Zj 2,18–25

Písně: 33, 638, 559, 244, 360, 250

Introit: Ž 33,8–12
Čtení: 1Kr 19,1–8
Text: Zj 2,18–25
Poslání: 1Pt 4,7–8

Milí bratři a sestry,

něco nám tady říká Syn Boží. „Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov…“ Připadá mi důležité, že takto je Pán Ježíš pojmenován v celé Apokalypse jen zde. Ono totiž půjde o Boží autoritu ve srovnání s autoritou jiných bohů. S tímhle se vyrovnával apoštol Pavel, když psal do Korinta (1Kor 8,4n), že jsou „tak zvaní bohové na nebi či na zemi“ a že „je mnoho takových bohů a pánů“ a že všichni nemají to poznání, že je „jediný Bůh Otec, od něhož je všecko“. Zvykli si na modly a tak jim přisuzují vliv a moc. O tom bude dnes řeč – o falešných bozích, na které jsme si zvykli a tak jim přisuzujeme moc. Když uvěříme nějaké modle, když jí budeme sloužit, když budeme žít podle jejích pravidel, bude nás to víc a víc strhávat od Boha a jeho pravidel. Nakonec nás to může strhnout tak, že už nám budou Boží pravidla tak cizí a nepříjemná, že se k nim nedokážeme vrátit. To je duch Jezábel, který zavládl v Thyatirech. Podtrhuji – zavládl v církvi, v křesťanském sboru. A který, žel, snadno zavládne i v současné církvi. Když lež – a třeba i zjevná lež – je příjemnější, pohodlnější, zábavnější než pravda.

Nehledejme za tou Jezábel nějakou konkrétní osobu. Proznívají v ní postoje a názory té starozákonní Jezábel. O té budeme mluvit hodně. V Thyatirech ale jde o myšlenkový proud. O falešné učení, falešnou nauku, falešný postoj k životu. Ten se pokusím právě díky popisu té historické Jezábel odmaskovat. Ukázat, o co tu jde. Je to důležité, protože nás ohrožuje právě tak, jako křesťany v Thyatirech. Podotýkám, že skvělé křesťany! Příkladné křesťany! „Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více…“ Vidíte ten sbor? Živý, krásný, soudržný. Navíc je to sbor, který neustrnul. Není to jako v Efesu: „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku.“ (Zj 2,4) Thyatirské společenství dokonce stále roste v tom dobrém, čím žije a co dělá. Ani příkladný křesťan se ale nemůže vyhnout satanskému pokušení a z thyatirských křesťanů mu podlehli. Bádají nad něčím, čemu sami říkají „hlubiny satanovy“ (Zj 2,24). Jak šílená ironie, že křesťané o něčem takovém hloubají, když dokonce vědí, že to je satanské! I o tom bude řeč, protože to je právě jeden ze znaků ducha Jezábel. Vidět špatné věci, rozpoznat, že jsou špatné, ale přesto se jich nevzdat. Omlouvat je, ospravedlňovat je. A časem člověku nepřipadnou zas tak špatné.

Podívejme se ale nejprve, jaké znaky by mělo mít dobré učení. Kristovo učení. Ještě jednou začátek dnešního hlavního čtení: „Toto praví Boží Syn…“ Myslím, že podstatný znak je, že bere vážně Kristovu svatost. To, že je to učení Božího Syna. Není to lidské učení. Není to nějaká „nejlepší moudrost na světě“, ale Boží nárok. Není nám dána jako moudrost, kterou máme poměřovat s jinými moudrostmi, ale prostě přijmout. Ježíš nepřišel na tento svět s požadavkem, aby ho lidé brali jako nejlepšího učitele na světě, ale jako Božího Syna. Jestli chceme být jeho učedníky, tak Ježíš nic menšího nebere.

Dobře tedy, vezmeme tento nárok vážně. To má pochopitelně důsledky. Nutí nás to snažit se napodobovat Krista. Napodobovat ho ve vztahu k sobě samým i ve vztahu k druhým. Ve vztahu k sobě samému napodobovat Krista, kterému nešlo o prosazování sebe. Krista, kterému nešlo o uspokojení vlastních tužeb, snů a přání. Krista, který chtěl plnit Boží vůli. Ve vztahu k druhým nás to pak vede k napodobování Krista, který se snaží lidi kolem sebe měnit. Dělá to podle klasické pedagogické poučky: „laskavě, ale pevně“. „Neodsuzuji Tě … Jdi a už nehřeš!“ (J 8,11). Láska nezamlčuje pravdu.

