Síla požehnání (Jákobův sen v Bét-elu)

písně: 167, 423, 570, 743, 244, 416
introit: Ž 3 (1–3)
čtení: J 1,35–51
kázání: Gn 28,10–22
poslání: 1 Pt 3,9

Milí bratři a sestry,

budeme se dnes u Jákoba učit, že Pán Bůh nás neodepsal, ať už jsme provedli cokoliv. Jákob a Ezau – známe ten příběh, jak Jákob ošidil svého bratra Ezaua o prvorozenectví, pak ošidil i jejich společného otce Izáka a lstí získal otcovské požehnání. Není divu, že se v rámci rodiny dost rozhádali. Tak vidíme Jákoba na cestě kamsi za příbuznými do ciziny. Potřebuje zmizet bratrovi z očí.

Svoje požehnání ale jeho otec neodvolal. Jákob je dál požehnaný. Jakkoliv je to vychytralý lstivec, o kterém si těžko myslet co dobrého, tak to dobré slovo, které na něj jeho otec vložil, zůstává. Požehnání, které Izák Jákobovi dal, se tak stává znamením neodvolatelné Boží přízně. Jákob je na útěku. Jákob je ten, který selhal. Sám si nemůže nárokovat nic. Ale bylo na něj vloženo požehnání.

Požehnání. Slovo, ve kterém je moc. Zvláštní životní síla. Dnešní člověk by asi mluvil o pozitivní energii. V tu chvíli se asi tradiční evangelík trochu zacuká a řekne, že to zní podezřele ezotericky. Orientální svět Bible ale zcela automaticky počítá s tím, že požehnání je víc než slovo. Požehnání předává nějakou sílu. V hebrejštině v slově „beraka“ splývá požehnání a dárek. Žehnat někomu znamená ho obdarovat. Něco reálného mu dát. Když Izák – byť uveden v omyl! – požehnal Jákobovi, nemá už další stejné požehnání pro Ezaua. Tohle Ezauovi vysvětluje sám Izák: „Požehnal jsem mu! Požehnaný také zůstane.“ (Gn 27,33) Tím, kdo bude v rodině tím hlavním, kudy půjde dál proud Boží přízně – to bude linie Jákobova. Ne pro Jákobovy zásluhy. Víme to – je to podfukář. Ale získal požehnání a to je pozitivní energie. Požehnání mění k lepšímu.

Projeví se to poměrně záhy – na svém útěku se Jákob setkává s Bohem. Jak to čteme v Písmu, je to jeho první setkání s Bohem. Teprve požehnaný Jákob zaslechne něco osobně pro sebe. Jasně – nelze přehlédnout, že Jákob se vlastně nic moc nového nedozví. To samé slyšel a jistě si nenechal pro sebe jeho děda Abraham. To samé slyšel a jistě si nenechal pro sebe jeho táta Izák. Jako táta i děda, tak teď i Jákob slyší o zaslíbení o svém potomstvu. Bude mít spoustu potomků a v nich přijde požehnání na celý svět. Z potomků Jákobových vzejde lid, který tento svět v něčem naprosto zásadním promění. Dojdou v něm požehnání všechny čeledi země. To, co proměnilo život podfukáře Jákoba, že se z něj jednou (za 15 let!) stane „Izrael“ – to půjde v jeho potomcích dál. Dobrá síla, moc předivná, která Jákoba obestírá, dodá svoji sílu nejen Jákobovi, ale i jeho dětem a dalším a dalším generacím.

