Milosrdný Samařan

Praha-Braník, 25.08.2024
Jan A. Dus (křestní kázání Jaroslav Pechar)

Pořad:

Introit: Žalm 118,14 Síla má a písnička má jest Hospodin, můj vysvoboditel.
NEZ 146,1–6 Ó chvalte laskavého Pána (Žalm 118, M. Balabán)
NEZ 640 Díky za toto krásné ráno (M. Heryán)
KŘEST
NEZ 352 Buď Bohu chvála, dík a čest (Adam Michna z Otradovic)
EZ 418 Sem pohleď, Bože, z nebes svých (Žalm 12, Martin Luther / G. A. Molnár)
NEZ 147 Každý den Pán mi sílu dává (Taizé)
EZ 378 Bože, jenž jsi v nebesích (L. B. Kašpar)
Čtení: Lk 10,25–37
Text: Lk 10,26 Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?
Poslání: Fp 1,11
Požehnání: 2K 13,13

Klárko (Markétce a Verunce to jednou převyprávějte),

na Pána Ježíše se lidé obraceli s nejrůznějšími problémy a otázkami. Někdy jen tak ze zvědavosti, jindy s něčím moc důležitým. Slyšeli jsme z Bible, jak takhle přišel nějaký zákoník – dneska bychom řekli „pan učitel“ (Učitel – co se vůbec ptá? Vždyť by to měl vědět! No – a ono se ukáže, že ono to dobře ví!) – přišel za Pánem Ježíšem a položil možná tu nejdůležitější otázku vůbec: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Nejdůležitější otázka na světě!

„Jak mám žít, abych se dostal do nebe? Jak mám žít, aby můj život měl smysl? Jak mám žít dobrý život?! Jak mám žít, aby se to Pánu Bohu líbilo?!“

A on to ten pan učitel fakt věděl dobře. Odpověď není složitá na zapamatování: „Miluj Pána Boha a miluj druhé lidi jako sebe samého! Žij tak, aby z toho měl radost Pán Bůh a aby z toho měli radost lidé kolem Tebe i Ty sám!“ Když budou všichni tři spokojení – Pán Bůh, lidi kolem nás i my sami – tak je všechno jak má být. No – a to je všechno. Jestli chcete mít nebe na zemi, tak („podíl na věčném životě“), tak nic jiného člověk nepotřebuje.

Jak vnést do vztahu spokojenost…? V kázání se k tomu Honza Dus ještě vrátí a vezme to dopodrobna. Mně za ty roky přišlo, že základ je v rozhovoru. Aby si spolu všichni povídali. Aby spolu mluvili o tom, co je těší a co je trápí. Aby měli zájem povídat a také poslouchat toho druhého. Pořád jsou tam ty tři oblasti – (1) Pán Bůh, (2) lidé kolem nás a (3) my sami. Miluj (1) Pán Boha a (2) bližního jako (3) sám sebe. Povídání s Pánem Bohem se říká „modlitba“, povídání s druhými lidmi je prostě rozhovor a povídání si se sebou je přemýšlení, meditace. Všechno ostatní se na to pak tak nějak nabaluje. To už je práce na celý život.

Ale tady to začíná: Mít rád Pána Boha, lidi kolem sebe i sebe samotného. A tak se modlit povídat si s druhými a udělat si čas i sám na sebe. Takhle začíná život, ve kterém se pak může projevit láska a podle toho to pak v našich životech taky hezky vypadá. Tak s takovým životem vydržte, jak to jen půjde.

Amen

Milí přátelé,

Podobenství o Samařanovi známe jen díky Lukášovi, ale úvodní otázku k němu čteme i u Marka a Matouše. Jenže je jinak formulovaná a zazní v jiné situaci. V Markově a Matoušově verzi je to otázka po největším přikázání a zazní v Jeruzalémě. U Lukáše se zákoník ptá, co má dělat, aby dosáhl věčného života, a jeho otázka zazní daleko před Jeruzalémem. Podívejme se nejprve na Ježíšovu situaci podle Lukášovy časové osy, a potom na Samařana v podobenství.

