Kázání 7. 7. 2024 Barrandov

Písně (EZ): 33, 176, Moudrost mi, Pane, dávej (NEZ 403), 679, 350,
Introit Ž 33,8-11
Čtení: Gn 37,1-5 + 45,4-5
kázání: Kaz 12,13-14
poslání: Řím 12,17-21

Milí bratři a sestry,

pokusím se tuto Šalomounovu radu k bohabojnému životu rozříkat nad příběhem Josefa řečeného „egyptský“ z jehož životního příběhu jsme slyšeli číst úvodní a část téměř závěrečnou. Josef se totiž ukáže jako moudřejší než Šalomoun. Šalomoun měl dobrý start a špatný konec. Ani podle svých slov se neřídil. Josef naopak. Tak si každý sám za sebe zkusme promyslet, jak žít víc jako Josef než jako Šalomoun. Možná blbě začít, ale dobře skončit. Zkusme se dnes učit, co radí Šalomoun – Boha se bát a jeho přikázání zachovávat – ale na Josefovi. Uvidíme dva josefovské kroky.

Je důležité naučit se pracovat s tím, v čem jsme dobří. To bude první krok. Netlačit sebe, protože jde o Boží ruku, která vede. Naše dobro je dar z Boží ruky, ne naše zásluha.

Druhý krok bude náročnější. Nevozit se po druhých proto, že jsou oni na mne zlí. Když přijde tma. Tam, kde půjde o mne, tak vidět i tady prostor pro Boží ruku, která umí tmou provést ke světlu. Že je v takové temné chvíli potřeba nechat Pána Boha, aby to bylo on, kdo veškeré dílo postaví před soud, odhalí utajené, ať dobré či zlé. Když tam tu ruku poznáme, tak nám ve vší té bídě ukázal dobrou cestu a my se po ní můžeme nechat vést.

Tak tedy život v bázni Boží jako příběh o třech dějstvích.

Josef, dějství první: rozmazlený mistr snů

Josef se prochází se ve svém pestrobarevném plášti a donáší na své bratry zlé zprávy. Protežovaný puberťák na výsluní otcovy přízně a donášející na své bratry celkem pochopitelně není u svých starších bratrů v oblibě. Jakoby mu nedocházelo, jaké emoce k němu bratři už takhle chovají – teď navíc ještě vykládá svoje sny.

Sny, tedy směs prorocké vize, ale také osobní touhy. O čem že to Josef sní a je to tak silné, že to musí hned zatepla vykládat celé rodině? Josef jako vladař. Čeho je srdce plné, tím sny přetékají. Vzápětí tím ale přetékají i ústa. Josef rodině popisuje klanějící se snopy, klanějící se hvězdy, slunce a měsíc. Řečí všem naprosto jasně srozumitelných symbolů vykresluje sebe sama, jak přijímá hold od zbytku rodiny. Není divu, že se bratrům tím spíš otevírá kudla v kapse, sotva si na Josefa vzpomenou.

Josef v tom ale není prostě čistokrevný padouch hodný odsouzení. Sám otec ho k donášení vedl a Josef tak ctil vůli svého otce! Nešlo ale nejprve promluvit s bratry, než to zatepla otci všechno donášet? No a s těmi sny je to ještě složitější, protože my víme, že se to všechno naplní! Ty sny vpravdě byly prorocké. Ale je to život v bázni Boží se tím vytahovat? Josefovi je sedmnáct a tak už by mohl mít trochu rozum! Vidím Josefa ovlivněného výchovou i osobním poznáním, jak vidí svůj vlastní úkol a se vší vehemencí ho plní. Je to jeho poznání, jeho postoje, jeho životní úkol… Ve středu dění je on – a proto to není život v užívání si Božích darů, ale ne v bázni Boží. Vidím Josefa ve středu jeho vlastního přemýšlení.

Hledám poučení z této fáze příběhu a vychází mi z toho: „Nepruď!“ Nemusíš všechno, co můžeš. Mít pravdu je jedna věc – a umět ji podat druhá. Nemusíš říct všechno, co víš. Dokonce i v šíření poznané Boží vůle buď zdrženlivý. Josefův problém není v tom, že by byl úplně vedle. Jen by si měl pustit Pelíšky a položit si otázku: „Komu tím prospějete, co?!“

„Nepruď“ jako první přikázání. Otazník, který si dávejme před svoje nápady. Když to udělám – komu tím prospěju? Neprospívám jen sobě? To je náročný úkol! Josefovi bude trvat dalších 20 let, než mu úplně dojde, že svět je složitý a že Boží dary k něčemu zavazují.

Josef, dějství druhé: pád, vzestup, pád a vzestup…, aneb houpačka života.

Na začátku tohoto dějství vidíme Josefa hozeného do studně. Stokrát může vysvětlovat, že přece nic neudělal! Nenávist bratrů už nepotřebuje nějaký konkrétní Josefův skutek. Na pastviny desítky kilometrů od domova za nimi prostě přišel „mistr snů“ a léta stupňovaná zloba jen vyhřezla na povrch.

