Ž 8,5

Introit: Ž 145,1–4.15
Čtení: Gn 1,26–28 a 2,7–8.15–24
Text: Ž 8,5
Ž 8:5: „Hospodine, co je člověk, že na něho pamatuješ?“

Otázka: „Kdo jsem?“ nás provází celým životem. Často i v poněkud odlišné podobě – např. „Kým vlastně jsem?“ nebo: „Kým bych býti mohl?“, ba dokonce „Kým bych býti měl?“

V běžném životě, kde jdeme z jedné práce do druhé, kdy „nic nestiháme“, kdy „na nic není čas“, si obvykle tuto otázku vědomě neklademe. Jsou však chvíle, kdy se nám tato otázka otevře. Je tomu tak obvykle ve chvílích klidu po boji přerůzného druhu nebo naopak v situacích, kdy stojíme před velkým rozhodnutím – až typu „být či nebýt?“ – „Kým tedy být, abych byl tím, kým bych býti měl?“

Když jsem se před časem zeptal dětí v nedělní škole o čem je bible, byla jejich odpověď jednoznačná „o Pánu Bohu“. Souhlasil jsem s nimi. Zeptal jsem se jich však ještě jednou – o čem je ještě dále bible? Trvalo dosti dlouho, nežli jsme došli k vyjádření odpovědi, která říká, že bible je taky o člověku. Přesněji: o člověku ve vztahu k Pánu Bohu. Je-li tomu tak, potom není marné se podívat na to, co nám bible o člověku říká.

Říká toho mnoho. Samotné slovo „člověk“ je v bibli více jak 400krát. Nejde však o množství, ale o tom, co o člověku říká.

Jób 14:1–3 a 7:17–18:
„Hospodine, co je člověk, že mu přikládáš význam,
že se jím zabýváš v srdci,
že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?
Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.
Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.
Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou.“

Žalm 144:1–4 a 15:
„Hospodine, co je člověk, že ho bereš na vědomí, co syn člověka, že na něj myslíš?
Člověk se podobá vánku, jeho dny jsou jak stín pomíjivé. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin!“

Obecně je možno říci, že bible říká o člověku dvě podstatné věci. Obě jsme již mohli vyposlechnout z toho, co jsme slyšeli na počátku těchto bohoslužeb. Podívejme se na ně blíže: To první, co nám bible říká o člověku, nám říká ve zkratce hned na začátku bible. V nejjednodušší formě je to vyjádřeno pregnantně slovem „prach jsi a v prach se obrátíš“ (Gn 3:19).

Slovo „prach“ je zde velice přiléhavé. Pozor nejde zde o „hlínu“ ba ani o „zahradnickou zem“. Ale o co nejprostší materiální bytí – o prsť jak říkali naši otcové či o prach, jak to vyjadřuje nový Ekumenický překlad bible. A když nám astronomové hovoří o tom, že naše země je jen prášek v obrovském prostoru zvaném vesmír, hovoří stejnou řečí. Jestliže si o sobě něco vznešeného myslíš, pak věz: jsi jen zrnko vesmírného prachu.

V bibli se však hovoří o tom, že jsi výsledek tvůrčího Božího činu: jsi uměleckým výtvorem z Boží dílny. S tím jistě souhlasí každý, kdo studuje anatomii nebo fyziologii člověka, ba i ten, kdo má smysl pro krásu a řekne si o někom: „tak ta se Pánu Bohu povedla!“, případně „to je ale krásný člověk!“ Abych zde neopomněl mou milovanou psychologii, musím říci, že k tomuto Božímu výtvoru zvanému člověk patří nejen tělo člověka, ale i to, co dnes moderně nazýváme psychikou a co naši otcové byli zvyklí nazývat duší. Biblické pojetí člověk je zde v harmonii s moderním pojetím antropologie: člověk je tělo a duše dohromady – tzv. psychofyzická jednota (jak to dnes učí psychofyzika). Mluví-li bible o člověku jako o tom, co Pán Bůh vytvořil z prachu země, mluví o celé toto jednotě (ve shodě s tzv. holistickým pojetím člověka).