Lotři na poušti – lotři v Jeruzalémě. Šel nějaký člověk z Jeruzaléma do Jericha… a Ježíš to vypráví zrovna ve chvíli, kdy on sám jde naopak do Jeruzaléma. A vypadá to, že všechno je v pohodě. Bylo to nedlouho po oné mystické vizi na hoře proměnění, kdy Ježíš hovořil s Mojžíšem a Elijášem a sbíral odvahu k naplnění svého poslání (Lk 9,28–36). A teď má už neméně než sedmdesát emisarů, které před sebou vysílá, jako vladař směřující k triumfální korunovaci (Lk 10,1–12.17–70). Chystá něco světodějného. Těsně před naší perikopou říká učedníkům, že „mnozí králové a proroci chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli“ (Lk 10,24).

Ale není to v pohodě. Onen pocestný upadl mezi lotry na poušti, což se ovšem dalo čekat, ale Ježíš upadne mezi ještě větší lotry – ne v nějaké pustině, ani v Samařsku, kudy procházel, ale tam, kde by to člověk nečekal – přímo v Jeruzalémě. Nejdřív ho tam uvítají jako krále, ale pak vejde do chrámu svého Otce a zjistí, že se ocitl… v peleši lotrovské. A tak první věc, co udělal, bylo královské, násilné gesto – vzal si důtky a vyčistil chrámové nádvoří. Choval se jako pravý král slávy, ten, kvůli němuž se mají „otevřít brány“ jako v Žalmu 118: „Pospěšte otevřít mi brány, … Pána zde slavit budu s vámi, práva kdo Boží hájíte“ (zpívali jsme před chvíli).

Tím ovšem naruší chrámový provoz, zpochybní představitele své církve, což vyvolá reakci – začnou ho vyslýchat, klást mu chytačky – jakou mocí to všechno činíš? A – jestlipak se má platit daň císaři? A – jak si to vlastně představuješ s tím vzkříšením? Ať řekne cokoli, obviní ho a odsoudí, ať už jako buřiče nebo rouhače. Ježíš nakonec reaguje dlouhým výpadem, rozhořčeným protestem proti pokrytectví zákoníků a farizeů (Mt 23), proti těm, kdo jiným ukládají břemena, která sami nechtějí nést. Pokračuje v kritické linii proroků a žalmistů, kteří bědovali nad pokrytectvím a nafoukaností takzvaných vyvolených, špatných pastýřů Izraele, třeba jako ve 12. žalmu, který si připomeneme za chvíli (písnička po kázání, máte ji rozmnoženou v lavicích, není v novém evg. zpěvníku): „Jich ústa mluví samou lež… a dvojaké jich srdce se v Bohu nezakládá…“, a myslí si: „Hle my jsme pány země! Všem lidem vládnem kolkolem a vůle naše zákonem!“ Jak to bylo v Jeruzalémě dál, to už víme: tihle lstiví a nafoukaní pokrytci Ježíše chytnou a ztlučou, svléknou ho do naha a polomrtvého pověsí na kříž, aby umřel, a naopak hodní lidé se aspoň postarají o jeho mrtvé tělo. Však Ježíš to předvídal, už když se napevno rozhodl, když takříkajíc „otočil svou tvář k Jeruzalému,“ aby tam „naplnil svůj exodus“ (Lk 9,51.31), což je řecké slovo, které my známe spíše jako „exitus“. Věděl totiž, jak může skončit jeho skvělý pochod na Jeruzalém, věděl, že půjde o život, a věděl to i Lukáš, když Ježíšovu disputaci se zákoníkem nově zarámoval otázkou po věčném životu.

Někteří zákoníci a farizeové si s Ježíšem rozuměli. Ale pozor, nic není tak jednoduché, jak to vypadá. Evangelisté nehážou všechny Ježíšovy oponenty do jednoho pytle. Jistěže často chtěli Ježíše jenom nachytat a v jejich záludných otázkách nebylo nic dobrého. Ale ne vždycky. Podle Marka se na největší Boží přikázání zeptal právě ten zákoník, který „nebyl daleko od království Božího“ (Mk 12,34). Jak je to možné? Není to náhodou právě díky tomu, že Ježíš s nimi hovoří, a oni s ním? Není to díky tomu, že přese všechno zůstali v dialogu? Potom se může stát i takový zázrak, že se z pokušitele a pokrytce díky Ježíšovu vedení stane Ježíšův žák a následovník milosrdného Samařana. Jenom se nesmí všechno odehrávat v jeho režii. Musí od Pána Ježíše dostávat správné otázky. A platí to i pro nás – musíme klást správné otázky a nechat si položit správné otázky.

