Ž 42,4–11 + Ž 73,21–24

Písně: 642, 199, 697, 621, 632, 685
Introit: Ž 62
1. čtení: Ž 73 – žalm pro Asafa
2. čtení: Ž 42,4–11 + Ž 73,21–24
Poslání: Fp 4,4–9

Milí bratři a sestry!
Bylo to jistě zlé a žalmistovi to připadalo přímo jako rána v kostech, jako kostižer. Tak ho to trápilo, užíralo, když na něho doráželi: kde pak je ten tvůj Bůh? Není to přece nikdy tak zlé, pokud to říkají druzí. Horší je, když se vlastní srdce i rozum zarážejí nebo i urážejí nad Boží nepostižitelností, nad tím, že Boha nelze ukázat, natož dokázat ani druhým, ale ani sobě samému. Potom se člověk zmítá pochybnostmi: je Bůh? Je takový, jak jsem v něho uvěřil? Není celá má víra klam?
I u opravdu věřícího člověka se mohou dostavit chvíle pochybností, úzkostí, opuštěnosti, kdy se mu zdá, že Bůh je nesmírně daleko, že o malého člověka nestojí, že se o něj nestará. Nebo že naše lidské zájmy, starosti, trápení jsou malé a malicherné, že chodit s nimi před Boha je skoro urážkou Božího majestátu. Tak nebo jinak, pochybnosti: „kde je tvůj Bůh“ tu jsou. Klade nám je vlastní rozum i srdce. Jsou někdy zlé a dotěrné, rozvracejí vnitřní život a ochromují naši odhodlanost pro Boha a v jeho jménu něco dělat.
Můžeme být, bratři a sestry, vděčni, že touto cestou před námi šli už mnozí Boží lidé, že se těmito pochybnostmi probojovali a nyní nám o tom dávají svědectví, aby nás povzbudili. Jedním z nich je pisatel Žalmu 73. Jemu nešlo o otázku, zda Bůh je, nýbrž zda je spravedlivý. Jak by mohl žalmista ctít a milovat Boha, který by nebyl spravedlivý, který by nechal člověka na pospas zvůli jiných lidí nebo osudu? Říká, že by byl málem na této otázce ve víře ztroskotal, „moje kroky téměř sešly z cesty“, tak jako když jdeme v mlze.
Žalmista si říká: „Nebo jsem viděl, jak se dobře daří lidem bezbožným a pyšným. Mají ve všem štěstí, prospívají na těle i na majetku, ačkoliv se Bohu posmívají a počínají si, jako by sami byli bohy a pány země. Pomlouvají bližní, počínají si násilnicky, ukrutnost jim sedí jako jejich oblek. Neohlížejí se na nikoho a na nic. Jdou jen za svým prospěchem. Tím jsou zmateni mnozí i z Božího lidu, protože vidí na straně bezbožníků výhody, a tak se tam hrnou nebo alespoň plíží a jsou ochotni říkat: dělejme to jako oni, vždyť Bůh se o takové věci nestará, bůh nezasahuje. Záleží jen na nás, jak si sami zařídíme svůj život.“
Bůh nezasahuje? Je tedy zbytečné a pošetilé, když „jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně umýval nevinností?“, ptá se žalmista; vyplatí se to, když přitom musím procházet trápením, nemocí, chudobou, když se na mne ze všech stran sypou samé rány?
Tady stanul onen věřící člověk na rozcestí. Vidina úspěchu ho táhla k těm, kteří se nestarají o Boha, ale jen o své výhody. Ale na druhou stranu ho zase něco mocně zdržovalo: byly to svazky s jeho lidem. Cítil, že by se zpronevěřil tomu, co věřili a vyznávali jeho otcové a matky, co utvářelo dějiny jeho lidu. Nevěděl si rady, jak se zachovat. Chtěl to vystihnout rozumem. Přemýšlel, jak se v tom všem vyznat. Ale nešlo to, proto napsal „nesnadné se mi to zdálo“. Jsou totiž věci, s nimiž si člověk sám neumí správně poradit. Sám na to prostě nestačí.

