Jr 10,2–3.6–10

Písně: 98, 604, 433, 551, 627, 150

Introit: Zj 5,12b
Čtení: Sk 14,8–20
Text: Jr 10,2–3.6–10
Poslání: 1Pt 1,3

Bratři a sestry, vážení hosté,

hlavním tématem kázání je příběh z prvního čtení. Podobnosti s evangelii jsou nasnadě: i zde je člověk uzdravený na základě své víry, i zde dav, zprvu nadšený, záhy usiluje o smrt toho, kdo mu přinesl dobrou zprávu.

Jsou zde však i rozdíly, a o ty mi půjde především. Poprvé se apoštolé dostávají do kontaktu ne s jednotlivci stojícími mimo židovství, ale s celým shromážděním takových lidí. Bylo by jednodušší říci přímo do kontaktu s Řeky, jenomže to není tak jednoduché. Poslechněme si znovu verš jedenáctý: Když zástupy viděly, co Pavel učinil, provolávaly lykaonsky: „To k nám sestoupili bohové v lidské podobě“. Ano prosím, lykaonsky. Pokud v někom z vás se ozval pocit, že nejste dostatečně vzdělaní, když nevíte nic o lykaonštině, tak se netrapte. Zdá se, že není žádný jiný doklad o existenci natož podobě tohoto jazyka, než právě tato Lukášova zpráva ve Skutcích. Kde není dokladů, vznikají dohady, a jedním z nich je, že lykaonština byla pouze jakýmsi místním řeckým dialektem. Ať tak či tak, je zřejmé, že Pavel a Barnabáš zprvu nerozuměli tomu, co se děje.

Jako Lykaonie se označoval velký kraj ve vnitrozemí dnešního Turecka severně od pohoří Taurus. Na severu od něj je Galácie, na severovýchodě Kapadokie, na jihovýchodě Kilíkie, odkud pocházel apoštol Pavel. A na severozápadě Frýgie, což bude pro další výklad důležité.

A teď něco, kde by se útržky klasického vzdělání hodily. Filémón a Baukis. Kdo to byli? Pokud se někomu vybavuje stařeček a stařenka, tak to je ono. Jak to bylo? Bohové Zeus a Hermés putovali jednou v lidské podobě světem; k večeru přišli do bohaté vesnice, ale marně hledali dům, jehož majitel by byl ochotný je přijmout. Nakonec se jim přece jen jedny dveře otevřely: v chaloupce na svahu, ve které žili Filémón a Baukis. Stařečkové ochotně poskytli poutníkům pohoštění. Když vína ve džbánu neubývalo, tak jim došlo, že je navštívili bohové. Baukis vyběhla na dvůr, aby jim připravila jedinou husu, kterou si chovala. Bohové jejich chaloupku změnili na velkolepý chrám a splnili jejich přání – totiž, aby zemřeli oba najednou. Stali se kněžími chrámu, a když přišel čas, tak se ve stejné chvíli změnili v stromy před jeho vchodem.

Možná si vzpomínáte, že jste tuto báji četli. Ale málokdo si asi vzpomene, že jejím dějištěm je Frýgie. Ano, přihodilo se to vedle u sousedů. Lykáoncům, kteří byli svědky Pavlova uzdravení chromého, se asi ale nevybavoval tolik útěšný konec Filémona a Baukidy, ale spíše úděsný konec jejich sousedů. Zeus je za trest všechny zahubil. Vesnice zmizela pod vodou a z chaloupky na svahu se stal chrám na břehu jezera. Kdo by chtěl riskovat opakování takové události?

