Křty

V našem sboru křtíme děti obvykle ve věku, kdy o to samy projeví zájem. Výjimkou však nejsou ani křty nemluvňat nebo nově příchozích dospělých. Každopádně křtu předchází předkřestní příprava, na kterou dochází katechumen, popř. jeho rodičové. Prováděn bývá v rámci bohoslužeb buď v kostele, nebo na jiném místě (např. u řeky).

Máte-li zájem o křest, kontaktujte jáhenku Věru Hájkovou (776 310 455, v.hajkova@evangnet.cz).

Konfirmace

Konfirmace je úkon, při kterém konfirmovaný potvrzuje, že chce být křesťanem. Ke konfirmaci přistupují zpravidla náctiletí, není však žádný pevně stanovený věk a konfirmován může být např. ten, kdo byl v dětství pokřtěn a až v dospělosti se rozhodl pro aktivní víru.

Samotná konfirmační slavnost probíhá v rámci dohodnutých bohoslužeb a předchází jí příprava, během níž si konfirmovaný společně s farářem probere základy křesťanské víry a svoje otázky, aby tak mohl vlastní víru stvrdit s čistým svědomím.

---

Konfirmační přípravy br. faráře Rejchrta

Krátký vhled do základů křesťanství mohou poskytnout konfirmační přípravy, jak je sepsal bratr farář Luděk Rejchrt.

Lekce 1 – Jediné potěšení

Víra v Ježíše Krista jako Pána, Spasitele a Vykupitele je základním předpokladem vstupu do církve. Není to soubor pouček, ale vztah osobní důvěry. Nedá se naučit, dá se k ní vést, svědčit – ale rozhodnutí pro ni dělá každý člověk sám. Proto také při křtu nebo konfirmaci každý člověk osobně vyznává a slibuje.

Víra však není emoce, nálada, pocit. Vyrůstá z informací, které máme v Písmu Svatém, Bibli. Zde bibličtí svědkové dosvědčují, že Bůh, který stvořil svět, se ujal Izraele a tentýž Bůh V Ježíši Kristu se ujal každého člověka.

Církev své poznání Ježíše Nazaretského vyjádřila vyznáním. Nejkratší: Ježíš je Pán. Nebo Ty jsi Kristus, Syn Boží! Často se vyjadřovalo vyznání kresbou ryby, řecky ΙΧΘΥΣ (ICHTYS), což je kryptogram, skrývačka: I – Iesus, CH – Christos, Th – Theos (Boží), Y – Hyos (Syn), S – Sóter (Spasitel).

Jedno z nejkrásnějších vyznání je z tzv. Hiedelberského katechismu z 16. století:

Mým jediným potěšením v životě i smrti je, že nejsem sám svůj, ale svého věrného Spasitele Ježíše Krista, který svou drahou krví za všechny mé hříchy dokonale zaplatil, mne z moci ďáblovy vykoupil a tak mě ochraňuje, že bez vůle Boží ani vlásek mi z hlavy nemůže spadnout, ale všechno mi musí napomáhat ke spasení. Proto ujišťuje mne Duchem Svatým o životě věčném a dává mi srdce k tomu ochotné a hotové, abych byl živ k jeho cti a slávě.

Mnoho náboženství věří v nějakého Boha. My věříme v Boha, který je Otcem Ježíše Krista a Otcem naším. Křesťan je odvozen od Krista (Christianos), nikoli od křtu. Ten zpečeťuje tuto víru!

Křesťan nikomu svou víru nevnucuje, ale za svého Pán se nestydí. Ví, komu uvěřil a komu patří. Proto dává návod, jak svědčit o Kristu:1. Petrova 3,15 – „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte tak s tichostí a uctivostí.“

 

Lekce 2 – „Informace“ o Bohu

O Bohu víme jen to, co On sám o sobě dává poznat. Nejsou žádné důkazy, jimiž bychom mohli potvrdit jeho existenci. Příroda a její zákony, svědomí, zkušenost lidstva (téměř všechny kultury vědí o nějakém bohu) nepřesvědčí toho, kdo nevěří.

