Za 14,5

Písně: 272, „Na oslátku malém vjíždí Král králů…“, 192, 448

Introit: Za 9,9
Čtení: Mt 10,1–11
Text: Za 14,5
Poslání: Ko 3,12–13

Milé děti, milí bratři a sestry,

když tak pročítáme spisy, které vznikly v době Ježíšova života, zjišťujeme, že Zacharjáš byl v té době prorok nad jiné oblíbený. Neustále ho někdo cituje, někdo se odvolává na jeho proroctví, píší se spisy, které jsou podepisovány jeho jménem, aby se jim – plně v souladu s tehdejšími zvyky – dodala autorita. Tedy, řečeno dnešní mluvou – Zacharjáš je „v kursu“.

Kdo jiný by to měl vědět, když ne Ježíš, který naplňuje mimo jiné i proroctví tohoto Zacharjáše! V dnešní době asi nejznámější prorocký text řečený skrze Zacharjáše čteme v 9. kapitole, 9. verši (to se dobře pamatuje!). Slyšeli jsme ho na začátku bohoslužeb. Leč otázka je, jestli si ho kdo zapamatoval. Pokud ne, pak zopakuji: Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Pán Ježíš ví, že právě on a jenom on je oním králem jedoucím na oslátku, které doposud nebylo podrobeno jhu. A není sám, kdo to ví! Všichni to vědí! Všem je to naprosto jasné a dávají to také řádně najevo. Ty pláště na cestě, to mávání palmovými ratolestmi – to je toho jasným důkazem!

To jsou totiž typické okamžiky z intronizace nového krále. Mohli bychom i ve Starém Zákoně najít místa, která popisují okamžiky, během kterých je kdosi, doposud třebas neznámý, prohlašován králem. I tam bychom slyšeli o pláštích rozprostřených po zemi na znamení podrobení se novému králi. I tam bychom slyšeli onu otázku „kdo je to?“ a to ne jako dotaz zvědavého cizince, ale jako povinnou liturgickou formuli, kterou je nový král představován.

Pořád se nám to točí okolo Zacharjášova proroctví Máme v hlavě dnešní hlavní čtení – Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním – a vezmu kousek ze souvislosti ze začátku té 14. kapitoly Zacharjáše: Hospodin vytáhne a bude bojovat… v onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma… budete utíkat, jako jste utíkali před zemětřesením za dnů judského krále Uzijáše. Pak přijde Hospodin, můj Bůh, a s tebou všichni svatí, Bože.

A teď si to srovnejme s Ježíšovým příběhem před jeruzalémskými hradbami. Pán Ježíš přijíždí k Jeruzalému od Jericha, tedy od jihu. Ale najednou si echt trochu zajede – k Betfage a Betanii. Do Jeruzaléma tak nepřijel od jihu, ale od východu, od Olivové hory. Aby to lidi trklo, co se tady děje. Že tady se opravdu naplňují stará proroctví. Je jich o Pánu Ježíši ve Starém zákoně rozeseto několik set, takže až potom bude Pán Ježíš vysvětlovat učedníkům, co že se na něj vztahuje ze „Zákona a Proroků“, tak bude mít dost materiálu, o který se opřít. A myslím, že toho Zacharjáše určitě tenkrát také zmínil.

Nebo to zemětřesení. Evangelistovi Matoušovi hodně záleželo na tom, aby ani v nejmenším nezastřel onoho Zacharjáše, jehož proroctví se Ježíšovým vjezdem naplnilo. Právě naopak – když evangelium psal, tak mu pochopitelně záleželo na tom, aby každému posluchači jeho evangelia došlo, že právě toto proroctví se naplnilo tehdy před Jeruzalémskými branami! Aby každý poznal, že je to skutečně Bůh, kdo přichází v Ježíši Kristu. Aby ještě více odkázal právě na to Zachariášovo proroctví, tak použil velmi zvláštní výraz o onom pozdvižení v Jeruzalémě. O onom pozdvižení, které vyvolal Ježíšův příchod. Mohli bychom překládat: „Jakmile vjel do Jeruzaléma, celé město se třáslo“! Tam je použito slovo, které se používá při popisu zemětřesení! Celý Jeruzalém je na nohou a utíkají se podívat na toho, který přijíždí na oslátku… Jak prorokoval Zacharjáš: „Budete utíkat, jako jste utíkali před zemětřesením za dnů judského krále Uzijáše. Pak přijde Hospodin, můj Bůh, a s tebou všichni svatí, Bože.“

Vidíme tedy Ježíše vjíždět do Jeruzaléma na oslátku, chápeme že se tu naplňuje dokonce několik dávných Zacharjášových proroctví. Pán Ježíš je onen zaslíbený král, který vjíždí do hlavního města. My dokonce rozumíme i tomu, že podle Zacharjáše přijde sám Hospodin. Ježíš není jen tak obyčejný člověk. Ježíš je zároveň člověk a zároveň Bůh.

Jako Král přichází, aby v tomto světě vládl, aby prosazoval svoji vůli. To má dělat král. Ježíš je ale zvláštní král – nikomu neubližuje, naopak pomáhá, kde může. Zacharjáš prorokoval, že ten král vyhlásí pronárodům pokoj (Za 9,10) – a to je přesně to, co dělá Ježíš. Přináší lidem pokoj. Usmiřuje hádky a spory. Už to, že jako pozdrav používá právě slova „pokoj vám!“ je pěkné a ukazuje to k tomu, že Ježíš je ten nejlepší král, jakého jsme si mohli přát.

Navíc přichází jako Bůh. Tedy přichází a má božskou moc. Není nic, co by nezvládl. Můžeme se na něj s důvěrou obrátit se vším,co nás trápí. Ať už je to cokoliv, určitě to není nad jeho síly.

Král vjíždí na oslátku… Ejhle, Hospodin přijde… a jak že je to dál? A všichni svatí jeho s ním. Kde jsou, kdo to jsou? Nepřináleží nám rozhodovat stylem „ten ještě ano a ten již ne“ Nám náleží úkol mnohem složitější. Snažit se, abychom to byli i my.

Slovo „svatý“ je po staletích dějin církve zaneseno velkým množstvím matoucích a zavádějících výkladů. V původním smyslu tohoto slova je skryt význam „oddělený“. Tedy v našem případě oddělený pro Boha. Tento význam přetrval tam, kde „světíme“ kostely, zvony atp. Tam je oddělujeme službě Bohu. Tam tímto „svěcením“ vyznáváme, že výsostným poslání toho předmětu či objektu je Boho-služba v tom nejširším slova smyslu.

Hovoříme-li tedy o někom, že je „svatý“, pak bychom tím měli mínit, že tento člověk oddělí sám sebe ku službě Bohu a je v celku jedno, jestli to činí v osobním duchovním životě, nebo ve službě bližním. Nejlépe pak v obojím. To slovo v žádném případě nehovoří o bezhříšnosti či dokonalosti.

V tomto původním slova smyslu bychom měli tedy být svatí i my. Následovat Ježíše. Promýšlet, co by asi řekl – a říkat to také. Promýšlet, co by asi dělal – a udělat právě to. I my bychom měli celý svůj život, veškeré naše konání podřídit tomu, že jsme ve svém myšlení, slovech i skutcích odděleni službě Bohu. K tomu nám dopomáhej Bůh.

Amen.