Je malou náplastí na Josefovo zoufalství, že ho vlastní bratři nakonec nezabijí, ale „jen“ prodají do otroctví. V příběhu se ale v tu chvíli objeví nový prvek. Znovu a znovu se opakuje postřeh, že s Josefem je Hospodin. Josefovi se daří. Kupci obchodují s luxusním zbožím a tak i otrok je prodán ne na tahání kamení kdesi v lomu, ale do domu velitele tělesné stráže. S Josefem je Hospodin a tak se Josefovi v práci daří. Potífar nevěří v Josefova Boha, ale vidí, jak se daří, na co Josef sáhne. Josef je záhy správcem celého Potífarova majetku.

S Josefem je Hospodin… Bude také Josef s Hospodinem? Bude. Mladý a krásný Josef ustojí svádění Potífarovy manželky s argumentem, že by to byl hřích proti Bohu (Gn 39,9). Hle – Josef se posouvá. Doposud si Božích darů prostě užíval. Teď už ví, poznání Boží vůle také k něčemu zavazuje. Josef se podle svého poznání Boží vůle také chová.

Výsledkem je ale křivé obvinění a kriminál. Tam, kde to vypadalo na poklidné dožití v pozici správce majetku velitele faraonovy tělesné stráže, tam bác – a všechno je jinak. S Josefem byl Hospodin… ale teologie prosperity je ohavný blud. Boží blízkost není zárukou bohatství a úspěchu, ale života, který má smysl. Tím spíše je závazkem podle Boží blízkosti žít, i když se životní situace radikálně změní. S Josefem byl Hospodin i v kriminále, což neznamená, že bude zázračně vysvobozen, ale že tu má Pán Bůh pro Josefa nějakou práci.

Dává to. Když dostane do péče dva uvězněné vysoké státní úředníky, vidíme Josefa diametrálně odlišného od toho sedmnáctiletého mistra snů, co se vytahuje nad zbytkem rodiny. Bylo by tak lákavé smlsnout si na potentátech, co se dostali za mříže a on je kápo! Ale Josef vidí dva utrápené chlapy a snaží se jim pomoct. Řeší problémy druhých. Už od mládí ví, že není neschopný chcípáček! Je s ním Hospodin a má vzácný dar vykládat sny. Netlačí ale sebe. Už zná první přikázání: „Nepruď!“ I kdybys sebelépe věděl, jak to doopravdy, i kdybys mluvil jazyky lidskými i andělskými, kdybys měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybys měl tak velikou víru, že bys hory přenášel, nepruď.

Josef tohle pobral a to mu otevírá vztahy s lidmi. Známost z kriminálu ho za pár let dostane k faraónovi, nepopiratelné schopnosti mu zajistí exkluzivní místo ve státní správě, osobní poctivost bude zárukou, že Josef už nebude tlačit sebe, svoje jméno, svoji slávu. Jako Safenat Paneach – spasitel světa – zůstane věrným faraónovým služebníkem a pro svého pána bude dělat poctivě svoji práci.

Že by čas pro happyend? Ještě ne. Josef sám totiž rozhodně není v pohodě. Neobelžete svoje podvědomí. Josef se oženil s dcerou jakéhosi kněze a měl s ní dvě děti (Gn 41,51n): prvorozenému dal Josef jméno Manases (to je Bůh dal zapomenutí), neboť řekl: „Bůh mi dal zapomenout na všechno mé trápení a na celý dům mého otce.“ Fakt mu dal zapomenout? Fakt to jméno zvolil, protože si už na tátu a na bratry ani nevzpomene?

Jasně, že vzpomene. Žere ho to. I po těch nějakých dvaceti letech dá druhému jméno Efrajim (to je Bůh dal plodnost), neboť řekl: „Bůh mě učinil plodným v zemi mého utrpení.“ On trpí? Čím, když je v Egyptě druhý po faraónovi?! No – tady není doma. Chybí mu jeho rodina. Josefovým lidem je lid pradědy Abrahama, dědy Izáka a táty Jákoba. Lid jeho bratrů, kteří žijí v zemi jen týden cesty od Egypta. Jo, je tam teď zrovna hladomor – ale je to země zaslíbená. Tady má Josef majetek, postavení, ženu a děti… Stejně je doma tam – ne tady. Josef to nikomu nevykládá, ale je to v něm. Proto ta divná jména synů.

Čeká ho ještě jeden krok osobního růstu. První jsem si shrnul do slova „nepruď!“, ten druhý do rady: „Pán Bůh si všechno přebere!“. Josef se musí vyrovnat s tou směsicí oprávněného hněvu a hlubokého smutku, který se projevil v tom pojmenování dětí. Musí zahlédnout Boží ruku, která si to přebírá, staví věci před soud a ukazuje i to, co je utajeno, ať dobré či zlé. S Josefem stále je Hospodin a dopřává mu zdaru ve všem, co Josef dělá. Tak mu teď po letech dá dopřát zdaru v té nejtěžší Josefově bitvě: bitvě Josefa s Josefem.