Když byste seděli vedle řidiče a viděli, že přehlédl stopku nebo červenou na semaforu, taky mu to nezatajíte, protože vidíte, že se řítí do průšvihu. Není nic menšího ani nic většího říct mu to samé, totiž, že se řítí do průšvihu, když vidíte, že „přehlédl“ nějaké přikázání Desatera. Nejde o to ho odsoudit! Zavrhnout jako hříšníka. Jde o to mu nezamlčet pravdu, aby pochopil, jakou udělal hloupost a aby takovou hloupost už nikdy neudělal. „Neodsuzuji Tě … Jdi a už nehřeš!“ Láska, která člověka přijímá a bere vážně i s jeho chybami musí být současně vyvážena tím, že o těch chybách nemlčíme. Kristovo učení člověka vede k tomu, aby poznal to, co je v jeho životě dobré a co je zlé a následně k tomu, aby to dobré rozhojňoval a chyb se zbavoval.

Teď se můžeme podívat na učení podle Jezábel. Té Jezábel, o které jsme trochu slyšeli v prvním čtení.

Tím prvním, co na ní vidíme, je svádění Achaba k modloslužbě. Je to ale trošku složitější. Achab po vzoru svého otce (i jméno „Achab“ znamená „jako otec“) „lavíruje“ mezi modlami a Hospodinem. Do tohoto váhání „poskakování na obě strany“, vstupuje Jezábel a strhává ho na stranu modlářství. Ejhle – už tu máme první znak „jezábelského učení“ – bude ve vás podporovat vaše náklonnosti ke zlému. Bude vysvětlovat, že to není tak špatné, ba že to vlastně je docela dobré. Vždyť tak žijete už dlouho. V Thyatirech to bylo smilstvo a modlářské hostiny. Prostě ten starý pohanský život, se kterým se někteří nedokázali po svém obrácení rozloučit. Do téhle situace vstoupí kdosi v duchu té staré Jezábel a řekne, že to je v pořádku. Tak to prostě je. Jsme, jací jsme, a proč se hned vzdávat starých zvyků. Proč něco ve svém životě měnit. Vždyť to zvládneme obojí zároveň. Jezábelské pokušení vám neřekne, že křesťanství je špatné! Jen k němu bude přilepovat myšlenky s křesťanstvím nespojitelné.

Druhým znakem „jezábelského učení“ je chamtivost. O Nábotově vinici bude řeč někdy v dalších nedělích. Pro tuto chvíli stačí vědět, že Jezábel nechá zlikvidovat jednoho chlapíka, který bydlel hned vedle paláce. Jeho majetek připadl králi Achabovi. Jak jednoduché. Achab je spokojen. Do této situace promluvil opět Elijáš se slovem soudu. Ano, Achabe, máš majetek, po kterém jsi zatoužil. Ale dosáhl jsi ho hanebným způsobem. Nemusí nutně jít jen o peníze. Na těch je to jen nejlépe vidět. Hamižnost je ale jen jedna z forem soběstřednosti a sobectví. Já, já, já. Musí být po mém. Já to chci! Je mi to milé, je mi to příjemné, tak kdo by si mohl dovolit mi v tom bránit! Jezábelské učení vás bude v tomhle „já, já, já“ podporovat.

Třetím znakem pak je pronásledování těch, kteří se nehodí. To už jsme slyšeli v prvním čtení. S Achabem to, co viděl na Karmelu, přeci jen pohnulo. Jsem o tom pevně přesvědčen, protože Achab se potom s Elijášem ještě setkal. Nebyl z něj nijak nadšen, nazýval ho svým nepřítelem – ale bral vážně, to co mu říkal a zařizoval se podle toho. Achab nikdy úplně nezavrhl Hospodina a ten naprostý debakl baalových proroků a naopak jasný úspěch jediného proroka Hospodinova – to s ním muselo pohnout. S Jezábel to ale rozhodně nepohnulo. Naopak se utvrzuje v tom, co se evidentně ukázalo jako omyl. Dejme tomu, že do této doby mohla věřit v moc bohů, které uctívali v jejím rodném Týru. Ale teď Elijáš jasně ukázal, že Baal není nic a že jen Hospodin je skutečný Bůh. Dobře – doposud tohle poznání neměla a tak Baalovi sloužila. Jenže namísto pokání, na místo uznání, že sama udělala chybu, nastupuje snaha zlikvidovat kritika. Umlčet nepohodlný hlas. Na místo přiklonění se k pravdě je tu o to horlivější hájení lži a snaha odstranit toho, kdo ji ze lži usvědčuje.

Achab pro nás může být obrazem věřícího, o kterého se bojuje. Achab byl schopen pokání. Když se setkal s Božím slovem, tak „roztrhl svůj šat, přehodil přes sebe žíněné roucho, postil se a spával v žíněném rouchu a chodil zkroušeně“ (1Kr 21,27). Jenže mu to nikdy dlouho nevydrželo. Četli jsme si na biblické hodině příběh o Achabově vojenském tažení proti Aramejcům a byla řeč o čtyřech stech proroků, které měl na svém dvoře a kteří prorokovali přesně to, co chtěl Achab slyšet. 400 proroků? To už tu jednou bylo. 400 Ašéřiných proroků jídávalo na královském dvoře s Jezábel (1Kr 18,19)…! Této prorocké exhibici čtyř set proroků je přítomen i judský král Jóšafat. Ten se Achaba zeptal: „Cožpak tu už není žádný prorok Hospodinův, abychom se dotázali skrze něho?“ (1Kr 22,7) Tyhle čtyři stovky – to nebyli proroci Hospodinovi! To jsou pohanští proroci, které si Bůh může použít jako kohokoliv jiného, ale na dvoře izraelského krále nemají co dělat. A když se pak objeví jediný prorok Hospodinův, tak záhy skončí ve vězení. Duch Jezábel vyhrál nad duchem Elijášovým.