Teď to ale slyší on sám. Jákob sám a osobně může prožít, že Boží slovo platí i pro něj. Třikrát se v příběhu objeví slovo „hle“ jako znamení že se tu děje něco fakt dramatického, důležitého. Tady se opravdu něco takového děje – je tu žebřík, který spojuje nebe a zemi. Jákob má velmi zvláštní sen. Není to ale sen, který by vyjadřoval lidskou Jákobovu touhu po Bohu. Ani v tom snu není žebřík určen pro samotného Jákoba. Není vyjádřením Jákobovy lidské snahy dostat se nahoru. Tenhle žebřík je od Boha a vyjadřuje touhu ne lidskou, ale Boží. Až by to šlo formulovat tak, že tenhle příběh není o Jákobově snu, ale o snu Božím. Tady se vyjevuje něco z Božích plánů se světem. Jak si to vysnil Bůh, že by to na světě mohlo fungovat.

Součástí tohoto fungování světa jsou Boží poslové, kteří svobodně chodí nahoru i dolů. Boží poslové. V rámci příběhu mají tito andělé ale jen zcela symbolickou roli. Vyjadřují fakt propojení nebe a země. Fakt, že komunikace Boha se světem nebyla ukončena. „Komunikace“ – kouzelné slovo, za kterým se skrývá jádro lidské bídy i cesty ven z ní. V mezilidských vztazích je nefunkční komunikace průšvih a nejinak je to i ve vztahu s Bohem. Boží poslové vystupují a sestupují, aby vyjádřili, že z Boží strany je stále otevřeno.

Jákob má sen, ve kterém mu Bůh říká, že i pro Jákoba je dobrá budoucnost pořád ještě možná. Je otevřeno i pro Jákoba, byť ve svém životě nadělal věci velmi nepěkné. Na Jákobovi ale stále leží požehnání a nebylo odňato. Proud Boží přízně není zastaven. V Jákobově potomstvu budou obdarovány všechny čeledi země. Boží lid v linii Abraham – Izák – Jákob je nabit pozitivní energií, která má sílu měnit svět k lepšímu a u Jákoba se požehnání nezastavilo.

Tohle požehnání úzce souvisí s onou komunikaci s Bohem. Pořád ten žebřík a andělé vystupující a sestupující. Lid Abrahamův, Izákův a Jákobův zůstane ve vztahu s Bohem. Bude viditelným znamením toho, že spojení mezi nebem a zemí je sice hodně pochroumáno, ale nebylo přerušeno. Tento nejcennější dar Božího požehnání teď Jákob prožívá v Bét-elu. Je mu dáno vidění otevřené brány do nebe. Tak Jákob vyznává, že Bét-el je dům Boží, je to brána nebeská. Boží požehnání ho ujišťuje o tom, že ještě není všechno ztraceno. Pořád se dá ještě něco dělat, protože Bůh o komunikaci s námi stojí. Je tu žebřík a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Bůh to s lidmi nezabalil. Boží požehnání na lidu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu nebylo odvoláno. I přes Jákobovo selhání je v něm pořád síla, která má moc měnit dějiny.

V této chvíli Jákob neselhává. Ví, čeho se má přidržet – a to je zachování komunikace s Bohem. Reakcí na sen je bázeň Boží a následuje bohoslužba. Posvátná úcta z rozpoznání, že Bůh jedná. Zároveň je to ale pozitivní pocit, protože Bůh má s námi lidmi dobré úmysly. Když Bůh něco dělá, tak je to pro lidské dobro. Tím, kdo to koná, je Bůh sám. Není v tom žádná Jákobova zásluha. Jen dostal možnost přidržet se Boží věrnosti a tuto možnost využívá.

Vidíme, jak si Jákob srovnává svoje hodnoty. Jákob je zcela sám, ale přece slouží bohoslužbu. Je to skutečná bohoslužba. Cílem toho, co Jákob dělá, je komunikace s Bohem. Pro Jákoba to znamená uctít Boha vztyčením posvátného sloupu a jeho polévání olejem a zároveň jsme slyšeli jeho závazek. Ve vší lidské váhavosti a nejistotě se Jákob rozhoduje Hospodinu věřit. Je to pořád o té komunikaci! Je-li tomu opravdu tak, že na Jákoba Bůh vkládá svoje požehnání, tak to znamená, že i Jákob musí nějak odpovědět. Na Jákobově straně to bude poddanost, poslušnost a vděčnost. Tak jsme slyšeli, jak Jákob slibuje, že mu Hospodin bude Bohem. Že Hospodina bude na tomto místě uctívat. Že z výsledků Božího požehnání bude poctivě odvádět desátky.

