Znovuotevření kostela

písně: 58, 597, 560, 369, 95, 759, 277, 384, 679, 411
introit: Ž 42,5–6
1. čtení: J 9,1–12
kázání: Ex 15,1–6; 17–26
poslání: Gal 5,13

Ano – jsme si vědomi toho, že kostel již nějaký čas využíváme a zároveň je v něm ještě mnoho co dodělávat. Ale přesto chceme poděkovat Pán Bohu i všem lidem, kteří se zasloužili a stále zasluhují, že branický kostel opět září jako na jaře 1948 a dost možná ještě víc. Při bohoslužbách od 9:30 bude kázat pražský senior bratr Matěj Opočenský, bude vysluhována svatá večeře Páně.

To jste napsali jako jeden z důvodů dnešního bohoslužebného setkání.

Je důvod k oslavě!

Sám vím, jaké to je rekonstruovat kostel (či modlitebnu), moc dobře znám, jaké to je scházet se v provizorních podmínkách, jaké to je odkrývat zděděné, nacházet pod odkrytými prkny nový a nový problém a vím, jaké to je, když se podaří každou novou překážku nějak vyřešit. Také vím, že při každé rekonstrukci se udělají chyby nové, se kterými se budou vyrovnávat generace po nás. Je to takový pěkný rozverný koloběh našeho snažení, udělat to nejlepší, co je v našich silách i při vědomí, že to není vždycky na 100%.

Nevím proč, ale mé myšlenky nad těmito bohoslužbami (nad přípravou kázání) mě neustále sváděly na příběh putujících Izraelců pouští. Ze země Egyptské do země zaslíbené.

V první chvíli jsem myslel na desatero, na dar zákona, který jsem se naučil (díky svým učitelům) číst jako jakési směrovky ke svobodě. Možnost života, kdy „nebudeš“ není imperativ ale pozvání na cestu k osvobodivému vztahu s Bohem, dobrým mezilidským vztahům a zdravému vztahu k sobě. V desateru je snad všechno, co člověk potřebuje k životu (dalo by se říct). V prvé řadě se máme učit, jak se obracet na Boha. Nezbožštit své představy o Bohu, ale plně se pokusit nahlédnout, že Bůh je vždycky ještě nějak jiný, než jak jsme ho v průběhu našich životů poznali a pochopili. Myslet si, že jsme pochopili Boha, znamená propadnout falešné iluzi a postavit sebe sama na místo Boží.

Samotná tato část vydá na celý život. Objevování, co je život z víry. Co znamená, nebudeš mít jiného Boha? Co znamená nezobrazíš a nevezmeš Boží jméno nadarmo? Pamatuj na den odpočinku? Samotné ptaní a hledání odpovědí na tyto nesnadné otázky se stává cestou k poctivému vztahu k Bohu. Na tuto cestu se máme vydat v důvěře, že nebudeme ochuzeni o odpovědi.

Izraelci po všem, co zažili, mají táhnout pouští. Ale ještě než začnou, Mojžíš začne zpívat. O pár taktů dál vezme do ruky bubínek Miriam a dá se do zpěvu také. Celá pospolitost zpívá a raduje se.

Mají proč. Vyvázli z jisté smrti. Egyptský farao a jeho smrtící eskadra padla v moři. Oni sami zázračně prošli rudým mořem. Na tenhle zázrak naváže novozákonní víra ve vzkříšení. Perfektně to Miloš Rejchrt zhudebnil: Úzkostmi moře Rudého, prošli jsme v jeho síle, Beránek zve nás k Hostině, oblečme roucho bílé!

Vždyť to je důvod, proč vám nebylo líto času, peněz, energie, úsilí a pustili jste se do obnovy branického kostela. Ve vší důvěře, že to má smysl. Mohli jste se dál scházet v chátrající budově. Nechat to na jiných. Vymluvit se, že vy na to rozhodně nemáte peníze, čas ani prostor. Vzali jste si to jako úkol a je to důvod k radosti a díkůvzdání, vám i Bohu.