Josef, dějství třetí: Pomsta ani za studena není dobré jídlo.

Faraónův sen o sedmi kravách tučných a hubených (potvrzený snem o klasech) se naplňuje podle Josefova výkladu. Sedm let hojnosti přineslo pod Josefovým řízením v každém městě nově vybudované sýpky a v nich neskutečné zásoby potravin. Pod vedením Josefa nebyl doba hojnosti dobou hýření, ale dobou spoření a rozumné investice. Investice se vyplácí, s každým rokem hladu Josef dostává do faraónova područí další a další část egyptského bohatství. Lidé zblízka i zdaleka musí přicházet za Josefem a platit. Zblízka i zdaleka. Nakonec i dost zdaleka – ze země vzdálené týden cesty.

Před Josefem klečí jeho bratři. Tedy před Josefem… Před Safenat Paneachem, Egypťanem, co spasí svět. Egypťanem, který s nimi mluví egyptsky přes tlumočníka. Koho by jen mohlo napadnout, že to je Josef! Josef, který rozhodně nezapomněl na své trápení. Jméno jeho prvorozeného je jen chabou snahou si to sám sobě namluvit. Jenže ty sny o klanějících se bratrech se naplňují nějak divně. Josef nepřijímá hold se sebeuspokojivým pocitem vladaře, ale znovu a znovu odbíhá ze sálu a kdesi v soukromých místnostech paláce řve jako želva. Toto Josefovo chování mne přesvědčuje o tom, že si s nimi nehraje jako kočka s myší, ale snaží se poznat, kam se za ty roky posunuli oni a nějak se s tím vším srovnává sám.

Vidí, že černé svědomí dohnalo i je. Co dohnalo – očividně je dohánělo celé ty roky. Nesmázne to tak jasné uklidňování Josefem, když se jim dal poznat. To jsme slyšeli v prvním čtení. Scéna se totiž opakuje ještě jednou po 17 letech! Po pohřbu táty Jákoba, budou mít bratři strach, že teď už se po nich bude Josef vozit.

Neudělá to! Josef porazil Josefa a došel k „Pán Bůh si všechno přebere!“ Josef, který už dlouho nemá potřebu prudit druhé tím, v čem je dobrý, tak nemá potřebu se vozit po druhých proto, že jsou zlí. Mohl by si užít toho, že má bratry zcela ve svých rukou, ale teď už v celém tom příběhu vidí Boží ruku, které provádí tmou za světlem.

Josef porazil Josefa! Nepřehlédněme, že to je výhradně Josefův boj. Chraň nás ruka Páně, abychom někoho v jeho bídě utěšovali kecy, že „všechno zlé je pro něco dobré“ a že to které trápení nakonec toho druhého posílí! Jestli si na tohle člověk ve svém životě nepřijde sám, je snaha mu to cpát jen nebetyčnou drzostí a porušením prvního přikázání: „Nepruď!“ Budiž ke cti Josefově rodině, že bratři vědí o svém selhání a nesnaží se ho omlouvat.

Josef, který porazil Josefa, Josef, který rozpoznal Boží ruku ve svém životě – ten jediný má právo říct, že to byl Bůh, kdo mu nejen dal kdysi sny, ale také ho na houpačce života provedl vzestupy a pády k jejich naplnění. Josef jako jediný má právo bratrům zvěstovat tu radostnou zvěst, že Bůh jejich hřích změnil v zázrak. Josef ukazuje v mnoha detailech svého příběhu k Pánu Ježíši, ale tímhle nejzřetelněji. Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil (Mk 10,45) a přesně tohle se Josef naučil, že k naplnění snů se nedostaneš tím, že ty druhé byť zcela legitimně pokoříš, ale že jim svou mocí posloužíš.

Jsem rád za Josefa, který mi říká, že je to úkol splnitelný pro lidi. Za Josefa, který jako jeden z mála biblických hrdinů ani ke stáru nezblbnul. Josef se postupně naučil dvěma přikázáním, která si odnesme z dnešních bohoslužeb: „Nepruď“ a „Pán Bůh si všechno přebere“.

(1) Nepruď! Neotravuj život druhým. Dokonce, ani když máš úžasné schopnosti či dovednosti, i když jsi v právu a máš pravdu – necpi jim to. Když tohle zvládneme, bude s námi lidem lépe.

(2) Pán Bůh si jednou přebere všechno. Jenom on vidí i to, co je utajeno. Možná Ti někdo fakt ubližuje. Boží ruka je nablízku a chce Tě vést. Šalomoun to od začátku věděl, jen podle toho žil pořád méně a méně. Až na posledním soudu Pán Bůh veškeré dílo postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé, budeme se divit úplně všichni. Tak tady a teď hledej tu Boží ruku a nech se vést, aby ses jednou divil co nejméně.

Amen