Jediné spolehlivé „informace“ nacházíme v Bibli (Bible znamená Kniha, Kniha knih). Nedokazuje jej, ale od prvního verše ví o jeho jednání. Bůh Bible je vždycky jednající: tvoří vesmír, svět, člověka.

Bible od prvních stránek mluví o Bohu v souvislosti s člověkem. Ten je stvořen se svobodnou vůlí: může poslouchat i jednat proti Božím přáním (prostuduj si Gn 1-11).

Bible „nespadla“ z nebe – vznikala zhruba 1 000 let, psali ji nejrůznější lidé. Není to dějepis ani biologie, ale svědectví živých lidích, kteří se setkali s živým Bohem. Postupně se jim dával poznávat ve své lásce a milosrdenství. Adam a Eva, Noe, Abraham, Izák a Jákob – každý s ním měl své osobní zkušenosti (to je v Genesis, knize Počátků).

Mojžíš se s ním setkává na hoře Orebu (ohnivý keř), kde je mu zjeveno Boží jméno: JSEM (hebrejsky יהוה – JHVH). Prostřednictvím proroků dává Mojžíšovu lidu – Izraeli poznávat svou vůli.

První část tohoto poznání nazýváme Starý Zákon (39 knih). Rozdělujeme je na knihy historické (Genesis–Ester), básnické (Job–Píseň Šalomounova) a prorocké (Izaiáš–Malachiáš).

Druhá část poznání Boží podstaty, kterou je láska (1J 4,16), je pro nás Nový Zákon. Ten je svázán s osobou Ježíše Nazaretského, v němž poznáváme Krista (Božího krále a svého Pána). Zprávy o něm jsou ve 4 evangeliích (εὐαγγέλιον – euangelion = radostná zpráva), svědectví o životě lidí s ním v epištolách. Poslední kniha Zjevení očekává jeho příchod. NZ má 27 knih.

SZ je mnohokrát citován v NZ. Ukazuje ke Kristu, který je naplněním cíle Božího jednání s člověkem. Bez víry v Pána Ježíše mu ani nemůžeme správně rozumět (zákonictví a obřadnictví!) Láska, kterou má v SZ Bůh k Izraeli, je v NZ v Kristu rozšířena na všechny lidi, někdejší pohany. Každý má v Ježíši Kristu Dobrého pastýře (J 10), o němž zpívá David v Žalmu 23 (naučit se ho zpaměti!).

 

Lekce 3a – Boží zákon (1)

Bůh si vyvolil Abrahama a jeho potomstvo – Izrael. Uzavřel s nimi smlouvu. Jejím dotvrzením jsou desky DESATERA BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ.

Bůh יהוה (JHVH, v Bibli je v českém překladu toto jméno HOSPODIN nebo PÁN) na kamenných deskách dal Mojžíšovi deset základních zákonů, pravidel, norem. (Najdeme v plném znění v Exodus 20).

Bez těchto norem lidský život je poškozen a končí v katastrofě. Některé z nich přijímají téměř všechny kultury. (Hitler popřel všechna přikázání, právě tak i „Satanské devatero“ ze Satanské bible Szandora La Veye: „1. Satan znamená ukájení choutek, ne odříkání!“). Bůh žádá poslušnost, proti které se pyšný člověk bouří. Jen v této poslušnosti lze mít vztah k Bohu i člověku, jinak platí zákony džungle a každý je ohrožen každým. Stručný obsah Desatera:

