Učedníci na cestě

Písně: 341, 622, 350, 695, 659
Intro: Ž 116,15-19
1. čtení: Sk 9,1-20 + 1Pt 1,3-9,17-23
kázání: Lk 24,13-35
Poslání: 1Pt 1,13-23

Dva učedníci jdou a rozmlouvají o aktuálních událostech. Když jsou konfrontováni otázkou po obsahu jejich rozhovoru, zarazí se. Uvědomí si tíhu svého zármutku. Vnímají, jak je smutek zahlcuje. Jak jsou plní frustrace, že věci nešly podle jejich představ. Toto zahlcení jim brání vnímat svět kolem sebe. Jako by ve skutečnosti nežili. Nenacházejí se plně v přítomnosti. Zaobírají se věcmi minulými a svými (nenaplněnými) sny.

A přece se na scéně objevuje někdo, kdo je strhává do přítomného okamžiku. Kdo je nutí reflektovat skutečnost, ve které se nacházejí. Kdo připravuje jejich mysl, aby byla schopna vnímat. Kdo jde za slovní, racionální popis jejich situace. Kdo v nich zapaluje srdce. Kdo jim mluví z duše. Kdo jim je blízkým, a přece neznámým. Koho by chtěli pojmenovat, charakterizovat, zaškatulkovat, uzavřít do svého příbytku, ale kdo jejich snažení uniká.

Uvědomují si, jak jsou zahlceni smrtí a zmarem. Nacházejí se v zajetí běžné představy o smrti jako o bodu, který představuje konečnou. Domnívají se, smrt vystavila stopku Ježíšovi i nadějím, které do něj vkládali. Připadá jim, že se celý jejich svět zhroutil. Známý neznámý však tuto perspektivu nesdílí. Ukazuje jim, že smrt a zánik nad námi mají moc pouze po dobu, kdy se jim bráníme, kdy je nechceme přijmout do našich životů. Kdy se necháváme opanovat strachem z vlastní konečnosti, strachem z konce toho, na čem jsme budovali naši identitu.

Ukazuje jim, že existuje alternativa. Že je možné smrt láskyplně přijmout. Že je možné vzdávat díky nad vlastním rozlomením. Jak zpívá Leonard Cohen: There is a crack in everything. That’s how the light gets in. (Volně přeloženo: Všechno má praskliny. Vše je rozlomené. Jen tak k nám může proniknout světlo.) Povědomý poutník jim ukazuje, že temnota, smrt a konečnost nad námi nemusí panovat. Že nad námi ztratí svou moc v okamžiku, kdy je přijmeme jako nedílnou součást naší situace, toho, kým jsme.

Zarmouceným učedníkům to chvilku trvá. Svým způsobem je jim v jejich sebelítosti dobře. Navzájem se v ní utvrzují. Nechtějí se jí vzdát. Jako by byli zabaleni do koule bahna. Nic pořádně nevidí, ale už jsou na tu tmu a vlhkost zvyklí. Trošku se v tom bahně rochní. Nyní však jsou vystaveni prudkému žáru boží lásky. Jejich bahenní obal začíná praskat. Vědí, že vedle nich je zdroj dobra, které je neskonale přesahuje. Skrz vysychající bahno k nim malými škvírkami začínají pronikat první paprsky. To světlo znají. Znají ho od nepaměti. A v posledních letech žili v jeho intenzivní přítomnosti. Aniž by si to pořádně uvědomovali. Chtěli by ve společenství s tímto zdrojem setrvávat stále. Ale poutník mizí jejich očím. Přesto světlo v jejich duších zůstává.

Uvědomují si, že s Ježíšovou smrtí nic neudělají a vlastně ani dělat nemusí. Jeho smrt zde je a může být. To však neznamená, že by Ježíš musel být mrtev. Stejně tak toho mnoho nenadělají se svými sny, falešnými nadějemi, zažitými náboženskými představami, zlobou nebo frustrací. Byly tu, představovaly přirozenou reakci jejich starého já a mohou zde zůstat. V okamžiku jejich přijetí totiž nad nimi ztrácí svou moc, něco z nich v nich umírá.

Zároveň se v nich však něco nového rodí. Něco radostného. Nevýslovná, vznešená radost, jak jsme četli v prvním čtení. Radost spojená s vírou, nadějí a láskou, která nemůže zůstat vskrytu, ale chce být sdílena. Připadají si jako znovuzrození. Dochází jim, co Ježíš myslel, když za ním přišel Nikodém a ptal se ho, jak se může člověk znovu narodit. Ne, nejde o to, že by se člověk musel navracet do lůna své matky. Jde o to, že nové narození nemůže přijít bez toho, že by něco starého odešlo. Že v nás musí zemřít starý a zažitý způsob vnímání, abychom mohli vidět novým, svěžím způsobem. Abychom mohli spatřit Boží království. Přijmout, že jsme do něho již Kristem vtaženi a že jsme zváni ke stále plnější účasti, k plnějšímu společenství.

A tak vybíhají na cestu. Cestu, po které už dnes jednou šli, ale která se jeví úplně jiná. Na jejích krajnicích vidí ukřižované své nenaplněné touhy, naděje, frustrace, zlobu. Na kříži vidí umírat i svou smrt. Běží vstříc radostnému setkání.

Kdo chce, může se k nim přidat.

Amen.