Jákob přijal požehnání a následně se setkal s Bohem. Zjistil, že přes všechno lidské selhání Bůh stojí o zachování komunikace. Bůh má s lidmi dobré plány. I když si lidé tuto svoji dobrou budoucnost všemožně komplikují, Bůh chce zachovat otevřenou možnost se zase k těm dobrým Božím plánům vrátit. Proto je tu žebřík. Jákobova snová vize, která je ale tak silná, že nasměruje Jákobovy kroky k hledání Boží vůle. Jákob se bude muset ve svém životě ještě s ledasčím poprat, ale tady v Bét-elu našel dobrý směr a toho už se bude držet. Směr udržené komunikace s Bohem.

Tento motiv využije Pán Ježíš v rozhovoru s Natanaelem. Otevřená nebesa a Boží komunikace s tímto světem. Opět andělé vystupující a sestupující jako vyjádření toho, že to Pán Bůh s tímto světem nezabalil. Je tu nějaký kanál, kterým Pán Bůh komunikuje s lidmi. Pořád je možné se dobrat Boží vůle. Místo žebříku je tu ale Pán Ježíš sám. Komunikace Boha se světem (vyjádřená obrazem andělů létajících mezi nebem a zemí) se odehrává skrze Ježíše Krista. Tam, kde chceme rozpoznat Boží vůli, tam je potřeba se podívat na Ježíše. On je žebřík.

Natanael a s ním i ostatní učedníci a následně čtenáři Janova evangelia mají pochopit, že v Ježíši Kristu Bůh mluví k lidem. Ježíšův životní příběh, jeho skutky, jeho slova – to všechno jsou okamžiky, kdy do tohoto světa vstupovalo živé Boží slovo. Ježíšovi učedníci brzy rozpoznali, že Boží požehnání, ta dobrá síla, která proudí tímto světem a otevírá prostor k dobré budoucnosti, se neomezuje jen na Izraelce. Tehdy se začínalo naplňovat zaslíbení dané Abrahamovi, Izákovi i Jákobova o tom, že v této linii dojdou požehnání veškeré čeledi země. Křesťané se záhy obrátili na neobřezance a časem i na naprosté pohany se svědectvím, že nebe je otevřeno i pro ně. I oni mohou v příběhu Ježíše Krista najít žebřík, který vede do nebe.

Odpověď na toto rozpoznání je pak zcela jákobovská. Víme, co dělal Jákob: Když se Jákob probudil, uvědomil si, že v jeho životě jedná Bůh. I když je jen podfukář na útěku před svým bratrem, tak ho Pán Bůh neodepsal. Ježíšův příběh říká nám, že Pán Bůh neodepsal vůbec nikoho. I my máme před sebou otevřenou možnost ještě něco změnit. První Jákobovou reakcí je bázeň a bohoslužba. To vůbec není samozřejmé, že nám Pán Bůh dává šanci! Když už to ale poznáme a přijmeme, tak to udělejme jako Jákob. Řekl: „(1) Hospodin mi bude Bohem, (2) tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím a (3) ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.“ Poddanost, poslušnost a vděčnost. Rozpoznali jsme, že díky Pán Ježíši máme šanci na dobrou budoucnost. Tak je na místě poddanost, tedy hledání Boží vůle. Poslušnost, tedy život podle toho, co jsme jako Boží vůli poznali. Vděčnost, tedy nehamounit si to dobré jen pro sebe. Kus z toho poslat dál, aby z našeho požehnání měli prospěch i jiní. Pán Bůh nikoho z nás neodepsal, naopak na nás leží požehnání a s ním i Boží sen o naší dobré budoucnosti

Amen.