„Teprve když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jak věci skončí“. A zde tedy nastává, bratři a sestry, v lidském životě tak ohromný obrat, jako když například ve středověku Mikuláš Koperník začal učit, že se neotáčí Slunce okolo Země, ale naopak, že se Země otáčí okolo Slunce. Ve své rozkolísanosti byl a zůstával žalmista stále středem své vlastní pozornosti; vše se točí kolem mého štěstí, mého zdraví, mé spokojenosti. I Bůh je nakonec k tomu, aby mě tímto štěstím zaopatřoval. A když to nečiní, pak půjdu od něho! Co mám z víry! Avšak ve svatyni, před Boží tváří mu vzešlo světlo: člověk není středem, ale Bůh! Veliký, svatý Bůh.
Nevíme, jak konkrétně k tomuto obratu došlo. Tou svatyní mohl být chrám, ale mohlo to být jiné místo či jiná situace. Bylo to však jistě setkání s Bohem, kdy mu vzešlo světlo, kdy cítil, že si ho Pán Bůh k sobě táhne a přitahuje, aby se mu sám stal nejvyšším štěstím. Stejně jako na jaře zmizí sníh, tak zmizela závist, že se bezbožným daří dobře. Vždyť to zdání, je to jenom sen – „Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až je probudíš“.
Pozemské štěstí, blahobyt, vysoký životní standard netvoří ještě spolehlivý životní základ. Nejsou a nemohou být posledním smyslem a cílem lidského života. Ten, kdo si je postaví za cíl, prožije zklamání, protože nakonec všecko musí opustit a všecko opustí i jeho. Najednou je chudý, jako onen boháč v evangeliu, který chtěl stavět stodoly pro své úrody a mít se dobře, ale tu najednou přišla smrt, a on neměl zhola nic. Takový je každý, kdo není v Bohu bohatý.
Ale ten, který nalezl Boha, nebo spíše, který byl od Boha nalezen, cítí se jím být nesen, veden jako za ruku. Proto by za nic neměnil tuto radostnou jistotu, že Bůh je s ním a vede ho k poslednímu naplnění života, v němž je i smrt přemožena. Neznamená to ovšem, že rázem přestane trápení: „Ač mé tělo i mé srdce chřadne“, praví žalmista. Víra mu neznamená vysvobození ze všeho utrpení. Avšak nyní se naučil utrpení snést: „Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.“ Je vidět, že mu nyní vzešlo světlo, že Bůh nejde lhostejně kolem jeho života, ale že je s ním, že s ním i trpí, že na kříži nese i jeho úděl.
A tak tedy: kde je Bůh? Zasahuje do našeho života, abychom mohli říci: ano, to je důkaz, že Bůh zasáhl? Bratři a sestry, kdybych se vás jednotlivě otázal, jak Bůh zasáhl do vašeho života, jak by asi zněla vaše odpověď? Možná, že by někteří z vás našli ve své paměti nějaký případ, kdy jste se domnívali, že zasáhl Bůh. Například byla havárie auta, druzí přišli o život, ale já byl zachráněn. Byl jsem na těžké operaci, lékaři mi už nedávali mnoho naděje, ale Bůh mne zachránil. Nebo někdo byl těžce nemocen, velice jsem za něho prosila a on se skutečně uzdravil. Ve všech těchto případech se jedná o mimořádné události, o Boží zásah. Ovšem druzí, nevěřící, mohou stejně dobře říci, že šlo o náhodu. Nebo zásluhu přiznat umění lékařů. A mohou se dokonce ptát, když Bůh zachránil tebe, proč nezachránil také ty ostatní? A tak každá z uskutečněných záchran se nevěřícím nestala žádným důkazem, který by je musel přesvědčit.
