Tt 1,10–14 a 3,3–8

Introit: Ž 103,8–13
Čtení: L 15,11–32
Text: Tt 1,10–14 a 3,3–8
Tato slova napsal apoštol Pavel Titovi, „svému vlastnímu synu ve společné víře“, jak jej nazývá hned v úvodu této epištoly. Titus vedl křesťanský sbor na Krétě. A neměl to tam právě snadné. Obyvatelé tohoto ostrova měli velmi špatnou pověst: „mluvit krétsky“ byl v antickém světě užívaný obrat pro lhaní. Apoštol věděl, s čím vším tam jeho spolupracovník musí zápasit: „Kréťané jsou samí lháři, zlá zvířata, lenivá břicha.“ Tato až urážlivá slova, která jsme četli v epištole Titovi, napsal o šest století dříve krétský básník Epimenides. Apoštol s nimi nepochybně souhlasil: „Je to pravdivé svědectví.“ Však krétský sbor měl stále co dělat se svůdci, kteří vnášeli mezi křesťany zmatek a rozvraceli celé rodiny. Pověstná krétská lživost dostával u nich svou nebezpečnou podobu, protože se dotýkala pravdy evangelia. Proto Titus s nimi nemůže jednat diplomaticky a v rukavičkách, ale velmi určitě: „přísně je kárej, aby měli zdravou víru a nedrželi se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy.“

A přece apoštol i jeho spolupracovník nejsou nadnesení kritici lidských nectností a hříchů, kterých je na Krétě dost a dost. Oba dva spolu s ostatními křesťany musí pokorně vyznávat: „Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí.“ V každém z nás se objevuje tvář marnotratného syna, který ve své neposlušnosti a nerozumu zabloudil do svého neštěstí. Nemáme lepší geny než ti, jimž krétský básník nastavil tak nemilosrdně zrcadlo; je to ještě horší: „byli jsme otroky všelijakých vášní a a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli.“ Ten druhý syn v Ježíšově podobenství je plný závisti a nenávisti k bratru, který se vrátil. I tyto temné rysy jsou vepsány v naší tváři.

A přece v tom vyprávění o lidském nerozumu, neposlušnosti, závisti a nenávisti slyšíme o Otci, který běží k jednomu synu a líbá ho a s druhým trpělivě mluví a laskavě ho zve k hostině. Apoštol Pavel ten celý děj vyjadřuje slovy: „Ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha.“ Řecký text užívá výraz FILANTROPIA, láska k lidem. Bůh miluje člověka, proto se mu dává poznat nejen ve své moci a moudrosti, jak o ní svědčí celé jeho dílo stvoření, ale ve své lásce. Otec nezůstal doma, ale vyběhl svému dítěti vstříc, Pán Bůh nezůstal v nebi, ale vyšel nám vstříc v Ježíši Kristu. V něm se ukázala Boží filantropie, láska, jež má otevřenou náruč pro každého z nás bez výjímky. Ukázala se ne jako přelud a či rychle mizející fata morgana, ale jako trvalá záchrana z naší trvalé ubohosti. „Ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování.“

Otec marnotratného syna objímá a přijímá z pouhého slitování, protože žádný jiný důvod neexistuje. Dává mu nejlepší šaty a prsten, který si v nejmenším nezaslouží. Jeho dar stvrzuje jeho odpuštění. Pro apoštola je tímto Božím darem obmytí křtu a Duch svatý. „Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.“

Apoštol Pavel mluví o hříšném tíhnutí jako o minulosti, jako o tom, co bylo „kdysi“, před setkáním s Kristem. Ale zároveň netvrdí, že věřící člověk je rytíř bez bázně a hany. Není lepší než druzí, někdy dokonce je i horší; z nejlepšího vína se může stát kyselý ocet. Ten, kdo uslyšel hlas evangelia, musí usilovat, aby v duchu evangelia také jednal a. Nejde mu to samo, a někdy to nejde vůbec. Proto Titus má stále připomínat sboru, „že se ukázala dobrota a láska Spasitele našeho Boha.“ Na tom totiž stojí všechno, protože z této jistoty žijeme. „Tato slova jsou spolehlivá a chci, abys tomu všemu neochvějně učil, tak, aby ti, kdo uvěřili Bohu, snažili se vynikat dobrým jednáním.“ Křesťan se musí stále snažit, ale sotva se bude radovat, jak v tom vyniká. To dělal pyšný farizeus, který dokonce za svůj příkladný život děkoval. Křesťan o sobě může říct pravdivě jen jedno: byl jsem zachráněn svým Pánem Ježíšem Kristem, v něhož jsem uvěřil. A se svými bratry sestrami vyznávám: „On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování.“

Amen.