Rozhovor s Ježíšem. Když se tedy podíváme podrobněji na onen dialog, který Lukáš přemístil dlouho před jeruzalémské události a obratně pozměnil jeho průběh, uvidíme, jak se role proměňují. Nejprve zákoník nazve Ježíše „mistrem“, ale Lukáš nám slůvkem prozradí, že to udělal, aby Ježíše „zkoušel“. Ježíš však bere vážně jeho otázku i jeho statut zákoníka. Nevpálí mu do očí něco jako „Co mě pokoušíš, ty pokrytče? Však já vím, oč ti jde. S tebou se vůbec bavit nebudu!“ Bere ho vážně, a opáčí mu: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Je zajímavé, že se ptá ve dvou větách, které vypadají podobně. Není to zbytečné? Není, protože pro slovo „čteš“ (ana-ginóskeis) se v řečtině užívá slovo příbuzné se slovem pro „poznávání“, „vědění“, „rozumění“ (gnósis). Ježíšova druhá otázka je tedy kvalitativně posunutá. Jedna věc je, co v Zákoně stojí napsáno, ale druhá věc je, jak to člověk čte – jakýma očima, s jakým předporozuměním, tedy: jak tomu rozumíš? A tady už Ježíš vystoupil takříkajíc na vyšší level. Nestačí konstatovat, co v Zákoně stojí psáno, a basta. Je třeba ptát se dál. Potom se třeba ukáže, že sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Nebo se ukáže, že milovat Boha a bližního neznamená odříkat správná slova, ale udělat správné věci. Zákoník ovšem nejprve zůstává na prvním levelu a vzorně ocituje, co je psáno. Dobrá, na to Ježíš, správně jsi to řekl, tak teď to taky dělej. Jenže tady se zákoník ocitá v úzkých. Vystoupil na druhý level, začal o tom přemýšlet, a hned narazil na háklivou otázku: To jako mám milovat úplně kohokoli? Kdo je můj bližní, ptá se, a my za tím slyšíme: a kdo už ne? To jako mám objímat prvního žebráka, na kterého narazím? Bezdomovce v tramvaji? Mám ho milovat stejně jako sebe, stejně jako vlastní rodinu? – Otázky, samé otázky! A zase: cokoli člověk odpoví, všechno je špatně! Vystoupil zákoník opravdu na vyšší level, anebo klesá zpátky a pokouší se o další zákeřnou chytačku?

Podobenství je úsporné. Buď jak buď, Ježíš ani teď neodsekne, nepošle zákoníka pryč, jenom úplně změní tón rozhovoru. Vezme to od lesa. Začne mu vykládat nějaký příběh o nějakém člověku. Podobenství, ve kterém jsou jednotlivé role vylíčeny co nejúsporněji, a právě tím nás vybízí, abychom zkusmo dosadili sami sebe do té či oné role. Příběh, ve kterém se skoro vůbec nemluví (jediné slovo, které tu zazní, bude praktický pokyn pro hostinského). Příběh, ve kterém nikdo žádné otázky neprobírá, a už vůbec se tu neřeší nějaké vztahové nebo citové otázky. Jediným, zato zásadním citem, o němž se tu mluví a z něhož všechno ostatní vyplývá, je Samařanovo milosrdenství, soucit, který se ho zmocní v okamžiku, kdy zraněného spatří. Je to příběh, ve kterém se události smrsknou na to nezbytné, a nikdo se nikomu nehrabe v hlavě. Příběh, ve kterém nebude čas na nějaké řečnění, ale příběh plný práce a dřiny. Příběh, ze kterého se vyklube jediná otázka (kdo byl bližní zraněnému?), jediná odpověď (ten, kdo mu prokázal milosrdenství) a jediná výzva (jdi a jednej také tak).

