Sk 9,36-42 – Tabita – rodinné bohoslužby

1. čtení 1Kr 17,8n+17-24

Ten dnešní příběh, který pro nás vybrali učitelé nedělní školy je pro mě krásným příkladem toho, jak funguje církev.

Totiž, když jsem si ho přečetl, tak jsem si říkal, že není moc pro děti. Protože je o smrti. O smrti spolu moc nemluvíme. A už vůbec nemluvíme o smrti s dětmi. Schválně – byli jste někdy na nějakém pohřbu?

Jenže – a to je na církvi právě to úžasné – nikdo z nás neví všechno. Ani farář. A tak i když bych ten příběh nikdy nevybral, učitelé nedělní školy ho vybrali za mě. Abych se jím zabýval. A tak se v církvi navzájem doplňujeme a učíme jeden od druhého.

Ten příběh je o Tabitě. Nebo se jí také říkalo Dorkas. Obě ta jména znamenají gazela. Tabita byla Ježíšova učednice. Schválně: kolik znáte Ježíšových učedníků?

A které znáte Ježíšovy učednice?

Jednou z nich byla Tabita. Je přímo (jak jediná) označena tím slovem učednice (μαθήτρια)

Tabita umřela. Umřel vám taky někdo? Co člověk cítí, když umře někdo, koho měl rád?

Smutek, už si s ním nemůžu povídat, už s ním nemůžu dělat věci, nemůžu se ho na nic zeptat, nemůžu s ním hrát, jít na procházku.

Je důležité si to uvědomit včas. Že máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi a my je. A že to není navěky. Anebo třeba že jsem s někým pohádaný, nemluvím s ním, ale najednou může být pozdě věci urovnat. Že je dobré se na některé věci zeptat, navštívit toho člověka, napsat mu, zavolat, protože najednou tady nemusí být.

A teď se zeptám možná trochu zvláštně: Je smrt spravedlivá? Je třeba taková písnička, kterou kdysi složil náš básník Ladislav Čelakovský:

Je to život na tom světě – že by člověk utek: ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek.

Život je pro některé těžký, ale pro jiné ne.

Což je pánům! Ti na voze sedí pěkně v suše, ale chudý, ten za nimi v dešti, blátě kluše.

Jenže – říká ten básník na konci

A krom toho — až své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem.

Co to znamená? Smrt čeká každého člověka. Bohatého i chudého. Slavného i neznámého. Důležitého i obyčejného. Každý z nás má svůj čas vyměřený a nemůže si koupit ani jednu minutu navíc. Takhle viděno je smrt spravedlivá.

Ale na druhou stranu ve smrti moc spravedlnosti není. Třeba když umře mladý člověk, který měl život před sebou. Nebo dokonce malé dítě. Když někoho zastřelí ve válce, která nemusela být. Stane se obětí dopravní nehody, onemocní smrtelnou nemocí.

A tak umřela i Tabita. My vlastně nevíme, jestli byla stará nebo mladá. Ale lidi kolem byli moc smutní.

Tabita totiž byla moc hodná. Byla tu pro druhé. Podporovala lidi, kteří na tom byli špatně. Chudé, a pak taky vdovy, které neměly žádné zastání. Zajišťovala jim obživu nebo třeba šaty, aby měly co na sebe.

A to taky někdy vnímáme jako nespravedlnost. Když odejde dobrý člověk, který druhým pomáhal, kterého měli všichni rádi, zatímco nějaký zlý člověk, který zničil životy mnoha lidí, je tu do sta let.

Když Tabita umřela, poslali pro apoštola Petra. Chtěli, aby byl v tu těžkou chvíli s nimi. Protože když je člověk smutný, není dobré, aby byl sám. Říká se, že když můžeme svůj smutek sdílet, tak je poloviční.

Ale Petr udělal víc než to. Když přišel, poslal všechny pryč. A pak se modlil k Pánu Bohu. Nevíme, co se modlil, ani co mu odpověděl Pán Bůh. Ale na konci své modlitby se Petr obrátil k mrtvé a řekl: Tabito, vstaň! Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. Petr jí podal ruku a pomohl jí vstát.

Pak všechny zavolal … a vrátil jim ji živou.

Myslíte, že měli radost? No ohromnou. Je to příběh plný radosti. Ježíš Tabitu vrátil těm, kteří ji potřebovali. Už nebyli smutní, radovali se. A my se můžeme radovat spolu s nimi – smrt byla přemožena Boží mocí.

Ale možná nám do té radosti ukápne trochu smutku. Možná myslíme na ty, které jsme měli rádi, na lidi, které někdo potřeboval a oni zemřeli. A my neumíme druhé vzkřísit tak jako Petr. Ale víte – ani on to neuměl. To Ježíš vrátil Tabitu těm, kteří ji měli rádi. Těm, kteří ji potřebovali.

A přesto můžeme být jako Petr. Byl nablízku těm, kteří byli smutní. Přinesl do jejich života boží pohled. Víru, že smrtí život nekončí. I Tabita po nějaké době znovu zemřela. Ale díky tomu příběhu víme, že Ježíš je Pánem nad smrtí. A že nakonec přijde vzkříšení, které nás nevrátí jen do našeho obyčejného života, ale vzkříšení, které znamená, že budeme u Boha.

A pak taky můžeme být jako Tabita. Možná nám ten příběh chce ukázat, že když žijeme svůj život pro druhé, pak ho žijeme s Bohem. Nebo naopak, když chceme v životě najít Boha, najdeme ho v druhých lidech, které máme rádi a pomáháme jim. To je to nejlepší, co můžeme udělat.

Protože ten, kdo žije pro druhé, už se o sebe tolik nebojí. A nebojí se ani smrti. A když se smrti nebojíme, tak je na nás krátká. Už nad námi nevládne. Vládne na námi láska, kterou dává Bůh. amen