1S 11,2

Písně: 98, 371, 189, 198, 636

Introit: Za 2,12–13:
Čtení: 1S 11,1–15
Text: 1S 11,2
Poslání: L 21,12–15

Saul a Jábeš v Gileádu
(první pocit – nechutná krutost Starého zákona)
Milí přátelé,

Co je tohle za hroznou historii? plnou násilí a mučení? vyloupnuté oči, rozsekaná zvířata, krvavá bitva, a mrtvoly na rozžhaveném písku? Nezřídka slyšíme takový názor, že vlastně celý Starý zákon je jen jedna veliká kruťárna. Co to má s námi společného? Má nám to ještě co říct? Máme to vůbec jako křesťané zapotřebí, vykládat si tyhle staré historie, tenhle Starý zákon, když přece máme Nový zákon? Proč si máme vykládat o tom krutém židovském Pánu Bohu, který říkal „oko za oko, zub za zub“, když Pán Ježíš říká „nastav druhou tvář“?

(jedna bible)
Inu, jenže ono to právě tak jednoduché není. Pán Ježíš sám nám přikazuje, abychom Starý zákon četli, a dokonce to všechno říká jedním dechem – na jedné straně mluví o lásce nepřátelům, a na druhé straně říká, v témže Kázání na hoře, že ve Starém zákoně všechno platí, ani písmenko se nesmí škrtnout. Starý a Nový zákon patří k sobě, tak nám to říká Pán Ježíš, a tak nám to říká i církevní tradice, z toho se prostě nevyzujeme.

(příběh = realita + její smysl)
A za druhé, s tou krutostí, ať chceme, nebo nechceme, to je přece realita, která je všude kolem nás. I kdybychom nikdy neotevřeli Starý zákon, stačí si otevřít noviny, stačí si zapnout televizi, a někdy stačí otevřít dveře na ulici, a už je to tady, už se to na nás hrne, násilí a krutost z celého světa. Ovšem, právě v téhle lavině, v tomhle mediálním proudu žhavých novinek, prakticky marně hledáme smysl, neexistuje příběh, který by tomu všemu dával smysl. Vždyť právě nejhroznější, nejšílenější činy, které se úplně vymykají jakékoli logice a jakémukoli citu – myslím tím masakry osamělých střelců – zabírají v médiích největší prostor. A to ještě mluvím o skutečných zprávách, a nemluvím o virtuální realitě, o hororech a umělých světech, které si můžeme jediným kliknutím vyvolat na své televizi, do kterých se můžeme tak snadno ponořit, a na všechno reálné zapomenout. Ve srovnání s tím vším jsou ty staré mordýřské historie ze Starého zákona docela jiné. Jistě, taky tam teče krev, taky se tam dějí hrozné věci, ale ve srovnání s dnešní mediální realitou je tady jeden velice důležitý rozdíl: bible je jeden veliký příběh, ve kterém všechny ty malé příběhy – i ty hrozné, ošklivé a nechutné – mají nějaký smysl. Všichni ti autoři popisovali naprosto realisticky, jak zlý dokáže člověk být, a jak věrný je Bůh.

Když říkám realisticky, tak nemyslím faktografickou přesnost – tady těm autorům musíme leccos odpustit, protože lidská paměť byla a je stále ošidná; a protože psali s určitými záměry; a taky musíme připustit, že se vyjadřovali v obrazech a symbolech, které nejsou jen tak snadno přenositelné do našeho světa, do obrazů a symbolů našeho věku. A to vůbec ještě nemluvím o nebetyčném rozdílu mezi záznamovou technikou v době starozákonní, a v době dnešní, kdy s odpuštěním každá pitomost, kterou kdokoli naťuká do počítače, bude na věky na internetu.

Ale i když tohle všechno vezmeme v úvahu, biblické příběhy jsou pro nás pořád nekonečně důležitější nežli ten mumraj a nesouvislé žvásty všude kolem nás. Protože se v nich skrývá smysl, a taky poučení. Protože když poznáme a promyslíme, jak zlí dovedou lidé být, vzbudí to v nás touhu po něčem lepším. A když poznáme, jak věrný je Bůh, vzbudí to v nás touhu po jeho lásce, důvěru v jeho slovo, důvěru, že na rozdíl od lidí – on nás ve štychu nenechá.

(kontext naší kapitoly)
Proto, když si přečteme jedenáctou kapitolu První knihy Samuelovy, nesmíme ji jen tak znechuceně zaklapnout, ale musíme o ní přemýšlet jako o součásti příběhu – příběhu, z něhož jsme nedávno četli kapitolu desátou, devátou a tak dále. Příběhu, který musíme vnímat v kontextu předešlého – a právě proto je tohle souvislé čtení – lectio continua – tak významným momentem v našich reformačních církvích.

