 689, 559) 510, 700, 678

Introit: Ž 99,5–6
Čtení: 1S 7,1–12
Text: Ř 12,2
Poslání: Jk 5,7–8

Milí bratři a sestry,

s pomocí Samuela a příběhu z prvního čtení bych chtěl zkusit přemýšlet nad tím, co je to ten věk tmy. Jak v něm žít, abychom se nepřizpůsobovali a co je v té dnešní době dobré, Bohu milé a dokonalé. Věk tmy – to mi k době popsané v prvním čtení sedne velice dobře. Izraelci přišli v bitvě o Schránu smlouvy, Pelištejci ji vrátili, protože způsobovala v jejich řadách nemoci – jenže Izraelci už o ni zas tak moc také nestáli. Co s bohem, který nefunguje…? Tedy – nefunguje – u těch Pelištejců zrovna nějak „zafungoval“. Ale nefunguje, jak by chtěli, aby fungoval. Funguje tak nějak, jak chce. Zjevně nechce být automatem plnícím jejich přání, zajišťujícím úspěch. Izraelci si prošli velice drsnou školou brutální prohry v bitvě, ve které se naučili, že takhle se s jejich Bohem manipulovat nedá. Výsledkem ale bylo, že je ten Bůh přestal zajímat.

To jsme jako církev po sametové revoluci dopadli vlastně ještě velice dobře. Také se ukázalo, že nemáme Pána Boha v ruce. Evangelizační vlny se prohnaly naší zemí doprovázeny prorockými vizemi o nedostatku Biblí, protože o ně bude takový zájem – no a nic. Emoce ochladly a spolu s nimi ochladl i zájem veřejnosti.

Příklad od třetice – v době, kdy apoštol Pavel píše list do Říma, už církev také nemá ten prvotní drajv. Pavel píše dopis, ve kterém představuje sám sebe již dávno existujícímu sboru v hlavním městě. Dopis je z roku 58 po Kristu, tedy v době, kdy římský sbor funguje nejméně dvacet let. O pár let dříve byly nějaké třenice s židovskou obcí, což svědčí o jakéms takéms významu křesťanů uvnitř židovské komunity – jenže ta měla desetitisíce členů. O nějakém zlomovém a zásadním misijním úspěchu v Římě se tedy také mluvit nedá.

Taková doba ovšem přináší pokušení odpadnout od víry v toho nedokonale fungujícího Boha. Za časů Samuelových to tak do značné míry dopadlo. Lekce to byla tak drsná, že se z toho Izraelci vzpamatovávali dvacet let. Ještě delší dobu byla Schrána smlouvy kdesi v Horní-Dolní, v Kirjat-jearímu, na soukromém pozemku kteréhosi Izraelce. Zcela mimo zájem běžného lidu. To až král David se postará o její převoz do Jeruzaléma a obnovu bohoslužby. Za časů Samuelových ale nic takového není. Šílo, tedy původně centrální svatyně, bylo zničeno. Samuel měl svoje oblíbená místa (Bét-el, Gilgál, Mispu a svoji tak říkajíc „sídlení“ rodnou Rámu) – no a Izraelci věnovali svoji přízeň baalům a aštartám. A takhle to trvalo dvacet let!

A přitom to mohlo být nějak úplně jinak. Vždyť před těmi dvaceti lety se Samuel ujal své role – po smrti Élího a jeho synů nejspíš dával dohromady celé bohoslužebné dění. Možná čekal, že s jeho příchodem přijde doba obrácení. Vždyť skrze něj se naplnilo Boží Slovo! Skrze něj promluvil Hospodin o Élím a jeho synech a tato slova se do písmene naplnila! On je Samu-El – tedy ten, který slyší Boha a kterého slyší Bůh! Vymodlené, požehnané a Bohu odevzdané dítě. A ti, kteří hanobili bohoslužbu – tedy Chofní a Pinchas – i ten, který k tomu mlčel – tedy Élí – jsou mrtvi. Teď by mohlo přijít totální obrácení celého národa, protože teď se konečně bude sloužit Bohu přesně podle pravidel!