Samařan pomohl tak, jak uměl. Čím méně toho Ježíš řekne, tím zřetelněji se nám vyjevuje, jaký Samařan byl, co všechno měl a uměl, a jak s tím dovedl zacházet. Veškeré detaily, které se v příběhu nacházejí (olej, víno, osel, hospoda, denáry) slouží jediné věci – ukázat, že Samařan vložil do záchrany pocestného všechno, co měl – celé své „srdce“ (soucit, milosrdenství), celou svou „duši“ (vnímavost a životní sílu), celé své „myšlení“ (inteligenci, rozvážnost) a celou svou „sílu“ (energii, vitalitu, materiální hmatatelné prostředky). Za Lukášovým stručným a věcným popisem se skrývají Samařanovy dovednosti (uměl vyčistit a ovázat ránu), jeho dobré sociální postavení (měl osla), jeho obětavost (sám šel pěšky), jeho bohatství (dal hostinskému dva denáry = dvě běžné denní mzdy), jeho rozvážnost a intelekt (chápal, že záchrana zraněného je nad jeho vlastní síly; měl taky vlastní povinnosti; dovedl se o úkol podělit s někým dalším), ale také jeho empatie (nesnažil se hostinského moralizovat, nenutil ho k dobročinnosti, ale hned mu za péči zaplatil – a to přiměřeně době, kterou rozvážně odhadl jako potřebnou k zotavení zraněného). Takže srdce, duše, myšlení a síla – nepřipomíná nám to něco? Není to náhodou velmi podobné tomu, že máme všemi způsoby milovat samého Boha? A že to milování jsou vlastně samé praktické věci? Ono to všechno v těch abstraktních pojmech zní hrozně vznešeně a dokonale, ale když si to představíme prakticky, nestačilo by i málo? Natožpak v naší organizované společnosti, kde se dá leccos zařídit jediným kliknutím do mobilu? Nestačilo by i to něco málo, co máme nebo umíme? Jak tady sedíme, těžko si někdo z nás vezme flintu a vyrazí do zákopů na Ukrajinu, ale co takhle podělit se o úkoly s někým jiným? Třeba tam poslat nějaký desátek, peníze, které dá někdo jiný dohromady a koupí za ně sanitky? Nebo si udělat kurs první pomoci?

Jiné výklady detailů. Starým vykladačům celý příběh asi připadal trochu fádní, a tak nám ho okořenili několika alegoriemi. Některé jsou podnětné, některé trochu legrační. Například že zraněný člověk symbolizuje celé lidstvo, které upadlo do hříchu (lotři jsou zlé duchovní síly). Nebo že Samařan byl Duch svatý, který dal hostinskému právě dva denáry, protože na jednom z nich byl vyobrazen Bůh Otec, a na druhém Bůh Syn. Nebo že tím oslem, který poslušně veze zraněného, je Boží církev – inu, to je trefné, však my se v církvi opravdu často chováme jak oslové! Ale vraťme se k tomu podstatnému, co nám chce říci samotný Lukáš. K Samařanovi.

Samařané. My totiž slovo Samařan – právě díky našemu příběhu – známe spíše v jednoznačně pozitivním významu jako „samaritána“, tj. člověka, který pomáhá; v užším slova smyslu je to člověk, který pomáhá nemocným a zraněným. Paradoxně ovšem právě kvůli tomu, jak krásně tento příběh o nezištné humanitě rezonuje v evropské kultuře, zapomíná se na to, že v Ježíšově době „Samařan“ znamenalo něco docela jiného. To slovo bylo pro tehdejšího pravověrného Žida téměř neslušné; Samařané byli považováni za odpadlíky; ze židovských Písem uznávali pouze pět knih Mojžíšových; v Ježíšově době se dokonce povídalo, že rozhazovali kosti v jeruzalémském chrámu, a tak znesvěcovali velikonoční svátky. Fuj! Odplivne si každý slušný člověk; dobře ten paradox pochopili v jedné ilustrované luterské bibli, když tam milosrdného Samaritána vyobrazili jako úhlavního nepřítele křesťanského lidu – Turka!

Lukášův rozšířený obzor. Tak právě s tímhle předsudečným myšlením Nový zákon jednoznačně skoncuje. Na většině míst, kde se o Samařanech mluví, se Ježíš chová docela jinak. A právě Lukáš byl tím, kdo nejvýrazněji ukazoval, jak se Ježíš postavil proti předsudkům a hejtům své doby. S výjimkou samařské ženy u studny, což je příběh janovský (Jan 4), je to pouze Lukáš, který ukazuje, jak Ježíš odmítá vypálit ohněm samařskou vesnici, kde ho nenechali přespat (Lk 9,51–56), pouze Lukáš vyzdvihuje víru Samařana, jediného z deseti malomocných, který se vrátil, aby Ježíšovi poděkoval za své uzdravení (Lk 17), a pouze Lukáš uvedl do evropské kultury pozitivní postavu milosrdného samaritána.