My máme to privilegium, že můžeme číst řecké báje jako beletrii. Ale člověk té doby žil v jejich sevření. Ono se to v čase všelijak proměňovalo, to by bylo ale na dlouhé povídání. Pro základní orientaci snad postačí úryvky ze stručné charakteristiky řeckého náboženství od Mircea Eliada, jednoho z nejvýznamnějších religionistů dvacátého století: Posuzujeme-li řecké náboženství z židovsko-křesťanské perspektivy, zdá se, že se utváří ve znamení pesimismu: lidská existence je pomíjivá a přetížená utrpením. … Jistá matka prosila boha Apollóna, aby se jí odměnil za její zbožnost a aby dal jejím dvěma dětem největší dar, jaký může. Apollón reagoval tak, že obě děti náhle zemřely. Darem bylo, že nepoznaly utrpení. … Autoři jako Theognis, Pindaros, Sofoklés prohlašují, že nejlepším údělem by pro lidi bylo vůbec se nenarodit, anebo, jestliže se už narodí, co nejrychleji zemřít. Ale ani smrt nic neřeší, protože nevede k naprostému a definitivnímu zániku. … Podzemní temnoty Hádu jsou zalidněné bledými stíny, zbavenými síly a paměti. Dobro vykonané na zemi nebylo odměňováno a zlo nebylo trestáno. Jediní odsouzení k věčným mukám byli Ixión, Tantalos a Sisyfos, protože osobně urazili Dia.

To, co dnes vnímáme jako obrovský přínos antické civilizace, se jeví jako něco, co bylo počato v beznaději. K čemu staří Řekové došli? Opět podle Eliada: Moudrost začíná poznáním vlastní konečnosti a nejistoty veškerého lidského života. Jde tedy o to těžit z toho, co skýtá přítomnost: mládí, zdraví, tělesné radosti a příležitost vyniknout. To je poučení Homérovo: žít plně, ale vznešeně, v přítomnosti. Tento ideál vzešlý z beznaděje časem dozná určitých proměn. Ale vědomí předurčených mezí a křehkosti lidské existence nikdy nevymizí.

Tolik Eliade. Lidé, kteří žili v Lystře, asi nepatřili k těm, kteří zpochybňovali tradiční náboženské představy, ani k těm, kteří je překonávali filosofickým snažením. Brali život tak, jak k nim přicházel. Město bylo nevýznamné, ale ne zcela odříznuté. Krátce před narozením Pána Ježíše Krista císař Augustus rozhodl o zřízení vojenské posádky. Císař Augustus velice silně podporoval kult Jupiterův. Jupiter, v řecky mluvících provinciích Zeus, byl vnímán už nejen jako ochránce Říma, ale hlavně jako ochránce a patron císaře. Je možné, že Diův chrám stojící před branami Lystry byl zřízen nebo rozšířen právě v této souvislosti.

Snad tedy neuděláme chybu, když si občany Lystry budeme představovat jako samozřejmě se pohybující ve světě, ve kterém hranice mezi lidským a božským byly propustné. Ve světě, ve kterém bohové zasahovali do lidských životů způsobem nevypočitatelným, a proto bylo nutné je ctít, přinášet jim oběti, a tak si získat jejich přízeň. Byl to svět, který božskost propůjčoval i vládcům tohoto světa, a tím ještě více tu hranici mezi lidským a božským rozostřoval. První žádost adresovaná do Říma, aby císař Augustus byl uctíván jako bůh, přišla z Bithýnie, provincie sousedící s Frýgií z druhé strany než Lykaonie.

Byl to svět, kterému myšlenka dobrého Boha byla cizí. Přijatelná byla tak nanejvýš myšlenka Boha spravedlivého. Čímž je míněn takový, který neškodí a respektuje osud a řád. Zdá se tedy, že snaha uctít apoštoly jako bohy vycházela především ze strachu. To, že si vybraly Barnabáše jako toho důležitějšího, tedy jako Dia, souviselo s tím, že podle bájí to byl Hermés, který při společných pobytech mezi smrtelníky mluvil. Takže Pavel byl přirozeně pasován na Herma. Lystřané prostě vzniklou situaci vzali velmi vážně. Chystali se dokonce obětovat býky, nebo spíše voly, a to asi bílé, tak jak velel ritus. Oběť býka nebo vola, to nebylo jen tak. To byla velká investice.