Ale ono to takhle nefunguje. Asi i Samuel se musel naučit, že Pán Bůh není automat. Tak se ten mladý úžasný Samuel dvacet let hmoždí. Dvacet let slouží Hospodinu, dvacet let se modlí, žehná, káže, obětuje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, naším jazykem bychom řekli: „slouží Božím slovem a svátostmi“…

Jenže nastala doba tmy a lidé se této době tmy přizpůsobili. Asi tu a tam zajdou někdy na bohoslužby. Spíš méně, než více. Tak, z tradice, zvyku. Snad je tu nějaká hrstička, která to dělá i z upřímné touhy! Ale většina na to kašle. Tohle jim nic neříká. Tedy – abychom jim nekřivdili… Já si to tak představuji, že byli rádi, že tam Samuel je. Že dělá poctivě to, co dělá. Ta Truhla smlouvy a církevní organizace, jak si na to tak ještě vzpomínají z časů Élího a jeho synů Chofního a Pinchase – to stálo za starou belu. Chtěli ty oběti a stejně z nich jen kradli pro sebe a tak! Znáte to – církev.

Ale Samuel po nich, to je něco jiného. On to myslí tak nějak doopravdy. Tak toho tu nechte. Ono – na toho Hospodina by se zapomenout nemělo, že jo! I když já s tím tedy nic společného mít nechci, sám se v tom nijak angažovat nehodlám, tak to tak nějak patří k našim tradicím, staří tomu dost fandili a tak…

Tohle jsem zažil už tolikrát, že lidé jsou rádi za církev, za sbor, za faráře v té jejich vesnici, v tom jejich městě. Tak – že tam někde jsou ti věřící a dělají něco, co bychom mohli třeba možná (ale doufejme, že ne) potřebovat. Ale když se něco stane – nějaká ta svatba či pohřeb, nějaký ten problém, na který by farář mohl mít radu – jo, je tam. To přesně zažívá Samuel, který soudí lid v Rámě, či obchází Bét-el, Gilgál a Mispu. A je to jeden z důvodů, proč naše církev vytvořila koncept tzv. „strategických míst“ – prostě jsou oblasti, které nechceme opustit, i když tam v současnosti není nijak výrazný počet evangelíků. Chceme udržet nějakého toho Samuela, který věrně bude sloužit Hospodinu i na té vartě, která stále ještě svítí v tomto věku tmy.

A Samuel poctivě slouží podle Mojžíšova Zákona, táhne tu káru sám. Dvacet let poloprázdného či čtvrtprázdného kostela – a pak najednou celý izraelský dům zatoužil po Hospodinu. Já nevím, proč. Ale stane se to, že přijdou lidé do toho dvacet let poloprázdného či čtvrtprázdného kostela, protože zatoužili po Hospodinu. Ptají se. Možná zmateně, nejistě… Jejich otázky jsou z pohledu formálního pravověří hloupé. Jejich očekávání dost zpohanštělé. Po dvaceti letech služby baalům a aštartám není moc divu. Ono to asi na stavu společnosti bylo dost znát. Divná doba přinesla divné představy a s nimi divné praktiky. Truhla smlouvy je zastrčená kdo ví kde, slouží se baalům a aštartám. Logicky to lidé dělají podle pohanských zvyků okolních národů. Ale najednou tito lidé zatoužili po Hospodinu.

Tohle obrácení lidu – to není to Samuelova zásluha. Tedy alespoň ne tak, že by Samuel chodil a obracel lid. Ten jeden úžasný Samuel nezpůsobil sám od sebe žádnou změnu. Není to tak, že by přišel nějaký úžasný mocný kazatel a obrátil národ. To lid – a vůbec není řečeno proč – zatoužil po Hospodinu. A byl tu ten věrný Samuel, který lidu nepřibouchl dveře před nosem a neposlal je do háje.

Jo, chtějí něco ne úplně jasně a pravověrně zformulovaného. Celá ta liturgie vylévání vody před Hospodinem je vlastně hrozně divná. Nic takového Mojžíšův Zákon nezná – na rozdíl od pohanských rituálů. Co s tím Samuel? Má se přizpůsobit? Není to snad právě to přizpůsobování se věku tmy? A on nejen, že je nevyhodil se slovy: „Jó, teď jsem vám najednou dobrej!“ To je první věc, která mě na něm překvapuje a kvůli které ho považuji za velký vzor. To druhé je, že on na to tenkrát kývnul. Snad tedy Samuel tenkrát rozpoznal, že přes všechny mouchy tohle je vůle Boží, že to je dobré, Bohu milé a dokonalé. Obřad vylévání vody byl sice pohanskou praxí, ale časem se stal součástí židovské kající liturgie.