1. Nebudeš mít jiné bohy kromě mne! (jediná a poslední autorita je Hospodin)
2. Nebudeš si mě zpodobňovat! (zpodobnění je vždycky modla; nelze si tvořit představy – On je Pán)
3. Nesmíš zneužít mé jméno! (mluvit o Hospodinu svévolně, užívat jeho jméno k čarování, k sebeobohacení atd!)
4. Budeš světit můj den! (pro Židy sobota, pro nás neděle, den vzkříšení)
5. Cti své rodiče! (zprostředkovali dar života, jsou svědky o Bohu svému dítěti)
6. Nezabiješ!
7. Nesesmilníš!
8. Nepokradeš!
9. Nebudeš křivě svědčit proti druhému! (pomluvy)
10. Nebudeš dychtit po ničem, co patří bližnímu! (ochrana před závistí)

Boží zákon se dá vyjádřit „novozákonně“: Miluj Pána Boha z celého srdce a bližního jako sám sebe!

Protože Zákon nemůžeme naplnit zcela, přišel Spasitel!

 

Lekce 3b – Boží zákon (2)

Bůh chce, aby člověk jednal podle jeho vůle. Už na samém počátku ji lidstvu zjevil, abychom věděli, co je správné a co nikoliv. Každý z nás má svědomí. To nás (je-li funkční) upozorňuje na to, že ublížit druhému je zlé. Všichni lidé cítí, že krást, zabíjet, závidět a neposlouchat rodiče nemůže být správné. I nevěřící člověk to uznává. Jak je to možné?

Patrně proto, že Pán Bůh dal při stvoření člověku do srdce své základní normy, které můžeme pokládat za „přirozený zákon“. Apoštol Pavel dokonce mluví o pohanských národech, které jednají „správně“, i když neznají Boha: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. (Ř 2,14–15)

Ale protože lidské srdce je dost nespolehlivé, Pán Bůh svůj zákon napsal na kamenných deskách. Jako DESATERO je na Sínaji dal Mojžíšovi jako dotvrzení smlouvy, již uzavřel s Izraelem. Desatero je deset základních norem, bez nichž je lidský život ohrožen. Nacismus popřel všechna Boží přikázání a způsobil katastrofu. Autor Satanské bible a zakladatel satanské církve Szandor La Vey vytvořil své devatero, kde hlavním důrazem je: „Satan znamená ukájení choutek, ne odříkání“. Bez Božího zákona je svět jedna velká džungle, kde si každý může dělat, co chce. Obrazně: normy Božího zákona jsou dopravní značky, bez nichž hrozí naprostý chaos a kolaps!

Stručně (my se naučíme Desatero v jeho přesném znění) je toto jeho obsahem:

1. Já jsem tvůj Bůh, nebudeš mít jiné bohy! (protože to je zrada a ta se trestá)
2. Nesmíš si mě zpodobňovat! (každé zpodobňování je tvoření modly)
3. Nezneužiješ moje jméno! (k čarování, k modloslužbě)
4. Budeš světiti můj den! (abys mě oslavoval a radoval se z mé lásky)
5. Cti své rodiče! (jsou v Božích službách, jsou prvními svědky dítěti o Bohu)
6. Nezabiješ! (život nepatří tobě, ale Bohu)
7. Nebudeš nevěrný manželce, manželovi! (nejlepší ochrana proti AIDS)
8. Nebudeš krást! (protože s poctivostí nejdál dojdeš, třebaže pomalu)
9. Nebudeš druhému lhát! (pomluva je strašná zbraň)
10. Nebudeš dychtit po ničem, co má tvůj bližní! (závist tě jinak zničí)

Prvních pět přikázání (1. deska Zákona) se týká vztahu k Bohu (páté přikázání o ctění rodičů také, protože rodič seznamuje dítě s Božími normami a tím „patří“ k němu). Druhá deska Zákona určuje vztahy k bližnímu. „dvojpřikázání lásky“: „Miluj Hospodina Boha svého celým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší. To je největší a první přikázání. Druhé pak je mu podobné: Miluj bližního jako sám sebe“. (Mt 22,37–38)

Boží Zákon klade vysoké požadavky, ale my je nedokážeme naplnit. Právě Zákon nám stále potvrzuje, že jsme hříšní lidé, kteří se nemohou Bohu zalíbit (to bychom museli plnit všechno na 100 %). Proto nemůžeme být zachráněni plněním Zákona (i když jsme povinni se snažit co nejvíc), ale jen tím, že Pán Ježíš za nás obětoval sám sebe.