A nyní to druhé, co říká bible o člověku. Čteme to v textu našeho kázání. Zaposlouchejme se do něj:

Žalm 8.: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:
Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?
Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.
Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš:
všechen brav a skot a také polní zvířata
a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách.
Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“

Tento žalm a jemu obdobná místa v bibli nehovoří o člověku jako prachu země, ale říkají něco zbrusu nového. Zkratkou řečeno: ukazují, že tomuto Božímu výtvoru zvanému člověk se dostalo té cti, že může být více nežli jen nepatrným práškem ve vesmíru. Může – dík Boží milosti – být tím, s kým Pán Bůh mluví. Přesněji: zve ho k tomu, aby žil v jeho blízkosti. Aby slyšel to, co mu Pán Bůh říká. Při tom mu dává svobodu, aby se rozhodoval na každém kroku, zda Pána Boha poslechne nebo ne – aby podle toho, co vyposlechl, také žil. Mluví-li zde žalmista o tom, že člověk je o málo menší andělů, má na mysli právě toto „naše stání před Bohem“. To činí z prášku země člověka. Vědomá a dobrovolná poslušnost Božího hlasu činí člověka člověkem.

Dvě otázky k tomuto tématu:
První: Jak je to možné, aby prach země byl něčím tak vzácným? Bible zde hovoří o něčem, co označuje slovem „ruach“. Rozumí tím to, co my dnes nazýváme „duchem“ – na rozdíl od toho, co my nazýváme duší a co bible vyjadřuje slovem „neféš“. Pan profesor Bič to vyjádřil větou „Člověk je duchem naplněné (oduševnělé) tělo.“
Druhá: Tato nádoba hliněná zvaná člověk může být naplněná různým druhem ducha. Může, má a měla by být naplněná duchem svatým. O tom, jak k tomu může dojít, jak k tomu dochází a k čemu nás to vede, hovoří celá bible – od začátku do konce.
Římanům 8:14: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“

Pravdou však je, že tato nádoba hliněná zvaná člověk může být naplněná i duchem jiným – např. duchem nesvatým.
I o tom hovoří bible, když mluví o tom, co je zlé – o hříchu.
Vzdor všemu však mluví i o naději – o tom, že tohoto ducha nesvatého nás Pán Bůh může zbavit a naplnit naší duši duchem svatým. O tom, jak k tomu dochází mluví tam, kde hovoří o evangeliu – o radostné zvěsti. Ani tím však biblická zvěst nekončí.
Hovoří i o tom, že se člověk tak může stát Božím spolupracovníkem – spolupracovníkem na jeho díle. A k tomu každého z nás i dnes Pán Bůh zve a vybízí. Apoštol Pavel píše:
„Jsme spolupracovníci na Božím díle a vy jste Boží pole, Boží stavba.“ (1. Korintským 3:9)

Oč jde – to krásně vyjadřuje jednak středověká povídka, kterou toto kázání končí:
Šel krajánek kus světa a potkal člověka, který pracoval v lese. Zeptal se ho, co dělá. Ten mu odpověděl: „Tady blízko něco dělají a tak jim kácím stromy. Platí mi za to“. O kousek dále viděl dalšího člověka, který ty kmeny otesával. I jeho se zeptal, co dělá. Dozvěděl se, že to je tesař, který si tak vydělává, aby uživil svou rodinu. Ještě o kus dále potkal kameníka, který přitesával kus žuly. I jeho se zeptal, co dělá. A co slyšel? „Stavím chrám. Spolupracuji se slavným stavitelem na díle staletí.“
Nakonec hádanka: Víte proč se andělé tak vznášejí? Protože je nepřitahuje a nedrží dole hřích a nezatěžují je nepodstatné věci.

Amen.