A co na to Pavel? Musela to být pro něj hrůza, když pochopil, co se chystá. Jako Žida ho muselo zachvátit zděšení. Připomeňme si, jak to stojí u Jeremiáše: Kdo by se tě nebál, Králi pronárodů? Úcta patří jenom tobě! Ze všech mudrců pronárodů a ze všech království není nikdo jako ty. Jsou tupí a hloupí do jednoho, dají se vodit přeludy, pouhým dřevem… A tak dále. To Pavlovo a Barnabášovo zděšení se projeví mimo jiné tím, že roztrhnou svůj oděv. Gesto, které z Písma dobře známe, ale jehož významu stejně plně nerozumíme, už proto, že my těch oděvů zpravidla míváme hodně. A pak má Pavel řeč. Řeč improvizovanou, vyslovenou pod tlakem emocí, ale přesto až podivuhodně zvěstnou. Není v ní žádné odsouzení, neříká těm lidem, že jsou hlupáci.

Říká jim, zkuste to jinak. Existuje dobrý Bůh, o kterém jste nevěděli, ale ke kterému má smysl se obrátit. Existuje Bůh, který má o vás zájem, který vám prokazoval dobro, i když jste ho neznali, a teď, teď přišla ta chvíle, kdy k němu můžete přijít.

Lidé ho poslouchají. Některé zaujal a chtěli by vědět více. Zkrátka některé zajímá. Jiní jsou rezervovaní, možná nepřátelští. Na žádné kamenování to ale nevypadá, spíše na pokojný rozchod. Náhle se však objeví příchozí, kteří mají s Pavlem nevyřízené účty. Strhnou dav na svou stranu. Nevíme přesně jakými argumenty, ale stěží budeme vedle, když si budeme představovat, že dovedně využili lidského strachu. Tak to chodí dodnes. Lidé jsou nerozhodní, cítí, že nemají dost informací, a pak je strhne někdo, kdo jim vysvětlí, jak jsou ohroženi.

Pro obyvatele Lystry musela být zpráva o dobrém Bohu opravdu revoluční. Že by Boží přízeň mohla být věnována všem, nejenom těm, kdo nejhorlivěji obětují tomu správnému bohu? To je něco úplně jiného, než představa, že musím hledat, který že to bůh mi bude věnovat svou přízeň, a toho se pak držet a ctít ho. Ale je ta představa dobrého Boha opravdu realistická, je to tak možné? Vždyť přece víme, že když někdo uspěje, tak to současně znamená, že někdo neuspěje. Nejsou slova, jak někdy zpíváme, „V království Božím místa dost“ jakousi útěšnou fikcí, která nevydrží test reality?

Že to pro křesťany prvých století nebyla jenom fikce, dosvědčuje například vznik nemocnic. To antický svět neznal. Není-li nikdo vyloučen ze spásy, nemůže být vyloučen i z našeho pečování. Ba každý má být vnímán jako stejně hodnotný ve srovnání s ostatními. Dnes se tomu říká inkluze. Podobně starost o životní prostředí, o svět okolo nás, pro křesťany a židy souvisí s přijetím stvoření jako něčeho dobrého, něčeho, o co se máme starat.

Je to určitě dobře, když se nějaká péče stane součástí společenské agendy. Vlastně jako křesťané můžeme být spokojeni. Současně ale také víme, že tam, kde společnost nespojují stejné hodnoty, tam, kde není přítomno ještě něco víc než nějaký předpis, tak taková péče nemusí vést k žádoucím výsledkům. Společenský konsensus je věc křehká. A tak je na místě si opět a znovu pokládat takovou víceméně samozřejmou otázku: Co spojuje nás jako křesťany?