Vyhrál tady „duch Jezábel“. Myšlenkový svět Achabovy manželky. Svět, který (1) svádí k modlám, svádí k (2) honbě za majetkem a (3) umlčuje nepohodlné hlasy. (1) Pohanští proroci radí (2) dobýt město Rámot a jediný prorok Hospodinův skončí (3) ve vězení o chlebu a vodě.

Duch Jezábel, který se snadno vloudí do církve. Tváří se velmi přijatelně a lákavě. Jméno Jezábel se překládá „cudná, ctnostná“. I v přeneseném slova smyslu „zbožná“. Tohle patří k „duchu Jezábel“. Dává si ctnostná a vznešená jména. Zaštítí se Písmem, vírou, evangeliem, zbožností, rozumem, moderností… Čímkoliv, jen aby pronikl do církve a svedl právě ty doposud příkladné křesťany. „Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více…“ Ti thyatirští byli velice příkladní! Ale nechali mezi sebou působit falešné učení. Co to bylo tenkrát, kdo ví. Princip ale zůstává pořád stejný. Zapomeň tak trochu na Hospodina. Vyplatí se to, bude to příjemné. A jestli Ti někdo říká něco jiného, vyhoď ho. Pořád ty samé tři znaky. Nebrat vážně, že k nám mluví živý Bůh, který nepřipouští jiné hlasy. Proti jedinému Bohu přeci stojí stovky jiných, kteří ti vysvětlí, jak máš žít, aby to bylo příjemné, abys měl úspěch, abys vyhrával. Achabovi tito proroci řekli, že mu Hospodin dává město Rámot do rukou, nám řeknou něco podobného. Je tolik štěstí na dosah ruky, je tolik bohatství, radosti či rozkoše! Stačí ji jen natáhnout a brát plnými hrstmi to, co se tak nabízí – stačí jen chvilku neposlouchat, co říká Bible, co říkají jiní křesťané. Vždyť stačí nečíst ta nepohodlná místa a nebavit se s těmi „nevhodnými“. On už se najde někdo, kdo mi potvrdí, že to je vlastně v pořádku. Lidé nejsou zas tak originální a tak každý blud, každé kacířství už někdy někdo zastával a obhajoval.

Žijeme v posledních časech a o těch píše apoštol (2Tim 4,1n), že lidé „nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním“. Kralická čeština v tomhle místě doslovně překládá v originále použitý obraz, že lidé mají „svrablavé uši“. Že něco chtějí slyšet a tak si najdou učitele, kteří jim ty jejich „svrablavé uši“ podrbou. Uspokojí jejich touhu. Podrbou jim to ouško tím, že jim řeknou přesně, co chtějí slyšet. Ne to, co potřebují slyšet! To co chtějí slyšet! Poškrábou svrablavé uši. Jenže když něco svrbí, tak když se to pořád škrábe, tak se to nakonec rozškrábe do krve a je to horší než lepší.

Apoštol říká, že i v takovéhle době je potřeba hlásat Boží slovo a že k tomu neoddělitelně patří i ty nepříjemné věci, které lidi neradi slyší a které se lidem nelíbí. Já tomu rozumím, že se jim to nelíbí, protože nikdo není rád, když ho druhý napomíná. Jenže v tom se poznává právě to zdravé učení v protikladu proti jezábelskému. Neškrábe svrablavé uši. Nevychází vstříc našim touhám. Nepotvrzuje to, co prostě my prohlašujeme za dobré, co nám vyhovuje, co se nám líbí. To bychom záhy skončili v nějaké té příjemné (1) modloslužbě, která (2) uspokojuje touhy peněženky či těla a (3) likviduje nepohodlné hlasy.

Boží Syn říká, že tohle musí pryč. „Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov“ nám bere tyto jezábelské nápady. Říká nám, co máme dělat. Vrací nás k dobrým skutkům, k „lásce a víře, službě a vytrvalosti“ a říká, že po nás nic jiného nechce. Říká nám: „Nevkládám na vás jiné břemeno!“ Tohle vám jde, tak se toho držte. Držte se toho pevně a nic k tomu nepřihazujte. To je zdravé učení, když si navzájem vytrvale sloužíte, když přijímáte Boží autoritu a dokážete ji také mezi sebou v lásce prosazovat. Pak nepotřebujete žádné další hlubokomyslnosti, protože by to byly jen nějaké hlubiny satanovy.

Nenechte se svést, „pevně se držte toho, co máte“. Žijeme v posledních časech – Pán Ježíš je blízko.

Amen.