Sk 2,1–4.37–38
Kniha: Čtení: 1S 3,1–11 | Text: Sk 2,1–4.37–38
Datum: 4. 6. 2017
Autor: bratr farář Jaroslav F. Pechar
Písně: 164, 675, Mluv, Pane můj, (370, 392, 367), 510, 680, 379
Introit: Ž 139,7–10
Čtení: 1S 3,1–11
Text: Sk 2,1–4.37–38
Poslání: Ef 5,15–17
PowerPointová prezentace doprovázející kázání
(2,44 MB)
Milé děti, milí bratři a sestry,
dnes bude řeč o tom, jak Bůh mluví k lidem. Jak mluvil skrze apoštoly. Jak tomu rozuměli jejich posluchači. Jak mluvil k Samuelovi. No a hlavně jak může mluvit k nám.
Dneska je právě 50 dní po velikonocích, slavíme slavnost seslání Ducha svatého, tak se u toho příběhu na chvilku zastavíme. Ježíš z nebe poslal učedníkům Ducha svatého. Něco při něm bylo vidět a něco bylo slyšet. Vidět byly plameny – ale to je to méně důležité. Hlavní je, co bylo slyšet. Tedy že apoštolové začali kázat. Co dělali do té doby? Byli zavření. Bavili se jen mezi sebou. Teď, když mají dar Ducha svatého, tak konečně vylezli ze zamčeného domu a vypráví lidem o Ježíši.
A lidé poslouchají. A kdyby jen to, že poslouchají! Oni jsou „zasaženi v srdci“ a ptají se, co mají dělat. Odpověď je jednoduchá – stát se křesťany. Obrátit se k Bohu, nechat se pokřtít, získat stejnou schopnost i odvahu vyprávět dalším o Pánu Ježíši, jako to teď vidí na Petrovi a dalších apoštolech. A oni ho poslechli a nechaly se pokřtít tisíce lidí. Jen připomenu to, že Petr vypráví o Pánu Ježíši a ti, kdo ho poslouchali, byli „zasaženi v srdci“ – jak na ně ta Petrova slova zapůsobila. K tomu se ještě za chvilku vrátíme. Teď se ještě podíváme na malého Samuela.
Kde bydlí? V kostele. Dneska bychom spíš řekli „na faře“, ale bydlí u pana faráře. Starého pana faráře, co už moc sám v kostele nepracuje, místo něj to dělají jeho synové. Chofní a Pinchas. Jeden je horší, než druhý. Kradou a šidí. Asi jako bych dneska při večeři Páně řekl: „Milí přátelé, dneska žádný chleba a i vino nebude, jen so to tak představte, jako že přijímáte!“ a pak bych to všechno snědl a vypil v kanceláři sám! Bylo to s nimi stále horší a horší a jejich starý otec je nedokázal pořádně napomenout. Nu, raději se podívejme na mládenečka Samuela.
Vyrůstá v kostele. Pomáhá, seč u jeho dětské síly stačí. Co by tak mohl dělat, kdyby bydlel tady v kostele? Uklízet, rovnat knížky a zpěvníky, množit kázání na kopírce, zapálit svíčku, zapnout mikrofony… No a časem se třeba nějak zapojit i do průběhu bohoslužeb. Podržet otevřenou Bibli a časem z ní třeba i číst. Samuel nejdřív asi opravdu jen uklízel. Pak třeba štípl dříví k zápalným obětem. Později dostal na starost oltářní kahan a hlídal, aby bylo v kahanu na oltáři dost oleje a nezhasl. To bylo důležité, hořící kahan byl znamením všem lidem, že Bůh je přítomen.
Při tom všem sleduje „cvrkot“. Poslouchá slova modliteb, požehnání i proslovů kněží k lidem. Co tak dělá starý Élí, co dělají Chofní a Pinchas… Jasně, že spoustu z toho by určitě zvládl také odříkat nazpaměť. Tohle děti chytají rychle, když se něco opakuje stejně. Třeba kdybych začal odříkávat, že …Pán Ježíš v tu noc, v kterou zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte a jezte, to je mé tělo, které se za vás láme. To čiňte na mou památku… jo, myslím, mnozí by to už dokázali snadno odříkávat za mě.