A opět se mi tu vrací situace, jak ji vidím kolem sebe v této době. Oddat pár snoubenců, kteří nic nevědí o Bohu, o Ježíši o modlitbě – jen tak podvědomě tuší, že církevní obřad má jinou váhu, než ten na matrice? Co ještě zbude z bohoslužebnosti takového shromáždění…? A o krok dál – požehná ten traktor či motorku? A ještě dál – co když takhle bratra profesora Hellera požádali o křest mláďátka koně przevalského? Kam až vyjít vstříc těm divným očekáváním a požadavkům lidu, který hledá Hospodina, ale hledá ho fakt blbě? Co je přizpůsobování se tomuto věku tmy a co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé? Jak to rozpoznat

Izraelci dvacet let žili s vědomím, že tu je kněz Hospodinův – jen ho těch dvacet let k ničemu nepotřebovali, protože jim stačil baal a aštarta. Najednou nestačí. Najednou vadí neosobní úředník, který na svatbě těch dvacet let točí jeden jediný proslov. Najednou lidé cítí, že traktor či motorka jsou něco víc, než jen výrobní prostředek, kterému stačí dolévat pohonné hmoty a hlídat STK a emise. Napadají je takové divné myšlenky, že zvíře je tak nějak brácha, i když není člověk…

Samuel na to tehdy kývl. Proběhl vnější podobou zpohanštělý kající obřad, ve kterém se lidé přiznávali k Hospodinu. Jasně, bylo to, jak se říká, na hraně. Je to vždycky otázka do diskuse, kde je ještě přiměřená inkulturace a pochopení únosných náboženských představ a kde je to nepřiměřené vycházení vstříc zpohanštělému lidu v jeho modlářských touhách. Nemám na to univerzální odpověď, šablonu, podle které by se to dalo vždy jednoznačně stanovit.

Zřetelné ovšem je, že Samuel nesežral touhy Izraelců i s chlupama. „Jestliže se chcete celým srdcem obrátit k Hospodinu, odstraňte ze svého středu cizí bohy i aštarty, upněte se srdcem k Hospodinu a služte jenom jemu. On vás vysvobodí z rukou Pelištejců.“ Samuel je služebník Hospodinův. Ví, že není možné přijmout zpohanštělé manýry světa tak, jak leží a běží.

Ale zároveň – opakuji, že ta podivnost s čerpáním vody a jejím vyléváním před Hospodinem – to je fakt nějaká pohanská prapodivnost, které zpohanštělí Izraelci rozuměli a Samuel byl ochoten ji vzít vážně a použít v liturgii směřované k Hospodinu. Spojí ho s půstem – tomu už rozuměly obě strany stejně. Ale to podstatné se odehrává na rovině víry. Chcete Hospodina? Opravdu ho chcete? Pak buď, anebo. Tady musí být církev jednoznačná – baalové a aštarty musí pryč. Podoba, jakou se zvěstuje Ježíš, je volná. Ale Ježíše se vzdát nesmíme.

Snad tedy tady někde je ta hranice přizpůsobování a nepřizpůsobování se věku tmy – v odlišení formy a obsahu. Ve svobodě co do formy, ale jednoznačnosti co do obsahu. Obě krajnosti nám hrozí – že budeme nutit lidi přijmout právě naši formu zbožnosti, naši náboženskou praxi. Nebo naopak v touze vyjít vstříc vyprodáme krám. I to je docela často bolest křesťanů, že nejsou jednoznační křesťané, aby snad neurazili. Aby nepohoršovali jinověrce či bezvěrce. Že opouští nejen formu (dejme tomu účasti na nedělních bohoslužbách), ale i obsah. Nejde o to někomu ten obsah nutit. Víra je dar a to, že Izraelci zatoužili po Hospodinu a přišli za Samuelem – to byl zázrak. Ale Samuel byl v tu chvil jednoznačný vyznavač Hospodinův. Právě tak určitě není vůle Boží, dobré, Bohu milé a dokonalé, když zapřeme vzkříšení a Krista jako svého Spasitele. Jakou formou bude kdo a my s ním Ježíše hledat, jakou formou mu budeme chtít sloužit – to už nechme otevřené. Je možné, že v tomto světě jsou aktivity, které budeme moci převzít právě tak, jako je převzal Samuel.

Až zase jednou Pán Bůh dá a v lidech se probudí touha po Hospodinu, touha po Božím Slovu, touha po Kristu, v tu chvíli zaplať Pán Bůh za každého Samuela, který dokáže odlišit podstatné od podružného. Zaplať Pán Bůh za každého křesťana, který se jednoznačně přizná ke Kristu ukřižovanému a zmrtvýchvstalému.

Amen.