Tak tedy – Amónci obklíčili město Jábeš, dobrá… jenže tady právě nesmíme začínat. Protože ani pro první čtenáře těchto slov toto nebyla nějaká žhavá zpráva, nějaká super aktuální historka, po které přijde na řadu sport a počasí a mezitím pár reklam. Nýbrž, byla to upravená, promyšlená historie, zaznamenaná s jistým záměrem. V příběhu Jábešských se ozývá odpověď na jistou otázku, která byla položena v předchozích kapitolách.

(kdo a jak má vládnout v Izraeli)
A tak mi musíte odpustit, že se vrátím o pár slov – co se tedy stalo předtím, než Amónci obklíčili Jábeš v Gileádu? Nuže, předtím se dlouho řešilo, kdo a jak má vládnout v Izraeli. Kdo má vládnout – Hospodin, nebo prorok, nebo král? Anebo nikdo – když se každý bude starat jenom sám o sebe? Na tuhle první otázku jsme už odpověď slyšeli: Lidé si přáli ustanovit krále. Samuel z toho žádnou radost neměl, ale po poradě s Hospodinem jim vyhověl: vysvětlil jim, do čeho jdou, a potom jim krále dal. Přesněji řečeno, krále vyvolil Hospodin, a aby to bylo úplně jasné, vyslechli jsme docela komplikovaný příběh – včetně oslic a všelijakých dalších podrobností, kvůli důležité pod-otázce, totiž jakým způsobem byl Saul vybrán; jak se s ním nejprve Samuel potkal; jak ho tajně pomazal; jak ho teprve potom představil lidem v Mispě, když uspořádal volbu losem. Lidi jsou většinou hloupí a povrchní: viděli, že je Saul hezký, pohledný, a hlavně urostlý – byl o hlavu vyšší než ostatní, a tak všichni zavolali hurá (až na pár reptalů, o kterých ještě uslyšíme), a zase se v pokoji rozešli, a jsme na konci desáté kapitoly.

A co teď? Už víme, kdo, ale teď: jak? Jak bude nový král vládnout? Pustí se do administrativy? Začne vybírat daně? Začne dělat všechno, před čím Samuel lidi varoval? Kdepak! Zdá se, že pořád ještě má hlavní slovo Samuel – je to Samuel, kdo posílá lidi domů, každý se vrací do svého domu, a taky Saul.

(moc Božího ducha)
Se Saulem jde jenom skupina bojovníků, „jejichž srdcí se dotkl Bůh“, čteme tam, patrně tedy dobrovolníků. Ale ten výraz jistě není jen technickým opisem skutečnosti, že to ještě nebyli žoldáci, nebo vojáci z donucení. Tady se nám jinými slovy naznačuje, že u počátku královské vlády – a obecně na počátku každé nové věci, která se děje s Božím požehnáním, – stojí cosi tajemného, něco co se děje mezi lidským srdcem a Bohem, něco, co svědkové a autoři v různých dobách různě opisují, třeba takovými obrazy jako „prorocké vytržení“, nebo „jejichž srdcí se dotkl Bůh“, nebo jak za chvíli uslyšíme o Saulovi „zmocnil se ho Duch Boží“. Je to cosi tajemného, vznešeného a krásného. Něco, čemu lidé často nerozumí, někteří se tomu vysmívají, někteří se to snaží vědecky odvysvětlit (třeba jako epilepsii), jiní se naopak všemožně snaží, aby si to sami uměle přivodili, pokouší se takové pocity vyvolat u sebe nebo u jiných… ale církev jako celek ví, že nejlépe je vnímat tento Boží zázrak jako tajemství, jako dílo Ducha svatého, jež nemůžeme ani vysvětlovat, ani napodobovat, ani popírat. Působení, které tu prostě je, a bude, neboť Duch Boží vane, kam chce. Jediné, co můžeme, je, za dar Ducha se modlit, a jeho blahodárné účinky zpětně pozorovat a děkovat za ně.

Tak jako tady se Saulem – copak dělal v okamžiku, kdy přišla hrozná zvěst z Jábeše? Co dělal tenhle novopečený král, pomazaný, vyvolený, a Duchem Božím inspirovaný? Inu, právě se vracel z pole. Skoro jako náš Přemysl, chtělo by se říct, jenže tady taky ta podobnost končí. Protože Přemysl a Libuše, to je taková romantická pohádka. Zatímco na Saula to teď padá plnou vahou.