O to víc mi to přijde cenné, že každá taková akce se děje v určité nesamozřejmé rovině. Vždyť toto dílo. To, že se tu scházíte v opraveném kostele, není jen pro vaše scházení, ale i pro ty, kteří ještě přijdou. Pro příští generace, pro lidi, kteří vám budou sympatičtí, i pro ty se kterými si nebudete rozumět. Kteří budou jiní. Které ovlivníte a kteří ovlivní vás.

Tohle mě na křesťanství bere ze všeho nejvíc. Jsme zváni do příběhu, který nekončí s našimi životy, našimi úkoly, našimi ambicemi a našimi zásluhami. Tím vším, co jsme my sami, si plně uvědomujeme, že jsme součástí něčeho nás přesahujícího. A možná právě proto vstupujeme do riskantního podniku jménem víra a jsme ochotni sdílet s dalšími to, co bychom si normálně užívali doma a v klidu. Naprosto zásadně záleží na tom, že se něčeho někdo ujme. Každičký účastník je nepostradatelný, má svou roli a stejně tak každičký účastník si má být vědom, že to nedělá jenom pro sebe, ale i pro ty další. Tohle napětí mezi já, my a ti budoucí my mě neustále utvrzuje v tom, že s námi lidmi to není tak špatné.

Jsme-li schopni, byť i jen trochu vystrčit noc ze svých zájmů a pustit se do zájmu společného, nebo dokonce věřit, že se ve vší pokoře dotýkáme i zájmu Božího, nerekonstruujeme domy, modlitebny, kostely, ale rekonstruujeme vlastní životy právě tím, že participujeme (účastníme se) na příběhu Božího lidu.

I přesto, že mluvím o jakémsi přesahu, stále vlastně zůstávám v minulosti. Vaše rekonstrukce se chýlí ke konci. Nebo aspoň chcete dát najevo, že při vší nehotovosti, už tu máte stůl Páně, už je tu vše podstatné připravené na to, co se zde má dít. Tedy bohoslužba. Křesťanství a víra nás ale vede především do budoucnosti. K výhledu.

Mirjam bere bubínek do ruky, pospolitost zpívá a první kroky do svobody na sebe nenechají dlouho čekat. Oslava není dlouhá. Neslyšíme o tom, kdo si vzal slovo po Mojžíšovi, kdo další hrál, kolik se toho vypilo a kolik snědlo.

Na rozdíl od nás, tehdy na to neměli čas. Byla to spontánní oslava Boží. Zachránil nás. Vyvázli jsme! Jsme v suchu.

Ale až moc v suchu. První kroky Izraelců na poušti nejsou šťastné, tvrdost cesty, která na Izraelce čeká, udeří hned z počátku.

Myslím, že proto ten příběh stále fascinuje. Je v tom dost podivné napětí. Izraelci nic nedostali zadarmo a přeci se v něm neustále mluví o tom co dostali. Darovaná záchrana skrze moře, voda na poušti, mana, křepelky, desky zákona, nakonec si vyšlapali Izraelci i po 40 letech zemi. Otázka je, jestli se skutečně naučili svobodu. Měli na to nakonec 40 let. Poznávat Hospodina, sebe a připravovat se na život ve svobodě. Jestli Hospodinova sázka na novou generaci skutečně přinesla plody, vlastně nedokážeme s jistotou říct. Žádné báječné výsledky v dalším pokračování biblického svědectví nenajdeme. Kdekdo by mohl dokonce namítnout, že to naše lidské snažení se neustále míjí s tím, co pro nás Bůh připravil, a že se neustále míjíme.

Tuhle potenciální depresi je třeba mít na zřeteli i při oslavě. Patří sem. Vykukuje a cení zuby vždycky, když se nám zdá, že už na všechno stačíme sami. S radostným řinčením bubnů můžeme začít zpívat s Miriam. I já vím, že za pár kilometrů budu nadávat. Ale teď se chci radovat. Vždyť je se mnou Kristus, koho či čeho bych se bál?

Amen.