Pamatujme si: nejsme spasení skutky Zákona, ale MILOSTÍ. Né tím, co my děláme pro Pána Boha, ale co Pán Ježíš učinil pro nás. Samozřejmě: křesťan má žít k Boží slávě. Ale dělá to z vděčnosti a z vědomí, že spásu si nemusí „vysloužit“, ale je mu v Kristu darována zdarma, bez zásluh a „skutků Zákona“.

To je právě v křesťanství něco naprosto ojedinělého. Bůh mě přijímá takového, jaký jsem, protože věřím v Ježíše Krista, „svého věrného Spasitele, který za všechny mé hříchy dokonale zaplatil.“

 

Lekce 4 – Apoštolské vyznání víry

…nesestavili apoštolové Ježíše Krista, ale obsahuje podstatu apoštolské zvěsti. (Apoštol = vyslanec, vyslanec Kristův, který káže evangelium). Obsahuje 3 části:

• vyznává víru v Boha Otce
• vyznává víru v Ježíše Krista
• vyznává víru v Ducha svatého.

Bůh, jak jsme v něho uvěřili na základě Písma, se k nám přibližuje a s námi jedná v trojí podobě: jako Stvořitel – Otec, jako Spasitel – Ježíš Kristus, jako Posvětitel – Duch svatý. Tato trojí podoba Boží lásky (žádná není méně hodnotná!) dostala označení svatá Trojice. Věříme tedy v trojjediného Boha. Ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého se koná každý křest.

Poznat v nepochopitelném Bohu svého Otce (aramejské ABBA) můžeme jen tak, že uvěříme v jeho Syna Ježíše jako svého Pána. Víra pak je darem Ducha svatého. Naučíme se zpaměti:

• Věřím v Boha, Otce všemohoucího
• Stvořitele nebe i země,
• i v Ježíše Krista,
• Syna jeho jediného, Pána našeho,
• jenž se počal z Ducha svatého,
• narodil se z Marie Panny,
• trpěl pod Pontským Pilátem,
• byl ukřižován, umřel a byl pohřben,
• sestoupil do pekel,
• třetího dne vstal z mrtvých,
• vstoupil na nebesa,
• sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího,
• odkud přijde soudit živé i mrtvé.
• Věřím v Ducha svatého,
• svatou církev obecnou,
• svatých obcování,
• hříchů odpuštění,
• těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

Co to znamená: Celý svět je Božím dílem, i nebe. Nemusím se bát moci hvězd, astrologie. Pán Ježíš pro mne trpěl, sestoupil až na dno mé bídy a hříchu, ale je živ a přimlouvá se za mne v nebi. Zase přijde a já na něj čekám s celou církví, v níž působí Duch svatý, abych s ním byl na věky živ v Boží slávě.

 

Lekce 5a – Od Abrahama k Mojžíšovi

Příběhy Abrahamovy (Gn 12–25) nám ukazují několik důležitých biblických pravd:

• Pán Bůh si vyvoluje Abrama (později mu mění jméno na Abraham „Otec mnohých národů“). Vyvolení je akt svobodné Boží milosti. Nezakládá se na lidských kvalitách. Národ, který z něho vyšel, Izrael, není lepší než druhé národy. Ale Bůh se k němu z milosti sklonil, vybral si ho za svůj „vyvolený lid“.
• Abraham slyší Boží výzvu a poslechne. Tím je „modelem“ toho, co je víra: jde vždy o poslušnost Božího hlasu, Božího slova. Víra je důvěra, že Bůh, který dává rozkaz, ví, co tím sleduje. Abraham jde s důvěrou, že Bůh zná cíl. V této víře je ochoten obětovat svého syna (Gn 22), i když ničemu nerozumí.
• Pán Bůh skrze jednoho člověka chce zachránit celé lidské pokolení: „Požehnány budou v tobě všechny čeledi země!“ Z Abrahama vyrostl Izrael, Boží lid Starého Zákona a v něm se narodil náš Pán Ježíš Kristus, Pán Církve, Božího lidu Nového Zákona.
• Náš Bůh není pojem, představa, idea, je to živý Bůh, který jedná s konkrétními lidmi. Proto je to „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“. Tak ho zná i sám Ježíš (L 20,37).
• Abraham je poutník, bydlí ve stanech, stejně tak i Izák a Jákob. Ti praotcové ukazují i nám, že jdeme jako Církev k Božímu království. Náš cíl není v tom, abychom se zabydleli, ale cílem je spása, konečné naplnění Božích slibů v jeho království. Proto se Církev nazývá „communio viatorum“, lid poutníků.

Mojžíš

Pán Bůh začíná vždy z malých začátků. Od Abrahama, Izáka a Jákoba, od nevolnického lidu v Egyptě, který vyvede na Boží rozkaz Mojžíš. (Jméno – snad – „Z vody vytažený“). Na poušti pod horou Sinai Bůh uzavírá – když jim dal Desatero – s Izraelem (Izrael = „Bojuje Bůh“) smlouvu. Izrael ji má zachovávat, Bůh mu bude Vládcem a Pánem.

Při vyjití z Egypta je obětován beránek. Jeho krev zachraňuje před smrtí. Je to předobraz Beránka Božího, Krista. Tak starozákonní Velikonoce odkazují k Velikonocům NZ.

 

Lekce 5b – Dějiny Božího lidu „v kostce“

Mojžíš dovedl 12 pokolení Izraele do Zaslíbené země (asi kolem 1 200 př. n. l.). Sám tam nevešel, ale zemřel na pomezí nového domova na hoře Nébo.

Získání zaslíbené země bylo výsledkem bojů („válek Hospodinových“), které vede Jozue (o tom biblická kniha Jozue). Každý kmen Izraele dostal určité území, jen kmen Léví nikoliv, byl určen pro bohoslužbu při stánku úmluvy, kde byla truhla smlouvy a Desatero. (Dlouhou dobu to bylo v Sílo, později v Jeruzalémě.)

Národ izraelský zpočátku neměl krále, protože jeho králem byl Hospodin. Vůdcové v bitvách a rozhodčí ve sporech byli soudcové, které Hospodin pověřoval konkrétními úkoly. Známe soudce: Gedeona, Samsona, poslední je Samuel.

Ten pomazává za krále Saule, kterého si lid vybral proti vůli Boží. Zpočátku činil to, co se Bohu líbí, později se mu zpronevěřil. Pán Bůh si sám vyvolil svého krále Davida (okolo r. 1 000 př. n. l.). Pocházel z Betléma (Betlechem = Dům chleba). Po vítězných bojích s Pelištejci a dalšími nepřáteli Izraele přenesl své sídlo do Jeruzaléma. Je autorem velké části knihy Žalmů, i Žalm 23 je jeho dílo. Jeho syn Šalomoun už nevede války, (Šalomoun = král míru) a Bůh mu svěřuje úkol stavby chrámu. Na konci života však podlehl vlivu svých modloslužebných žen. Proto Pán Bůh mu oznámil rozdělení jeho velké říše (1Kr 11). To se stalo za jeho syna Roboáma, kdy 933 př. n. l se odtrhlo deset kmenů pod kralováním Jeroboáma. Vznikají dvě království: severní Izraelské s hlavním městem Samaří, jižní Judské, s hl. městem Jeruzalémem. Severní království inklinuje převážně k modloslužbě. Proto přichází na severní část Boží trest: r. 722 je podrobeno mocí Assyřanů a obyvatelé odvedeni do Assyrie.

Konec judského království nastal později, v roce 586, kdy babylonský král Nabuchodonozor vyvrátil Jeruzalém, odvedl do Babylona většinu Judejců. Ti se vrátili zpět až po roce 538, kdy perský král Kýros dal Židům možnost návratu a obnovy Jeruzaléma a chrámu. O tom čteme v knihách Ezdráše a Nehemiáše.

V roce 333 perskou říši vyvrátil Alexandr Veliký a jeho nástupci, především syrský král Antiochos vyprovokoval svou modloslužebnou snahou „makkabejské války“. R. 63 dobyl římský vojevůdce Pompeius Palestinu.

Lekce 6 – Svátosti

…jsou znamení (viditelná vyjádření Boží lásky k nám). Viditelně potvrzují VÍŘE (bez víry je nelze přijímat) totéž, co slyšíme ve zvěstování. Svátosti nás ujišťují, že všechno to, co slyšíme v kázání o Boží milosti, se týká nás osobně.

Svátosti ustanovil sám Pán Ježíš Kristus. Jsou dvě: křest svatý a svatá večeře Páně. V katolické tradici jich je sedm: křest, biřmování, večeře Páně, pokání, svátost nemocných (tzv. poslední pomazání), svěcení kněžstva a manželství. Evangelické církve zůstávají pouze u křtu a VP.

Křest svatý

Náš Pán jej ustanovil těmito slovy: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28)

Křtem svatým nás PJ začleňuje do své Církve, která je jeho duchovním tělem. Je to viditelné znamení, že mu skutečně patříme. Luther se potěšoval ve svých depresích slovy: „Baptizatus sum“, Byl jsem pokřtěn.

Naše církev zná dvě podoby křtu: dětí a dospělých. Ten druhý je mnohokrát zmíněn v NZ, dětský křest sice nikoliv přímo, ale odvozeně: apoštol Pavel křtí „rodinu Štěpánovu“ (1K 1,16) a „celý dům“ filipského žalářníka (Sk 16,15). Nicméně církevní otec Tertullianus (konec 2.století) uvádí, že už v letech 120–150 je v Církvi běžně praktikován.

Za dětským křtem stojí však stejně jako u dospělého víra rodičů a kmotrů, víra faráře a celé Církve. Je pravda, že dítě se pro něj nerozhodne samo, ale i v SZ byl židovský chlapeček bez svého rozhodnutí přivtělen obřízkou (konala se osmý den po narození) do společenství Izraele. Bez víry těch, kteří jej nesou k Ježíši, by křest byl neplatný a nesmí se vykonat. Rodiče jsou povinni svému dítěti ukazovat stále znovu na cestu víry, kterou jdou sami.

Pro ty, kteří chtějí, aby jejich dítě se rozhodlo samo, máme v naší církvi „požehnání dítěte“, neboli „prezentaci“.

Křest je jeden (Ef 4,5), neopakujeme jej. Dětský křest je pro nás ujištěním o Boží milosti, která předchází i naši víru.

Večeře Páně

je ustanovena (tak jako křest) Pánem Ježíšem. Stalo se tak před jeho ukřižováním.

Ustanovení podle 1Kor 11,23–25:

„Pán Ježíš v tu noc, kterou zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: ‚Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku.‘ Takž i kalich, když povečeřel, řka: ‚Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete, na mou památku.‘“

Smysl a význam:

Stále si připomínáme jeho smrt pro nás. Uvědomujeme si, žejsme hříšní lidé, kteří žijeme jen z jeho odpuštění. Proto jsme povinni odpouštět druhým.

Stojíme vedle sebe – jsme bratři a sestry, kterým Pán Ježíš dává právo volat k Otci.

Posilujeme se takto ve víře v Něho, který je s námi. Tak jistě jako jíme chléb, dal za nás své tělo. Tak jistě, jako pijeme z kalicha víno, očišťuje nás jeho krev a zpečeťuje smlouvu Boží lásky s námi.

Kdo smí přistoupit?

Každý, kdo věří v Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele a chce jej následovat.

Co když nepřistoupím, protože nemůžu odpustit?

Ani neúčastí se nezbavíš toho, že pak Bůh neodpustí tobě.

Musím „být perfektní“?

Musíš jen věřit, že perfektní nejsi a Pán Bůh tě přijímá pro Ježíše Krista.

Kolikrát můžu přistoupit?

Vždycky, když je vysluhování. Je to milost, ne povinnost. Děkuj za to!

 

Lekce 7 – Církev

…je Boží lid, který vyznává Ježíše Krista jako jediného Pána, zvěstuje pravdu apoštolského svědectví a vysluhuje podle jeho příkazu svátosti.

Církev se „narodila“ po vylití Ducha svatého o prvních Letnicích (Skutkové 2). Tehdy v Jeruzalémě se k ní připojilo křtem na 3 tisíce lidí.

Skutky apoštolů jsou první „historií“ církve.

Církev je tvořena lidmi v nejrůznějších místech a dobách. Každý křesťanský sbor je částí i ztělesněním církve.

Přesto je církev jen jedna, Kristova. Má ovšem mnoho „jednot“, v nichž se má projevovat Kristův život. Rozdělení církve je od zlého, protože Kristus tvoří živou jednotu víry, lásky a naděje.

Apoštol Pavel nazývá církev „tělo Kristovo“. On sám je hlava, my jsme údy Kristova těla. Máme si sloužit svým obdarováním (charizmaty) k duchovnímu růstu (čti 1 Korintským 12).

Církev nevytvořil člověk. Tvoří ji Bůh sám svým Slovem. Proto věřící v Krista, členové církve jsou „povolaní“. Není to naše zásluha, ale milost Boží.

Úkol církve:

• Oslavovat zástupně za všechno stvoření Boha Otce skrze Ježíše Krista.
• Zvěstovat Boží slovo. To nemůže nikdo jiný. Tento úkol je svěřen apoštolům (Mt 28) a těm, kteří vstupují do jejich „šlépějí víry“. Církev sama si k tomuto úkolu povolává ty, kdo se zvěstování evangelia věnují „na plný úvazek“ jako kazatelé, faráři. Kazatelský úřad je služba, nikoliv vláda.
• Dosvědčovat svátostmi křtu a sv. večeře Páně spasení v Ježíši Kristu. (Katolická „jednota“ zná ještě dalších pět svátostí: svátost nemocných („poslední pomazání“), svěcení kněžstva, manželství, pokání a biřmování).
• Přimlouvat se za celý svět, svolávat Boží pokoj.
• Pomáhat všem potřebným (Diakonie).

Lekce 8 – Církevní dějiny „v kostce“

Církev vzniká vylitím Ducha svatého v Jeruzalémě, padesát dnů po velikonocích. Zvěst o Kristu šíří apoštol Pavel až do Evropy. Již tehdy vzniká první pronásledování za císaře Nerona. Křesťané jsou pronásledováni až do r. 313, kdy císař Konstantin církev zrovnoprávňuje s pohanstvím ediktem milánským.

Církev získává postupně vliv a moc. Pokřesťanštění pohanů se často děje násilně (polabští Slované), což znevěrohodňuje evangelium. Přesto v klášterech mniši ošetřují nemocné, pěstují znalost Písma, odtud se šíří vzdělanost. Nejstarší řády: benediktini, cisterciáci a premonstráti. Kritikou církve jsou různá lidová hnutí, jako valdenští, které církev pronásleduje inkvisicí, jež vyhledává kacíře a předává je světské moci k potrestání.

První rozdělení Církve: v roce 1054 se rozděluje část východní (později nazvaná orthodoxní, pravoslavná s patriarchou v Konstantinopoli od západní, římské, která má za svého představitele papeže (papa – otec). Mezi nimi napětí a nepřátelství.

Druhé rozdělení: v 16. století se západní křesťanstvo dělí reformací (Martin Luther v Německu, Jan Kalvín ve Švýcarsku) na katolíky a evagelíky. Reformační církve odmítají poslušnost papeži a všechno, co není v souladu s Písmem (sola scriptura, jen pouhé Písmo). Podle reformačního pochopení není třeba k spáse dobrých skutků, poutí, odpustků, stačí jen pouhá víra v Krista (sola fide, pouhou věrou). Z tohoto rozdělení vznikly kruté náboženské evropské války, nejdelší válka třicetiletá (1618–1648).

V českých zemích začíná reformace o mnoho dřív. Její předchůdci: Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova upozorňují na úpadek církve a vedou k Písmu. Z kazatelské činnosti Mistra Jana Husa v Betlémské kapli vyrůstá po jeho smrti husitské hnutí. Reformace (obnova církve) je husity formulována ve 4 pražských článcích:

1. svobodně kázat Boží slovo v mateřštině (dosud bylo všechno v nesrozumitelné latině)
2. vysluhovat večeři Páně pod obojí
3. církev nemá mít vládu a bohatství
4. měřit všem stejně.

Z husitství vyrůstá Jednota bratrská (1457), která odmítá násilí (vliv Petra Chelčického). Dává národu překlad Bible (Kralická), mnoho písní v kancionálech, myšlenku vzdělanosti (Jan Blahoslav, J. A. Komenský). Po bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620) evangelíci jdou do emigrace. Teprve r. 1781 je Tolerančním patentem umožněna existence evangelické církve. Roku 1918 z luteránů a reformovaných vzniká Českobratrská církev evangelická.

 

Lekce 9 – Bůh a člověk

Bůh je. Bible ho nikdy „nevysvětluje“. Dává nám však nahlédnout do jeho tajemství, která může přijmout jen víra. On je:

Věčný:

stojí před každým „počátkem“ a je za každým „koncem“. My jsme závislí na čase. On je jeho Pánem. Je věčná přítomnost. Však Mojžíšovi zjevuje své jméno JSEM. (Ex 3)

Všudypřítomný:

není vázán na žádné místo. My nemůžeme být na dvou místech současně. On však je všude. Není vázán na chrámy a svatyně, není jen v nebi, ale může přebývat v lidském srdci. „Boha nikdo nikdy neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ (1.Janova 4,12)

Všemohoucí:

pro něho není nic nemožného. Svým slovem stvořil celý vesmír a dal mu svůj řád. Pro něho nejsou „beznadějné situace“, On činí divy a zázraky. Smíme důvěřovat v jeho moc, ale modlíme se pokorně: „Buď vůle tvá.“

Vševědoucí:

On zná, kdo jsme. Zná každého jednotlivého člověka. Ví o pohnutkách našich činů, ví o tom, co je v srdci. Proto žalmista píše: „Sleduješ svou stezku i místo, kde ležím, všechny mé cesty jsou ti známy, Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.“ (Ž 139,4)

Bůh je naprosto nezávislý. A přece chce mít s člověkem obecenství lásky. Chce, aby mu člověk sloužil, činil jeho vůli a miloval jej. Martin Luther, německý reformátor 16. století, takto vyjadřuje svůj vztah k Bohu:

„Věřím, že mě Bůh stvořil, stejně jako ostatní tvorstvo. Dal mi tělo i duši, oči, uši a všechny údy, rozum a všechny smysly a tím mě neustále zachovává. To všechno činí jen a jen ze své božské dobrotivosti a milosrdenství, bez jakýchkoli mých zásluh a práv. Proto jsem povinen mu za všechno děkovat, jej chválit, jemu sloužit a jeho poslouchat. To je jistě věrná pravda.“