Farářské děti, které v kostele a na faře vyrůstají, si na bohoslužby hrají docela často a velmi dobře vědí, kdy a jaká slova se odříkávají. Jenže v bohoslužbách musí jít o něco víc, než jen o správně odříkávaná slova. O Samuelovi jsme slyšeli, že „Samuel ještě Hospodina neznal“. To je překvapivá věc – už několik let bydlí v kostele, vypomáhá kněžím. Slovo „Hospodin“, slovo Bůh – to určitě slyšel stokrát, tisíckrát… Ve všech modlitbách, požehnáních, při obětech… A stejně Hospodina neznal. Jak by to šlo vysvětlit? Jak by to šlo pochopit? Co nám tím chce Bible říct?
Že to odříkávání je málo. Odříkávat předepsané modlitby, číst předepsané kousky z Bible, provádět oběti podle návodu zapsaného Mojžíšem. Takové věci se dají udělat úplně bezmyšlenkovitě. I když se přitom mluví o Bohu, tak na Boha nikdo nemyslí. Jen se to tak odříkává. To, že probíhají bohoslužby, ještě nic nezaručuje – jenže to vidíme my. Elí, Chofní a Pinchas to nevidí. Protože v tomhle vyrůstal Samuel, tak to také neviděl. Myslel si, že všechno dělá správně. Naučil se odříkávat modlitby. Odříkávat kousky z Mojžíšova Zákona. Mluvit o Bohu. Ale skutečný živý Bůh, který s lidmi jedná – o tom se vlastně ještě nedozvěděl vůbec nic.
Z toho zní velké varování pro nás rodiče, že křesťanská výchova je něco víc, než jen dítě něco naučit. Že ten největší průšvih byl ve špatném osobním příkladu Élího a jeho synů. Bůh má i s našimi dětmi velké plány – ale my mu to kolikrát kazíme! Naštěstí Bůh se nenechá zastavit našimi dospěláckými chybami ve výchově, jako se nenechal zastavit ani u Samuela. Když to rodiče kazí, baví se Bůh rovnou s dětmi.
S Élím to nakonec nebylo tak moc hrozné. To je ta slavná historka s trojím buzením. Nakonec Élí pochopil, co se děje, pochopil, že se Bůh rozhodl bavit přímo se Samuelem. Naučil ho proto to nejdůležitější: když člověk pochopí, že s ním mluví Bůh, tak má na prvním místě pozorně naslouchat. Lidí, co umí naslouchat, je málo! Většinou do toho začnou vpadávat svými reakcemi. Když ne nahlas, tak aspoň ve své hlavě si to začnou nějak přerovnávat. Élí učí Samuela pozorně naslouchat. Aby dělal čest svému jménu.
Co Samuel slyšel a co s tím potom nadělal, to si můžeme nechat na jindy. My se dnes chceme naučit, jak Bůh k lidem mluví. Všechny podstatné způsoby se nám v těch biblických příbězích objevily.
Které to tedy byly? Kde a jak se v těch příbězích dostal ke slovu Bůh?
Přímé oslovení. Hlas. Někdy skutečně hlasitý, jako u Samuela, někdy kdesi hluboko v nitru, jako u posluchačů Petrova kázání. Byli zasaženi v srdci. Najednou pochopili, že do jejich života mluví Bůh.
Jsou ale přinejmenším ještě dvě další možnosti, jak se potkat s Božím Slovem. Všechny ty předpisy jak obětovat, ty si Élí a jeho synové nevymýšleli. Dokonce za nimi lidé chodili a říkali, že to dělají špatně. A Élí se to snažil naučit Samuela správně. Jak to poznali, co je správné? Četli to v Bibli. Měli již pět knih Mojžíšových a tam to bylo napsáno. Proto mohli Chofnímu a Pinchasovi říct, že Bůh to chce jinak, než to dělají oni. Druhým způsobem, jak se potkat s Božím Slovem, je tedy číst Bibli.
Do třetice pak připomenu apoštola Petra a vůbec apoštoly o Letnicích. Ale třeba také Élího, když dobře radil Samuelovi. Boží Slovo může zaznít od lidí kolem nás. Můžeme se s ním potkat v kostele. Můžeme se s ním potkat v dobrých knížkách.
Když hledáme Boží vůli, když chceme, aby k nám Bůh mluvil, je potřeba dávat pozor na všech třech frontách:
naslouchat, co říká naše svědomí, protože tak často Bůh odpovídá na naše modlitby
srovnat si to s tím, co se píše v Bibli, protože k tomu Bibli máme, abychom viděli, jak Bůh se svým lidem jedná
bavit se o tom s ostatními lidmi z církve a číst křesťanské knihy, protože k tomu církev slouží, abychom si vzájemně pomáhali.
Amen.