A Lukáš šel ještě dál: nenápadným redakčním manévrem dosáhl toho, že z Ježíšova Dvojího přikázání lásky zmizela veledůležitá úvodní věta – ta, kterou známe jenom podle Marka. Když totiž v Jeruzalémě zákoník zkoušel Ježíše, Ježíš svou odpověď zahájil vzornou citací Deuteronomia, včetně slov „Slyš, Izraeli, Hospodin je Bůh náš, Hospodin jediný. Proto budeš milovat Hospodina…“. Jenže tahle slova už u Lukáše nejsou. Ano, právě tahle slova, která jsou v Izraeli posvátná – Židé si je neustále připomínají, vštěpují je svým dětem, uvazují si je na ruce, zapisují je na dveře svého domu. Toto „slyš“, hebrejsky šéma, je základním prvkem jejich zbožnosti, svědectvím židovské identity – a Lukáš ho klidně škrtne! Taková svatokrádež! To je, kdybyste z partitury vymazali předznamenání, anebo jako kdybyste na otázku, jak zní česká hymna, začali rovnou halekat „Voda hučí po lučinách“.

Proč Lukáš takhle radikálně zasáhl do Ježíšových slov? Protože chce položit důraz na něco jiného, než na identitu věřícího. Kdo je můj bližní? Zeptá se zákoník, a devět Židů z deseti by samozřejmě odpovědělo, no to je jasné – Ten, kdo je obřezaný; nebo: Ten, kdo chodí pravidelně do synagogy; nebo: Ten, kdo se pravidelně modlí předepsaným způsobem; či přímo: Ten, kdo umí odříkat šéma. Jenže Lukáš se dívá s Ježíšem dál, on vidí za hranice diktované národními, náboženskými a zvykovými danostmi, on vidí – a v celém svém dvousvazkovém díle tuhle vizi vypíše – jak se Boží slovo rozšíří z Jeruzaléma do celého světa; jak se ze židovského národa přeleje k pohanům, ke všem národům a jazykům; jak z chudé betlémské stáje pronikne s apoštolem Pavlem na vrchol tehdejší moudrosti na athénském Areopágu, i na vrchol tehdejšího moci, do sídla římského impéria. A tak Lukáš na rozdíl od Marka vyškrtne šéma a naopak přidá ten zvláštní příběh – podobenství o Samařanovi. Příběh, který má zákoníkem zacloumat, převrátit mu perspektivu, skoncovat s nafoukaností Božího lidu a jeho nejvyšších představitelů, s jejich pocitem jedinečnosti a výlučnosti. Protože jedinou emocí, kterou náš příběh vyzdvihuje, je ta, kterou má Samařan, ten heretik a odpadlík, společnou s nejvyšším Bohem Izraele a Otcem Ježíše Krista: milosrdenství.

Život, nebo věčný život? „Hospodinovo milosrdenství je věčné,“ „den co den k srdci nás vine,“ tak jsme začínali se žalmistou a s Milanem Balabánem. Zákoník se ovšem zajímal o život věčný, ale to je otázka nesmyslná, hodná hloupých vladařů a snílků, kterým se vysmál Karel Čapek ve Věci Makropulos. Však on už Mojžíš věděl, že to, oč tu jde, není život věčný, ale život dobrý. Celý ten dlouhý úsek z šesté kapitoly Deuteronomia nakonec vyústí v to, že Izraelci si mají tato slova pamatovat, a až je Hospodin uvede do zaslíbené země, musí plnit všechna jeho přikázání… proč? – „aby s námi bylo dobře po všechny dny, aby nás zachoval při životě“ (Dt 6,24). Ani Ježíš neslibuje zákoníkovi „věčný život“, nenabízí mu žádný zázračný preparát nebo rajskou fantazii. Jenom ho pedagogicky, obloukem přivádí k tomu, co zákoník dávno věděl – nejde o věčný život, ale o člověka. Jde o bližního, kterého milosrdný Hospodin vidí, nenechá ho ležet u cesty, ale přiblíží se k němu. Nemusíme zachraňovat celý svět. Jde o to, napodobit Hospodina a Samařana v jeho milosrdenství. „To čiň, a budeš živ.“ To stačí.

Amen

Přenos rozdělen na dvě části: