O Jeremjášovi

písně: 702, 188, 327 333, 755
introit: 1J 4,7b–9
1. čtení: Jer 10,1–3 + 10–16
kázání: Jer 8,4–9
poslání: Ž 121,1–2

Bratři a sestry, vážení hosté:

Dnes budu mluvit o Jeremjášovi. Nepůjde však o jednotlivé epizody z jeho života, tak jak je postupně probírá bratr farář Pechar. Budu se snažit něco povědět o celkovém smyslu jeho působení.

Viděno očima současníků se Jeremjášův život musel jevit jako jedna velká tragédie. Od mládí varuje, vyřizuje slovo Hospodinovo, a ono nic. Jistě, pár nadějných okamžiků se vyskytlo. Když králi Sidkijášovi bylo zle, tak Jeremjášovo slovo vzal vážně. Nenašel však v sobě sílu a rozhodnost změnit kurs.

Když vítězní Kaldejci, tedy Babylóňané, dosadili Gedaljáše, tak se zdálo, že Jeremjášovo poselství o možnosti pokojného života pod kaldejskou vládou dojde naplnění. Jenomže Gedaljáš byl zavražděn a zbylí judští vůdcové rozhodli, že je třeba uprchnout před pomstou. Obávali se totiž, že pomsta bude exemplární a nebude se ptát po skutečných vinících. Zprvu váhali a prosili Jeremjáše, aby si vyžádal slovo od Hospodina. Když tak učinil, tak však slovo, které jim vyřizoval, neuposlechli a Jeremjáše odvedli s sebou do Egypta.

Zdrcující osud.

Nešlo ale jen o Jeremjáše. Celý příběh pádu Jeruzaléma je protkaný spoustou tragédií. Když se ptáme, proč se tak stalo, tak nám Písmo říká, že proto, že Judejci neposlouchali Hospodina. Dlouhodobě. – Tak to sice je, ale současně taková odpověď volá po podrobnějším vysvětlení. Přece v každé době spousta lidí Hospodinovo neposlouchá a na Hospodinovo slovo nedbá.

Když po tom podrobnějším vysvětlení pátráme, tak nám může přijít, že vysvětlení, které Písmo nabízí, má málo co dělat s dnešní dobou.

Výtka, která se v knihách královských kolem dokola pořád opakuje, zní, že lid a někteří králové obětovali na různých posvátných místech mimo jeruzalémský chrám. Mnoho těch obětních míst bylo zasvěceno Hospodinu, jinde se však uctívali i jiní bohové. A někteří králové dokonce přímo v chrámu zřídíli oltáře jiným božstvům.

Dnes, kdy se tak zdůrazňuje tolerance a pluralita, se nám tyto skutečnosti nemusí zdát jako dobrý důvod pro vyvrácení Jeruzaléma. Možná proto, že příliš těm řečem o modlách a obětech nerozumíme, že nám to nic neříká. V kázání se pokusím určité porozumění zprostředkovat. Alespoň trochu.

Zastavme se však nejprve u toho, jak Hospodin jedná s Izraelem, a vlastně i s námi. Takový příklad. Když pomyslíme na vyjití Izraele z Egypta, tak nám přirozeně naskočí, že Hospodin rozdělil Rudé moře, aby Izrael mohl projít. V Bibli je to ale jinak. Tam čteme, že Hospodin řekl Mojžíšovi: „Proč ke mně úpíš. … Pozdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozpolti je …“ Byl to tedy Mojžíš, který rozdělil moře na dvě poloviny. V Boží moci a síle pozvedl svou hůl.

Hospodin jedná skrze lidi, kterých se dotkl jeho Duch. Tito lidé však nejsou loutky, zůstávají svobodní. To je důležité.

Takže: Hospodin Jeruzalém nevyvrátil. Vyvrátili ho Kaldejci. Na rozdíl od jiných situací, kdy byl Jeruzalém ohrožen, se Hospodin svým Duchem nedotkl nějakého bojovníka, který by povstal proti útočníkům. Místo toho Boží Duch spočinul na člověkovi, který nabádá k defétismu. Alespoň tak to jeho současníci hodnotili. Ten člověk říká. Vyjděte ke Kaldejcům. Přestaňte bojovat a dobře se vám povede.

Zapeklitá situace. Vždyť tady lidé umírají za národní svobodu.

Ano, ti lidé bojovali statečně, byli v právu, a přesto se k nim Hospodin nepřiznal svou mocí. Proč?

Opravdu se k nim nepřiznal? To je asi potřeba opravit. I v té zoufalé situaci, se totiž Hospodin k nim přiznal. Právě tím, že poslal Jeremjáše.

To, k čemu se Hospodin nepřiznal, byl však onen boj za národní svobodu. Judejci jistě o přízeň Hospodina velice stáli. To, co od něj očekávali, byl mocenský zásah. V té době bylo běžné, že války, často vyhlazovací, se vedou ve jménu národních bohů. Prohra byla chápána jako slabost vlastního božstva, nebo božstev, případně jako projev toho, že se jejich božstvo na ně rozhněvalo. A když určité božstvo nezafungovalo, tak se šlo za jiným. Dobře to ilustruje řeč, kterou musel Jeremjáš vyslechnout, než ho po Gedaljášově vraždě odvlekli do Egypta. Řekli mu: „V tom, co jsi nám mluvil ve jménu Hospodinově, tě neposlechneme. Určitě však splníme všechno, co vyšlo z našich úst, že budeme pálit kadidlo královně nebes a že ji budeme přinášet úlitby … Od té doby, kdy jsme přestali pálit kadidlo královně nebes a přinášet ji úlitby, máme nedostatek ve všem a hyneme mečem a hladem.“

Obětovat božstvu, modle, se může jevit jako obchod. Ty dáš něco mně a já dám něco Tobě. To je ale taková upadlá podoba, ze které bychom neměli tak jednoduše lidi oné doby podezírat. Oběť je vyjádřením oddanosti, odevzdáním kusu sama sebe v naději, že budu mít podíl na moci toho, komu obětuji. Můžete to chápat jako obchod, ale ono v tom bývá něco bytostného, často možná i ryzího. I podle Písma se Hospodinu mělo obětovat. Záleží hodně na tom, na čem kdo chce mít skrze oběť podíl. Na jaké moci a na jaké milosti. Často to možná ani není úplně okamžitě zřetelné. Jakoby člověk hledal podíl na něčem duchovním, co ho naplňuje, co potvrzuje jeho identitu, co mu dává naději, co ho přesahuje.

Proroci se vymezují jak proti formální oběti, tak proti chápání Hospodina jako nějaké neosobní vnější síly, ke které není možné mít osobní vztah. To už je naznačeno v příběhu Saula a Davida. Řečeno zkratkovitě, Saul stál o Hospodinovu moc, ale ne o Hospodinovu blízkost. Také proto, a k tomu se dostaneme, že cesta k Boží blízkosti vede přes pokání.

Jeremjášem Bůh skoncuje s chápáním Hospodina jako garanta moci judského státu. To neznamená, že Hospodinu přestane záležet na osudu židovského národa. To rozhodně ne. Moc judského státu se ale stane minulostí. V babylónském zajetí židovským intelektuálům, kteří nerezignovali na osud vlastního národa, nezbylo nic, o co by se mohli opřít, leč proroctví a vlastní minulost. A šlo o to, jak ji budou interpretovat. Jak nám ji předají skrze redakci, možná závěrečnou redakci, mnoha částí Starého zákona.

Jejich okolí jistě očekávalo, že svou víru buď odhodí, či zasunou. Babylón, to bylo kulturní centrum, internacionálně laděné, se spoustou možností pro schopné lidi. Cílem přesidlování národů přece bylo a je zbavit národ jeho kulturní identity tak, aby v dalších generacích splynul s ostatními obyvateli říše.

A právě to Židé neudělali. Alespoň jejich část. Nesplynou. Neudělají to pro to, že pochopí, že Hospodin není tím slabým článkem. Že Hospodin není tím, kdo selhal. Pochopí to i pro to, že tady byl Jeremjáš. Pochopí, že kdo selhal, byli oni a jejich otcové. Ne Hospodin. Pochopí, že je třeba to, co se stalo, naplno popsat. Jako modloslužbu, jako nemilosrdnost a tvrdost. Proto o tom dodnes můžeme v bibli číst.

Pod modloslužbou není potřeba si představovat nějaké obskurní chování, které je nám nedostupné. Myslím, že hodně můžeme pochopit, když si představíme oddanost, které se dostalo vůdcům jako Hitler nebo Stalin. To byly modly dvacátého století. Když o tom psali lidé, kteří pak prohlédli a poctivě vylíčili, co prožívali, tak vzpomínají, jak se cítili povzneseni a plni naděje. A současně, pokud jsou opravdu poctiví, tak zmíní, jak tam spolupůsobila ta nabídka podílu na moci. Stručně řečeno: Falešné naděje a brutální nemilosrdná moc. To je působení model. Ne nadarmo proroci brojili souběžně jak proti modlám, tak proti lidské tvrdosti, nemilosrdnosti, která si vybírá za oběť ty slabé a ohrožené.

Že to chodí ruku v ruce dokládá i kniha zvaná Jeremjáš. V určité situaci velmožové přistoupí na osvobození otroků z řad Židů tak, jak to vyžaduje zákon. Možná, aby posílili obranu hradeb. A po čase ty osvobozené zase ujařmí. Nemilosrdnost a tvrdost.

Je ale potřeba se vyhnout přepjatosti. Určitě to není tak, že každý, kdo slouží nějaké modle, tak činí z plného srdce. Zdaleka ne každý, kdo se hlásil k Hitlerovi či Stalinovi, prožíval orgie oddanosti. Modla však vztahuje své pařáty i po formálních modloslužebnících. Lidé starších generací si jistě dobře vzpomenou na vlastní úpornou snahu se nenechat vtáhnout do všelijak přímo i nepřímo vyžadovaných projevů oddanosti minulým režimem. Jak bylo někdy obtížné se tomu vyhnout. A jak se člověk cítil tak nějak zevnitř pošpiněný, když se mu to nepodařilo. Ten pocit špíny zůstával, i když člověk pohodil frajersky hlavou, že to bylo jen naoko.

V modloslužbě odevzdáváme kus sami sebe, kus vlastní identity. Hranice modloslužby jsou rozostřené. V současnosti to u nás bývají spíše takové modličky, malé modly. Třeba politik, kterého si člověk pustí dovnitř do duše tak, že mu odevzdá kus vlastního kritického rozumu. Anebo někdo na internetu.

Internet dnes umožňuje i to, aby se člověk stal modlou sám sobě skrze svůj obraz na sociálních sítí. Život přilípnutý na obrazovce v honbě za množstvím lajků.

Vlastně to děláme pořád, že kus své identity zakládáme na něčem vnějším, co se ukáže jako falešné. V Kristu však přichází pro nás naděje, která odpovídá i na otázku, která byla součástí čtení před kázáním.

„Což ti, kteří padli, už nemohou povstat? Kdo se odvrátil, nemůže se vrátit?“

Víme, že může. Vyžaduje to ale pokání. Podobné tomu, které jistě prožili mnozí vůdcové židovského národa v babylónském zajetí.

Četli jsme i tato Hospodinova slova:

Pozorně jsem naslouchal a slyšel. Není v pořádku, co mluví, žádný nelituje zla, jež spáchal, neřekne „Čeho jsem se to dopustil!“

Říci „Čeho jsem se to dopustil!“, to je začátek pokání. Kristus nás zve k pokání. Zve nás k tomu, abychom se nepřidrželi nějakých model jen kvůli tomu, že pro tvrdost svého srdce nejsme k pokání ochotni.

Tu milost, kterou Hospodin byl připraven dát svému lidu, kterou mu dával, nám dává v míře ještě hojnější ve svém Synu. Lidský sklon odvrátit zrak od Hospodina k falešným nadějím, však trvá.

Žijeme v době, kdy bylo neočekávaně narušeno naše bezpečí. Nedaleko od nás se dějí hrůzné věci. Šíří se a budou se šířit strach i falešné naděje. Mohou přijít časy, kdy nebude lehké zachovat víru. Jeremjáš je příkladem, jak víra, věrnost a vytrvalost, která se mohla jevit být marnou, ba dokonce zaměřená proti svobodě vlastního národa, přinesla plody, ze kterých máme dodnes užitek. Jeremjáš je jedna ze směrovek na cestě ke svobodě v Ježíši Kristu.

Amen.