Sk 1,1–14

Písně: 99, 420, 351, 161, 177
Introit: Ř 8,31–34
Čtení: Ef 1,15–23
Text: Sk 1,1–14
Skutky apoštolů původně tvořily jeden celek s evangeliem Lukášovým. Lukáš v první části vypráví o Ježíšově učení a činech, o jeho umučení a vzkříšení. A přece Lukáš – víc než ostatní evangelisté – chce ukázat něco velmi důležitého: Pán nekončí svým vzkříšením, ba ani ne Nanebevstoupením, ale on pokračuje ve své činnosti skrze své apoštoly. Proto píše druhou část evangelia jakémusi nám neznámému křesťanovi Teofilovi. Je to kniha o působení Vzkříšeného Pána na světě prostřednictvím jeho lidu, Církve. Dostala později jméno „Skutky apoštolů“, apoštolská praxe.
Žádní praktická činnost, má-li za něco stát, se neobejde bez výuky. A tu dává Vzkříšený svým učedníkům čtyřicet dnů. „Po čtyřicet dnů se jim dával spatřit a učil je o Království Božím“. Když byl s nimi jako jejich Mistr, vyprávěl jim podobenství o Božím království: říkal, že je to s ním jako se vzácnou perlou; kdo ji chce získat, musí za to dát úplně všechno. Jindy jim pověděl, že Království Boží se podobá hořčičnému seménku, je velmi malé, ale když vyroste, je z něho vysoký strom. Podobných příměrů je v evangeliu celá řada. Ale teď celých čtyřicet dnů se věnuje Pán Ježíš jen tomuto jedinému tématu, protože je učí o Království Božím. Učí je proto, že to všechno budou brzy potřebovat pro svou praxi.
A přece jim ještě nedovoluje, aby s ní začali. Už hodně vědí, ale aby mohli činit skutky, jež On si přeje, na to sami nestačí ani po této jedinečné výuce. Ještě nedostali Ducha svatého, ještě nejsou připraveni. Proto jim nařizuje – aby neodcházeli z Jeruzaléma a čekali: „Budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“
Učedníci si sotva pod tím dovedli něco představit. Jenom tušili, že to bude veliká událost, kterou sliboval už Jan Křtitel, když mluvil o Přicházejícím, který bude křtít Duchem svatým a ohněm. Snad právě proto je napadlo, že se naplní všechno očekávání Písma svatého o Izraeli, že přijdou dny spásy, kdy Izrael bude mít svého krále. Šlo jen o to, kdy se to stane; proto se ptají: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Vždyť Boží království přece musí souviset s jejich národem, jemuž dal Bůh svá zaslíbení. Je to tedy již v dohledu?
A slyší odpověď, která je velmi úsečná. „To není vaše věc.“ O to se starat nemusíte, protože to má na starosti Pán Bůh. Všechny termíny, kdy se uskuteční Boží sliby, má ve své moci jen On sám. To pusťte z hlavy. Vás se týká něco jiného, co skutečně potřebujete: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí.“ Není to síla z vás, z vaší víry, ale síla darovaná shůry. To proto, abyste mohli jít tam, kam vás posílám. Nestanete se vševědy, kteří se zmocní Božích tajemství, ale budete mými svědky. Budete dosvědčovat celým životem, ba i svou smrtí, že jsem živý Pán.
Apoštolové se v myšlenkách točili kolem království, jež bude jen pro vyvolený lid, pro Izrael. Ale Boží království, o němž je jejich Pán učil čtyřicet dní, nemá tyto omezené hranice, není stísněno do prostoru, který důvěrně znají. Duch svatý jim dá sílu, aby svědčili nejen v Judsku, ale i v Samařsku a „až na sám konec země“. Bez slíbené moci Ducha svatého by nepřekonali svou nechuť k Samaritánům a už by vůbec nešli k pohanům, s nimiž se Židé raději nestýkali. V síle Ducha svatého je však možným i nemožné: překonat svou úzkoprsost, nedat se spoutat zaběhanými předsudky, nevyřadit z naděje spásy žádný národ a žádného jednotlivého člověka.
„Budete mi svědkové“ – to jsou poslední slova Páně. Církev na ně nedokázala zapomenout, třebaže mnohokrát v dějinách svou misijní činnost poskvrnila hříchem moci a byla svědkem sobě, ne Pánu. Ale to nic nemění na Ježíšových slovech, jež nás nenechávají v klidu. Křesťan může existovat jen jako svědek, jinak není křesťan. Dnešní svět nepotřebuje nové moderní informace o křesťanství, potřebuje Kristovy svědky.
Po tomto ujištění, že silou Ducha svatého učedníci budou jeho svědky na celém světě, Ježíš „byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“ Už ho na tomto světě neuvidí, protože ten oblak, který Izraeli na jeho pouti pouští ztělesňoval tajemství Boží přítomnosti, jej skrývá. Už není vidět, ale neztratil se v nekonečnu, nezmizel v nicotě. Apoštol Pavel vyznává, že na pravici Boží má podíl na jeho moci a přimlouváse za nás. Myslí na nás a je s námi spojen, i když jej nevidíme. Ostatně on odešel, aby se zase k nám vrátil. Tak to slyší jeho apoštolové: „Přijde právě tak, jak jsme ho viděli odcházet.“
Do té doby než přijde, máme na něho čekat. Ne v blouznivém nicnedělání, ale v práci svědků, kterými máme být. Možná, že to je dnes těžší než dřív. Cítíme, jak jsme slabí a jak na to nemáme. A proto smíme a máme očekávat také na sílu Ducha svatého, kterou Pán slíbil tenkrát svým učedníkům. Ale tím se nekončí, protože Ježíš stále koná své dílo. Proto ta síla Ducha svatého je slíbena modlící se očekávající Církvi i dnes.
Amen.