(princip amónské agrese v optice moderních evropských dějin)
Teď je ta chvíle, kdy se ukáže, co je Saul zač. V době míru jde všechno samo, ale teď? Za vraty je krutý agresor. Nelítostná, otevřená, nestydatá agrese. „Chcete smlouvu? Dobře, ale bude takováhle: Vyloupneme vám pravé oko! Abyste si to pamatovali! Celý život! Aby z toho celý Izrael měl hanbu!“ A s naší historickou zkušeností bychom tuhle amónskou řeč klidně mohli dotáhnout o kousek dál: „aby všichni na první pohled viděli, co jste zač – že jste naši otroci, že jste méněcenní, že si nezasloužíte nic, co si zaslouží lidé zdraví. Že vás nakonec stejně vyhladíme. Nařídíme vám našít si na kabáty žluté hvězdy, aby vás každý hned poznal. Aby se vám obloukem vyhnul. Aby se vás nikdo nezastal. Abyste žili v hanbě a nakonec umřeli v plynu.“

„Ale to není všechno! Až to vyřídíme v Jábeši, půjdeme dál! Další ,věčné‘ mírové smlouvy! Další pokrok naší civilizace! A jsme natolik laskaví, že vám to říkáme předem. My jsme totiž náramně zdvořilí a civilizovaní. My si to můžeme dovolit. Protože my jsme silní, a je nás víc, je nás mnóho! Klidně vám dáme i těch sedm dnů na rozmyšlenou. Nakonec vám totiž stejně zakroutíme krkem.“

Tak teď už víme, o co jde. Co musí řešit nový král. Je to nějaká drobná potyčka na hranicích? Pár nájezdníků, kteří přijedou, poplení, a zase odjedou? Se kterými se dá dohodnout? Tohle si asi zpočátku mysleli Jábešští – tihle nomádi jsou pořád stejní, oni zase zmizí, nějak bylo a nějak bude… Ale ne, kdepak. Stačí vzít vážně, co Amónci sami říkají:

Tak tedy vezměme vážně, a domysleme to dále, co Amónci ve své namyšlenosti otevřeně přiznávají: „My se s tím nespokojíme. Někdo by se spokojil s poplatkem, ale my chceme víc: nejprve vaše pravé oko, ale pak si vezmeme ruce, a nohy, a hlavy, a celý život, naděláme z vás otroky. My chceme vaše všechno.“

(… ale teď musím varovat, že ode mě uslyšíte celou řadu neslušných a nekorektních výrazů a nadávek – protože budu schválně mluvit jazykem Amónců, jazykem internetu, jazykem bulváru, jazykem politických programů, jazykem lidí co žijí vedle nás …)

„Nejdřív vám vyloupneme vaše pravé oko – vaše „židáky“, potom vás zbavíme vašich „cikánů“ (a vy nám ještě poděkujete), a pak pošleme všechny „kriply“ na eutanazii, a pak se vypořádáme s „buržoazní inteligencí“, a pak sebereme všechny vaše „flanďáky“ a „jeptišky“ a pošleme je do koncentráků, aby makali rukama, a odhalíme všechny „špióny“ a „narušitele“, a taky si vezmeme na paškál vaše „kulaky“, a zatočíme se všemi „zrádci“ a „Němci“, a „Maďary“, no a pak budou na řadě „líní Slováci“, „ukrajinští mafiáni“, a všechny ty „žlutý huby“, a „černý huby“, jo a ještě vyblokneme „kriply“, a „teplouše“ a „komouše“, a „buzeranty“ a „tuneláře“, a „parazity“, a usekáme ruce zlodějům, a oběsíme pár cizoložníků, vaše města deratizujeme od bezdomovců dalšího póvlu, inu, my vám to tady všechno krásně srovnáme. A nakonec? Nakonec zakroutíme krkem i vám, kteří jste nám zpočátku tleskali.“

(Hospodin na straně slabších a ohrožených)
Teď jde opravdu do tuhého. A začíná to, jako vždycky, u Židů. Protože zrovna Židé jsou tím národem, který patří Hospodinu, a zrovna Hospodin je ten, který se tomuhle sviňáctví vždycky staví na odpor – ať už je hnědé, nebo rudé, ať už kolem sebe mává křížem, nebo hvězdou, nebo půlměsícem, nebo čímkoli. Hospodin utlačovaných Hebrejů, kteří prchali z egyptského otroctví, a kteří se tak stali pravzorem všech ostatních ohrožených skupin, všech paušálně utlačovaných, nenáviděných, pomlouvaných, ať už z jakéhokoli důvodu a pod jakoukoli záminkou. Náš Hospodin se zastává slabších, protože právě oni jsou zřítelnicí jeho oka.

A dobrý král je ten, který takovou situaci rozezná. Kdo dokáže odhadnout, že svoboda je nedělitelná. Že o budoucnost Evropy budou například bojovat piloti v letadlech nad Lamanšským průlivem, a kdo ta letadla a ty piloty dokáže vydupat ze země. Takový Churchill, nebo Reagan, jestli mi ty aktualizace odpustíte, ale vraťme se k Saulovi.