Obdobně by někdo mohl říci: vidím Boží zásah v tom, že jsem se domohl slušného postavení, že jsem zdravý, mám pěknou rodinu! Je to opravdu důkaz? Co když to všecko nemám? To přece byl případ Jobův. V písmu čteme, že Job byl muž bohabojný a šlechetný. Ale přišel o všechno a druzí ho zavrhli. Neboť v jeho nemoci, chudobě a opuštěnosti viděli znamení, že Bůh je proti němu. Job se s touto otázkou sám rval a málem by ztroskotal. Vyčítal Bohu až skoro rouhavě, že přece nemůže být tak nespravedlivý. Chtěl to vystihnout rozumem, ale bylo to nad jeho síly. Až k němu promluvil sám Bůh. I zde Job „vešel do svatyně“, třebas to bylo někde, kde bychom žádnou svatyni neviděli.
Bůh mu dával otázku za otázkou a Job na žádnou neuměl nebo nemohl odpovědět. Najednou dochází k obratu: „Ano, hlásal jsem, čemuž jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ (Job 42, 3) A právě v tomto pokoření nachází pravdu: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ (verš 5). Všechno, čemu mne vyučili a co jsem si zapamatoval, bylo z druhé ruky. Teprve nyní znám skutečnost a ta je evangelium. Velký Bůh se stal v Kristu pro nás nicotné a jde s námi i do nejhlubších hlubin života, kam žádný člověk nemůže.
Odpověď na otázku, zda Bůh zasahuje do našeho života, není ve viditelných důkazech. Všechny takové důkazy jsou dvojznačné a žádný z nich nevěřícího člověka nepřesvědčí. Mnohdy nepřesvědčí ani nás samotné, jestliže začneme kolísat v pochybnostech. Místo toho nás zve žalmista, abychom šli s ním tam, kam on vede, tj. do svatyně Boha silného. Tam, kde můžeme být spolu s Bohem, kde ho můžeme slyšet. A najednou zaslechneme jeho slovo, najednou odhalíme, že jeho slovo se stalo člověkem a přebývalo mezi námi. Setkáme se se svým Pánem a Spasitelem. V něm Bůh radikálně a pronikavě zasahuje do života každého z nás. Jak? Dává nám poznat, kdo je on a kdo jsi ty. Jak on jedná s tebou a jak ty jednáš s ním. Jak jsi zcela odkázaný na jeho milosrdenství a jak on opravdu nechce tvou zkázu ani smrt, ale chce tvé dobro. Chce, aby tvůj život byl plný a věčný.
Až když se ti otevřou oči, že Pán Bůh takto s člověkem jedná, pak ovšem víš, že i tvůj život je místem, kde Bůh jedná každý den, každou chvilku. Nevidíš Boží zásah v nějakých mimořádných událostech. Naopak všechno je Boží zásah. To, že žiješ, že myslíš, cítíš, věříš, že jsi spojen s druhými. A že miluješ a jsi milován, že Boží milost tě vede a nese. Už nepotřebuješ shledávat nějaké mimořádné příhody a události, kterými bys chtěl dokázat, že Bůh je s tebou. Přijmeš-li Ježíše Krista, pak víš: Ano, to byl a je ten pravý Boží zásah do mého života. Z něho a v něm teď vidím všechno jinak.
„Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval.“ Představme si telátko, jak se hloupě dívá na člověka, který na něho mluví. Takoví jsme před Bohem s celou svou chytrostí, pýchou a namyšleností, v níž suverénně chceme rozhodovat, zdali Bůh je či není. A určovat mu cesty a předepisovat plány, co by měl a neměl dělat. Ale blaze je člověku, který vešel do svatyně a tam porozuměl.
Nemysleme si, že od této chvíle zmizely všecky rozpory a pochybnosti. Žalmista říká: „Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl“. I člověk uchvácený Boží milostí, zůstává malým človíčkem, často hloupým, často nechápavým, možná i někdy vzpurným. Prochází těžkým utrpením a zdá se mu, že nevidí žádnou pomoc. Vidí velké rozdíly mezi lidmi, vidí pýchu bezbožných a je mu hořko. Srdce ho svádí k závisti.
Avšak evangelium Kristovo nás stále obrací k pravému životnímu základu. K pravému a trvalému štěstí, v němž bychom i my řekli: „Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Mně však v Boží blízkosti je dobře“.
Amen.