Připomeňme si znovu slova z Jeremiáše: Kdo by se Tě nebál, Králi pronárodů? Úcta patří jenom tobě! Jinak, i když ve výsledném směřování podobně, to píše apoštol Pavel v epištole Filipským: Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade vše.

Obě tato vyznání zasluhují komentář. Víme, že Jeremiáš ctil svého krále. Když říká, že úcta patří jenom Hospodinu, tak tím míní, že úcta patřící Hospodinu je nepoměrně větší než ta, která patří králi. Podobně Pavel pokládal jistě za zisk, když z jeho služby v Lystře povstal Timoteus, žák a druh nejvěrnější. Když jeho slova o tom, že vše kromě Krista pokládá za ztrátu, čteme v kontextu, tak je jasné, že na prvním místě myslí vše, co získal před setkáním s Kristem. Obecněji jde o všechno, na čem by si člověk snad i mohl zakládat, ale co neobstojí svým významem, je-li poměřováno tím, co v Kristu dostáváme.

Spojuje nás vědomí, kým je Hospodin, kdo je to Kristus. Abychom mohli společně zakoušet Hospodinovo požehnání, aby se Boží dobrota mezi námi trvale projevovala naplno, tak je potřeba, abychom se potkali v tom podstatném. To se týkalo občanů Lystry stejně jako se to týká dnes nás – jako manželů, jako členů užších i širších společenství. A nestačí jenom vědět, že to podstatné – tedy Kristus – tady je. Je třeba ho opravdu pustit do svého srdce a do vzájemných vztahů. A nebát se případně něco odepsat jako ztrátu. Jistě, i když věci jsou tak, jak mají být, tak mohou přicházet pokušení, zkoušky i protivenství. To je ale jiná záležitost.

Na druhou stranu, ono to není tak, že když něco chybí, tak se hned vše řítí. Slunce svítí na spravedlivé i nespravedlivé. Jako to říká Pavel Lystřanům? Nepřestával dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro. I my v životě zakoušíme období, kdy se věci daří. Funguje to. Hospodin nám prokazuje dobro. Je to příležitost. Je to čas, ve kterém se můžeme obrátit od marných věcí k živému Bohu, ale je to i čas, který nemusíme využít dobře, ve kterém se můžeme od Boha odvrátit k marným věcem. Stává se obojí.

Žijeme ve světě, který nás tlačí k výkonu. K výkonu, který mnohé zahání do pasti. Pro leckoho je těžké být vynikající tak, jak to po vás chtějí ti nebo oni, a současně pečovat o své blízké a nezapomínat na svou duši. Někteří v té soutěži obstojí za cenu, že jim leccos uklouzne. Právě ten tlak může způsobit, že se dílem větším či menším obracejí k marným věcem. A mnozí neobstojí a nemají nakonec ani výkon ani rodinu – a zbude jim třeba jen prázdná láhev.

Může to být zoufale těžké si v té či oné životní situaci přiznat, jaké marnosti se nám do života vloudily. Je to těžké, i když třeba chápeme, že když to neuděláme, tak se nehneme z místa. A může to vyžadovat velkou rozhodnost, abychom to či ono pro Krista odepsali jako ztrátu. To bývají kroky a rozhodnutí, která člověk musí udělat sám za sebe.

Církev, sbor, může ale pomoci. Třeba tím, že vzájemná úcta, respekt a láska se neřídí kritérii společenského úspěchu. Nebo tím, že si nenecháváme pro sebe svoje rozpoznání, co je a co není důležité. Někdy to může chtít hodně odvahy. Pomysleme ale na to, kolik odvahy a rozhodnosti museli Pavel a Barnabáš osvědčit v Lystře. A Hospodin při nich stál.

A pořád je tady ta dobrá zpráva, evangelium. Že existuje dobrý Bůh, kterému na tobě, na mě záleží. Pořád trvá chvíle, kdy k němu můžeme přijít.

Amen.