(krutá mobilizace)
Teď se ukáže, co je v Saulovi. Nebo spíše: kdo je v něm – zmocnil se ho Duch Boží. Tak, a už je to tady – Boží Duch – ale tohle moc duchovně nevypadá. Nic oduševnělého a jemného to tedy není. Kdyby to tenkrát nafilmovali, byl by to docela hustej horor. Saul popadne meč a rozseká vlastní voly na kusy. Potom ty krvavé flákoty vrazí opařeným poslům do rukou. „Přestaňte brečet! Běž! Ty taky! Ty tam, a ty tam! Běžte všude! Všude to řekněte! Tohle jim přineste! Takhle to dopadne i s vašimi voly, když neposlechnete příkazu krále a proroka!“

Není to nic hezkého, krev stříká, lidi řvou, zmatek nad zmatek, ale už se to začíná organizovat, už se to začíná rozbíhat. A popravdě řečeno, to co chystali Amónci, taky nebylo nic hezkého. Není to hezké – chudáci voli –, ale je to jediný účinný způsob. Drastická, krutá, náramně názorná, a hlavně rychlá mobilizace. Protože kdyby se tahle věc měla řešit s orientální zdvořilostí, kdyby v každém městě a každé vesnici dvakrát nebo třikrát zasedala rada starších, jestli do toho půjdeme nebo ne – tak než by se k něčemu rozhoupali, Jábeš by už dávno bylo navěky zabrané, a první tisícovky žlutých hvězd už by byly našité na kabátech.

(král vedle proroka)
Všimněte si ještě – Saul ve svém mobilizačním rozkazu mluví jedním dechem o sobě a Samuelovi. Ani v téhle situaci, kdy není čas na žádná zbytečná slova, Saul se nezapomene zmínit o Samuelovi – i když ten se zatím ve vyprávění ještě vůbec neobjevil, a kdoví, kde se zase fláká?! Tenhleten král nicméně ještě ví o tom, že není králem on sám z Boží milosti, ale že z Boží milosti je tu vedle něj další autorita – autorita prorocká. Tenhleten král ještě ví o tom, že absolutní monarcha nebude nikdy fungovat, když bude ignorovat další mechanismy, které tu byly před ním, a díky nimž se sám dostal k vládě. V momentě, kdy ten král zapomene, že ta „Boží milost“ není jen fráze, ale že se projevuje ve skutečných lidech po jeho boku, – v ten moment se začne jeho vláda vnitřně hroutit, tak jako zanedlouho uvidíme na vládě Saulově.

(královská velkomyslnost)
Ale zatím ještě všechno jde dobře. Jábešští dostali dobrou zprávu, přelstili Amónce, Amónci jsou rozdrceni takovým způsobem, že si to ještě dlouho budou pamatovat. Přeskočíme pár veršů, abychom nezmeškali pointu. Nebylo by na místě pořádně to oslavit? Asi ano, ale ještě se musí dvě věci vyřídit:

Nejprve se ozvou nějací horlivci: „Kde jsou ti reptalové, co nechtěli Saula za krále?! Vydejte ty muže, ať je usmrtíme!“ Neslyšeli jsme před chvilkou něco podobného? Zase tady někdo rozhoduje, kdo je hoden života a smrti? Zase tady promlouvá amónský duch, tentokrát z pravověrných izraelských úst? Opravdu ďábelské pokušení. (Petr Chelčický tomu rozuměl, když kritizoval radikální husity: chcete se proti ďáblu opevnit za hradbami, a zatím vám ďábel leze dovnitř, do vašich srdcí.)

Tentokrát Saul tomu pokušení odolal. Ne, ještě to není absolutní monarcha, který by se mstil na svých odpůrcích. Saul přece dobře ví, že dílo záchrany nebylo jeho vlastní. „Hospodin to byl, kdo připravil Izraeli vysvobození, a proto dnešní den nebude nikdo usmrcen.“ Chvíle největšího triumfu se nesmí zneužít a pošpinit pomstou. Naopak, je čas na amnestii.

(Samuel obnovuje Saulovo kralování)
A taky už je nejvyšší čas, aby se objevil Samuel, už jednou jsme se divili, kde vlastně je. Aby se postavil po bok královi i při tomhle rozhodnutí. A kdoví, možná že právě toto státnické rozhodnutí, tato velkorysá amnestie byla tím, co Samuelovi napovědělo: hle, toto je opravdu dobrý král, hle, toto je politik, který hledá širší shodu, který chce poslouchat Hospodina, takového je třeba ještě jednou, důrazně podpořit. „Pojďme do Gilgálu, obnovíme tam království.“ A šli – nepochybně i s těmi, kdo kdysi proti Saulovi reptali, a teď mu mohli být vděční za život. Šli, a všichni společně se převelice radovali.

Amen.